Listopad 2007

Nohavica a ti druzí

26. listopadu 2007 v 10:19 | Ivo Adler
Pokřivenost lidí, kteří se nechali zverbovat komunistickým režimem, je přímo úměrná pokřivenosti tohoto režimu. Neodsuzuju je za to. Hrdinů jsou plné hřbitovy, i když v tomto konkrétním případě o život nešlo. Selhali? Selhali! I takoví lidé mají právo žít. Nežádám, aby se mi omlouvali a už vůbec ne, aby mi něco vysvětlovali. Nechci, aby byli propouštěni z práce či nemohli vykonávat své povolání. Ale proboha, ať drží hubu. Čím víc vlastního omlouvání a pomlouvání režimu, kterému sloužili, tím víc se noří do špíny, ve které se ocitli. Nevěřím, že jsou tak blbí, aby tohle nevěděli. Jejich postup si lze vysvětlit jen snahou zalíbit se novému panstvu. A to je důkaz jejich morální ubohosti.

Případ Jiří Čunek

23. listopadu 2007 v 9:06 | Ivo Adler
Tak je to černé na bílém - Čunek je nevinný. O jeho nevině bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy se lidovci rozhodli svého předsedu podržet. Kde také brát pořád nové předsedy? A protože vládní koalice nemůže bez lidovců fungovat, nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká a její věrné páže Arif Salichov patřičně zaúřadovali. Co je na celém případu nemravné? Že se úplatek těžko prokazuje, je jasné každému. Ani ten, kdo uplácí, ani ten, kdo úplatek přijímá, nehýří ochotou se přiznat. A třetí osoba u toho zpravidla není. Co se ale vysledovat dá, to jsou peněžní toky. A tady je Čunkova slabina. Když začne vysvětlovat své finance, je to námět na tragikomedii. Proto v poslední době raději nic nevysvětluje. A taky ne náhodou se z tábora vládních pisálků ozvalo brojení proti úniku informací. Policii byla přistřižena křidélka výtkou, že sledovala víc, než měla a tím překročila své kompetence. Teď snad bude policie smět šetřit jen to, co vládní elita uzná za šetření hodné. A právě politická účelovost realizace práva je nemravnost, která nás vrací zpátky do totality. Bez ohledu na formální očištění se najde jen málo lidí, kteří by Čunkovi věřili. Ale tuto svoji nedůvěru budeme moci dát najevo až ve volbách.

Radar III

16. listopadu 2007 v 9:26 | Ivo Adler
Že jsou Američané posedlí nedotknutelností vlastního území, o tom jsem psal už v Pevnosti Amerika. Proto budují stále nové linie radarové a raketové ochrany. Teď volba padla na střední Evropu, potažmo ČR a Polsko. Naši zastánci radaru už konečně přestali lhát /i když Cyrilek Svobodů lže vždycky/, že radar bude sloužit obraně ČR a "upřesnili" to, že radar bude sloužit obraně NATO. To je pravda, ale ne celá, bude sloužit jen části NATO - USA. Proto další evropské státy nejsou z vybudování této linie nijak odvázané. A z našich zastánců radaru konečně vylezlo, že umistění radaru v Česku je naše služba velkému spojenci za oceánem za to, co všechno hezkého pro nás v minulosti udělal. Má to ale jeden háček - základna je zneužitelná proti Rusku, z čehož Rusové pochopitelně nejsou nadšení. Její vybudování roztočí a vlastně už roztáčí novou spirálu zbrojení v Evropě. Víme to všichni, ale ne všichni jsme ochotni to připustit. Pro naše antikomunistické blby nadále platí: Rusko = komunismus, i když Rusko je už dávno někde jinde, a proto jeho výstavbu nadšeně podporují. Tomu sloužil i nedávný exkluzivní výlet na Marshalovy ostrovy, kdy skupina poslanců pohledem z okna spolehlivě zjistila, že radar nemá žádné negativní účinky na zdraví obyvatel. Naštěstí americká elita není tak blbá jako naši antikomunisté a proto Rusům navrhla, aby na provozu radaru měli nějakou formu účasti či kontroly. Naši antikomunističtí příznivci radaru doslova zalapali po dechu, ale už to rozdýchávají. Někdy mi to připadá, jako by hlavním cílem rozpadu sovětského bloku bylo Rusko co nejvíce ponížit a zatlačit do kouta. I takto je to možné brát. Skrývá to ale jedno nebezpečí. Tak jakoVersailleská mírová smlouva po 1. světové válce připravila podmínky pro nástup Hitlera a tak jako politika izolace komunistického Ruska mezi světovými válkami přispěla k rozkvětu stalinismu, tak hrozí nebezpečí, že tato promyšlená politika otevírá cestu nějakému novému Stalinovi. Děkuji nechci. Jeden Stalin mně za život stačil. Diktátorům se dobře daří v podmínkách obležené pevnosti. Pro důkaz nemusíme chodit daleko do historie. Politika izolace konzervuje Castrův režim na Kubě. Konec konců i železná opona nebyl vynález Východu, ale Západu, vyhlášený Churchillem ve Fultonu v roce 1946. A pak si můžeme rvát vlasy, že jsme nepřijali Marshalův plán. Navíc tato železná opona nebyla beze zbytku odstraněna ani dnes. Copak nevíte o omezeních pro nové členy EU? Pokud naši antikomunisté hledají odpověď na otázku: kdo za to může, měli by se podívat do zrcadla. Proto jsem proti radaru v Brdech. Nám nijak nepomůže, ale evropské politické klima jenom zhorší.

Personální sračky sociální demokracie

8. listopadu 2007 v 9:28 | Ivo Adler
Při výběru kandidáta na úřad prezidenta musí sociální demokraté čekat, až s čím přijdou malé strany - Zelení a lidovci. Lidovci nepřijdou s ničím, sami loví v hodně řídké polévce a tak to zbylo na Zelené, kterým Klaus zjevně k srdci nepřirostl. Sami nikoho nemají a tak vytáhli profesora Švejnara. Proč však naše druhá velká politická strana, sociální demokracie, nepostaví vlastního kandidáta, který by byl důstojným protihráčem Klausovi? Odpověď je nasnadě. Sama vězí až po krk v personálních sračkách. Její "vůdcové" se v poslední době střídali jako krajina za oknem rychlíku. Zeman nepochybně byl schopný, leč s chováním operní primadony a na to dojel; Špidla - antikomunistický blb a zbabělec, Gross - asertivní hošík poněkud problematického charakteru. Paroubka nehodnotím. Stále ještě je ve funkci a evidentně se politicky /i lidsky/ vyvíjí. Možná z něj sociální demokracii něco vyroste. Nejsou to však jen osobní kvality vůdců, které sociální demokracii brání ve vyprofilování velké politické osobnosti. Sociální demokracie vede boj na dvou frontách: zprava proti ODS, zleva proti komunistům a stále se nemůže rozhodnout, který boj je ten hlavní. Až dosud to fakticky byl boj proti komunistům, snad jen s výjimkou Paroubkova působení v čele vlády. Sociální demokraté bojovali proti komunistům tak důkladně, až se ocitli ve stejném pytli s nimi - sockomouši. Je ovšem třeba vidět, že těžko se sociální demokracii dělala levicová politika, když jí fakticky dělala ODS. Teprve od posledního vítězství ve volbách dělá ODS skutečnou pravicovou politiku. Bez ohledu na politiku ODS se sociální demokracie bude muset rozhodnout, který boj je pro ni hlavní a s kým chce dělat levicovou politiku.

Profesor Jan Švejnar

5. listopadu 2007 v 10:55 | Ivo Adler
Tak Zelení a ČSSD se dohodli na společném kandidátovi na presidenta Janu Švejnarovi. Má dvě vady: není politik a je to emigrant. Navíc se na něj provalila vada třetí: je to předseda dozorčí rady ČSOB. Všechny tři vady se mi hrubě nelíbí. Svůj hlas bych mu nedal. Důležitý ale není můj hlas, ale hlas komunistů. Poslední volby prezidenta totálně posrali. Když ve druhém kole zůstali dva poslední kandidáti, mohli před rozhodujícím hlasováním opustit sál se slovy, nás se tahle volba netýká. Tak by rozhodli a přitom si neušpinili ruce hlasováním pro Klause. Ve třetím kole už mu svůj hlas dát museli, protože ta šaškárna byla dál neudržitelná a nějaký president už zvolen být musel. Jinak hrozilo nebezpečí, že bude zvolena nějaká hvězda pop music a takovou ostudu si naše politická scéna nemohla dovolit. Tak to nakonec zbylo na Klause. Komunisté při poslední volbě presidenta špatně četli hru a dost si tím pošpinili ruce. Jsem zvědav, jak budou číst hru teď. To snad by byl lepší Dienstbier než Švejnar, přestože Švejnar je chytřejší, ale po presidentování Václava Havla už víme, že presidentem nemusí být bůhví jaký génius.

Dětská sexualita /Infatile sexuality/ IX

4. listopadu 2007 v 13:18
Příští den, když jsme se opět sešli v lese na našem místě, jsem po úvodním pomazlení a svléknutí natlačil Janu na kmen vzrostlé borovice, stál proti ní tváří v tvář a osahával jí kundu. Nebyla to zrovna typická poloha, Jana i já jsme měli rádi, když se Jana mohla při osahávání sehnout, případně sednout a roztáhnout nohy. Ale měl jsem další záměry. Po chvilce osahávání jsem se pokusil se svým čurákem proniknout do Janiny kundy. Nebránila se tomu, dokonce se trochu rozkročila, ale nebylo to zrovna pohodlné. Vyzval jsem proto Janu: "Zvedni nohu." "Jak chceš, abych zvedla nohu?" "Normálně, stoupni si rovně na jednu nohu a druhou zvedni," dirigoval jsem ji. Opřela se zády o kmen a plaše nadzvedla levou nohu. Uchopil jsem ji nohu nad kolenem a přitiskl k tělu. Teď už byla její kunda daleko přístupnější. Bez průtahů jsem do ní zavedl čuráka. Jednou rukou jsem Janu držel za hýždě, přitahoval ji k sobě a druhou jsem držel její nohu ve výši. Její koleno bylo právě tak ve výši mého lokte a tak měla nohu zaháknutou o mou ruku a já jsem jí ještě mohl hladit. Neměl jsem ambice na nějaké velké šukání, chtěl jsem být jen ve spojení s Janou a mazlit se s ní. Brzy to pochopila. Když jsem jí požádal, "Dej mi pusinku," bez váhání mi vyhověla. Vzala mě kolem krku, líbali jsme se a hladili. "Ty jsi tak hezká," obdivoval jsem jí. Při tom jsem střídal tlak a uvolnění na její kundu. "Když je čurák u kundy, tak patří dovnitř, nemyslíš?" "Hm," ozvala se neurčitě. Nejvíce jsem si ale cenil toho, že Jana, která se většinou vyhýbala očnímu kontaktu při spojení, tentokrát po počátečních rozpacích přestala uhýbat pohledem a s čurákem v kundě směle hleděla do mé tváře. Po chvíli mazlení mi Jana jemným tlakem svojí zdvižené nohy dala najevo, že už toho má dost. Pustil jsem její nohu, ještě chvíli jí nechala trochu zvednutou, aby mi umožnila vyndat čuráka a zůstali jsme stát proti sobě. "Lehneš si?" zeptal jsem se jí s jednoznačným významem. Přikývla a lehla si do důvěrně známé polohy. Pomohla mi se zavedením a teď jsem i já mohl odvést svou práci.
Takový byl standardní průběh našich schůzek Pomazlení, svléknutí, osahávání zepředu či zezadu s následným vniknutím a nakonec šukání. Už jsme si rozuměli s minimem slov, stačil jen náznak nebo gesto. Povídali jsme si především v přestávkách mezi jednotlivými čísly, když jsme odpočívali po vynaložené námaze. Tehdy mi také řekla, jaké mělo pokračování našeho společného koupání před rokem. Vykládala mi, jak Pavel, zřejmě inspirován mým příkladem, se s Věrou, Vaškem a s ní koupal v rybníku nahý a jak ho zakrývali na jeho přání rákosím a jinými vodními rostlinami. Zeptal jsem se jí: "A vy jste taky byli nahý?" "Ne, my ne, jen Pavel." "A vosahával vás, tebe nebo Věru?" "Mě ne, ale Věru se snažil, ale asi mu nedala." Že se Věra Pavlovi líbí, jsem věděl. Když vešly ve známost moje vztahy s Janou, ptal se mě, jestli mám podobné zkušenosti s Věrou. Řekl jsem mu po pravdě, že ne. "A stál mu čurák, když byl s vámi?" chtěl jsem vědět od Jany. "Nestál," řekla mi Jana. "A měl ho aspoň vysunutýho, když byl s vámi?" "Jak vysunutýho?" chtěla vědět Jana. "No, jestli měl přehrnutou kůžičku jako mám teď já." "Ne, to neměl." "Že mu nestál, tomu se nedivím. Já si myslím, že jediná holka, před kterou se mi postaví čurák, si ty. Kdyby se mi postavil před jinou, tak by mi to vadilo, před tebou mi to nevadí ani se za to nestydím, protože vím, že se mi ani nevysměješ, ani neurazíš. A Pavel asi u Věry nenašel takovou podporu, jakou mám já u tebe." "A nahej by ses s jinejma holkama koupal?" chtěla vědět Jana. "Když by byly samy nahý, tak jo. To mi připadá blbý, nechat holku nahou a sám se koupat oblečenej." "Tak s Věrou by ses koupal nahej?" chtěla vědět Jana. "S Věrou jako s každou jinou holkou, která už má chlupatou kundu." "A co jí mají holou, tak s těma ne?" "Ne, to jsou ještě děti." "A měl bys ho s Věrou vysunutýho?" "To asi jo, s Věrou se přece jen dobře znám, nechodím s ní, ale je to kamarádka." "A co kdyby se ti postavil?" "Já myslím, že s Věrou by se mi nepostavil, nemám k ní takovej vztah jako k tobě," utíkal jsem z tenkého ledu. "Hodně záleží, jak se holka ke klukovi chová a žádná se ke mně nechová tak, jako ty." To Janu viditelně uspokojilo.
Léto tohoto roku nám přálo svým počasím. Prázdniny se ale neúprosně chýlily ke konci. Mě čekal ještě jeden rok základní školní docházky a Jana se šla učit mimo okres. A tak jak se náhle zhoršilo počasí, byl najednou konec s koupáním v rybníce i našimi schůzkami v lese. Ani jsme se nestačili nějak rozloučit. Prázdniny skončily a tím neodvratně skončily i naše dětské lásky.
KONEC