Září 2007

Dětská sexualita (Infantile sexuality) VII

27. září 2007 v 9:52 | Ivo Adler
Druhý den opět udeřila horka po několika chladnějších dnech a tak jsme se sešli u rybníka. Rozhodl jsem se, že s pomocí Jany odstraním svůj plavecký nedostatek. Půjčil jsem si od jednoho z malých dětí plovací kruh a požádal Janu, aby vedle mně plavala s kruhem, že se pokusím přeplavat rybník a kdyby mi náhodou došly síly, tak aby mi ho dala. Ochotně souhlasila. Rybník jsem přeplaval bez problémů. Nikdo jiný s námi neplaval, na druhém konci rybníka, kde už jsme stačili, jsme byli sami. Zatímco jsem se vydýchával, Jana nalehla na plovací kruh, přiblížila se ke mně a zeptala se "Chceš si sáhnout … tam?" Neptal jsem se kam a zajel rukou pod její plavky. Plavky přece jen byly těsnější než kalhotky a tak jsem se bezděčně dostal prstem do její stydké štěrbiny. Prsty jsem do kundy holkám nestrkal, připadalo mi to vlezlé a z téhle příhody jsem byl vyvedený z míry, Jana však to velkoryse přehlédla. Naše intimnost trvala jen chvilku, přes rybník to byl kus, ale bylo tam přece jen odevšad vidět. Jak se mi později Jana svěřila, už se jí stalo, že nějaký kluk zaútočil na její klín nataženými prsty celé ruky, ale to odmítala, bále se poranění. Z mojí ruky poznala, že nemusí mít strach. Přeplavali jsme zpátky, opět bez pomoci a vrátil jsem kolo. Teď už jsme nebyli vázáni jen na prostor kolem stavidel. Plavali jsme po celém rybníce, když jsme zatoužili po soukromí, přeplavali na druhou stranu a nebo, což se stalo naší oblíbenou kratochvílí, hledali jsme kameny. V rybníku totiž byla hromada kamenů, která byla skryta pod hladinou a kdo na ně přišel, mohl si na ně v jinak hluboké vodě sednout a ponořený asi po prsa. Ty kameny jsme spolu hledali, samozřejmě proto, aby si na ně Jana mohla sednout a já jí mohl pod vodou osahávat. Tak se můj vztah s Janou upevňoval a rozvíjel.
Už jsem nedělal žádné experimenty s jinými děvčaty. Pravda, po zážitku z lovu netopýrů jsem všem děvčatům na rybníce svědomitě sáhl na prsa, co kdyby…, ale všechny reagovaly nerudně a žádná mi je nesvěřila jako Jana. Také když jsem začal osahávat Janu, zkusil jsem to ze slušnosti i s Věrou, aby si nestěžovala, že jí zanedbávám, ale Věra reagovala doslova zuřivě, tloukla mě a škrábala a tak jsem toho nechal. To předchozí souznění tam zkrátka chybělo. Po posledním nezdařeném pokusu jsem Věře dopáleně řekl: "Tak si tu píču nalož do soli. náno.", což mělo za následek, že mé vztahy s Věrou značně ochladly. V duchu jsem jí ale musel dát za pravdu. Věděla, že si chci její vnady jen užít, a obě dívky se řídily heslem: Něco za něco, přitom to něco by mělo být přibližně rovnocenné.
Situace ve vztahu s Janou se mi zamlouvala a jí taky, Slunili jsme se s ostatními na palouku pod hrází a když jsme chtěli mít soukromí, hledali jsme kameny nebo jsme spolu plavali přes rybník. Jednou jsem byl s Janou na opačném konci rybníka a manipuloval s převrácenou pramicí. Chtěl jsem jí dostat do původní polohy, vycákat z ní vodu a lehnout si s Janou do ní. V tom mě někdo zezadu sáhl do rozkroku. Příšerně jsem se lekl a instinktivně si chránil přirození. Otočil jsem se, kdo to je. Byla to Jana. "Já to taky umím," řekla mi s vítězoslavnou tváří. "Hrozně jsem se lekl," omlouval jsem svoji obrannou reakci. "Chceš si ještě šáhnout?" zeptal jsem se jí, připraven si svléknout i plavky. "Ne," řekla Jana, viditelně zrozpačitělá mojí nabídkou. Nakonec jsme skončili na kamenech, protože žádné koupání jsem si neodpustil, abych Janu pořádně neosahal. Opět jsme se vrátili k ostatním na palouk pod hrází. Všichni už věděli, že spolu chodíme a respektovali nás jako pár. Zpočátku mi Jana i dovolovala, abych ji osahával i před dětmi z vesnice, když jsme byli v lese nebo v lomu. Pravda, ne přímo v kruhu dětí, ale trochu stranou a otočeni zády k nim se dokázala široce rozkročit a hluboce sehnout a umožnila mi, abych jí zezadu sahal do klína. Všichni mohli vidět, co spolu děláme. Ale od jisté doby mi řekla, abych jí to nedělal. "Proč?" zeptal jsem se. "Ségra doma blbě kecala." "Můžu tě vošahávat aspoň před někým?" "Jenom před Vaškem a Věrou." Věra byla její důvěrnicí a ráda se jí pochlubila, co spolu děláme. Bylo to znát, od té doby, co jsem Věru přestal obtěžovat a Jana se jí svěřovala, tvářila se mnohem přátelštěji. Já jsem o svých zážitcích s nikým nemluvil.
Než jsme šli domů, vždy jsme se šli s Janou převléknout do keřů stranou na hrázi. Dokud jsem nezačal chodit s Janou, bylo překvapování holek při převlékání naším oblíbeným klukovským sportem. Holky to věděly a proto se chodily převlékat ve dvojicích, jedna hlídala, druhá se převlíkala. Občas nám to překvapení oplatily. Když jsem se šel převlékat s Janou, nikdo se nás neodvážil stopovat. Jana se vždycky převlékala první, rozepnula si ramínka od plavek, nechala je spadnout do pasu, natáhla tričko, a pak dokončila výměnu plavek za trenýrky, pochopitelně dívčí. Já už jsem si vzal tričko předem a tak jsem si vyměnil plavky za trenýrky. Pochopitelně jsme přitom byli obrácení čelem k sobě a nijak jsme se nestyděli. Jenom jsem si všiml, že po zkušenostech z lesa Jana zcela přestala nosit to nemožně dlouhé tričko. Její trička končila někde pod pupíkem. Právě když jsem na sobě měl jenom tričko, zeptal jsem se jí: "Šla by si se mnou do lesa?" Čurák se mi v tu chvíli postavil tak bláznivě a rychle, jako nikdy před tím. "No, šla." I ona pociťovala, že potřebujeme víc soukromí. V rychlosti jsem, i když nerad, natáhl trenýrky a hned jsme sami dva odešli.
Cestou jsme si domluvili, že se sejdeme na kraji lesa u lomu. Jana mi řekla, že si ještě zanese domů plavky, já jsem svoje měl v kapse. Čekal jsem tedy na kraji lesa a vyhlížel jsem ji, ale propásl. Byla to ale nakonec ona, kdo na mě zavolal. Otočil jsem se po hlase a uviděl, jak se mezi červenavými kmeny borovic bělají její stehna. Měla na sobě jenom tričko a trenýrky. Vyšel jsem jí naproti. Nesměle jsem se jí dotkl, ale nezdálo se mi vhodné, abych jí hned začal osahávat. Začali jsme hledat místečko, kde bychom měli soukromí. Teprve hlouběji v lese jsme našli místo, které se nám zdálo vhodné. Zeptal jsem se jí: "Sundáš si kalhoty?" Beze slova si stáhla trenýrky a hodila je na zem. Pak si sedla, aby je měla v dosahu. Já sám jsem se nesvlékl a ani to po mě nevyžadovala. Seděla trochu jako na boku, spodní nohu pokrčenou a druhou nataženou dopředu. Dbala na to, aby jí kunda byla vidět. Přiklekl jsem na paty vedle jejích kolen a rukou jel po stehně k její kundě, až jsem se jí dotkl. Pokrčila trochu víc nohu, aby mi udělala větší prostor, ale oba jsme cítili, že to není ono. Sedl jsem si proto za ní, abych jí měl mezi svýma rozevřenýma nohama. I ona si sedla rovně a doširoka roztáhla nohy. Ještě nikdy jsem jí neviděl s tak roztaženýma nohama. Teď už jsem měl místa dost. Jednou rukou jsem hnětl její kundu, druhou jsem jí objímal kolem prsou a osahával je. Cítil jsem,.jak je její kunda nalitá a teče z ní slizovitá tekutina s intenzivním pachem. Teprve po chvíli jsme byli schopni promluvit. Stále jsem jí ale jemně hladil a dráždil kundu.
Ptal jsem se Jany, jak je na tom s menstruací, o které jsem se dočetl v odborné knize. Řekla mi, že ještě menstruaci nemá. Z dalšího jsem vyrozuměl, že téma menstruace je mezi dívkami dost přetřásané. Ta má, ta ještě nemá. Jana patřila mezi ty, které ještě neměly. Rozhovor s ní mě otevřel pohled do dívčího světa. Všiml jsem si, že Jana vůbec nepoužívá označení pro mužské nebo ženské přirození. Vždy to opsala zájmenem - to nebo tam. Zeptal jsem se jí, jestli jí nevadí, když mluvím o čuráku nebo o kundě, popřípadě píče. Připadalo mi totiž hloupé schovávat se za zájmena a nepojmenovat věci jasně. Ale holky na to můžou mít jiný názor. Řekla mi, že jí to nevadí. Chtěl jsem vědět, jak holky pojmenovávají kundu, řekla mi, že nijak. Mluvili prostě o zájmenech. Ještě jsem se jí zeptal, jak holky pojmenovávají mužské přirození. Řekla mi, že lofas. Slyšel jsem to označení prvně a moc se mi nelíbilo. A hned se mě provokativně se smíchem zeptala: "Máš lofasa, Ivo?" "Co mám. to mám." odpověděl jsem rozpačitě. Nedalo mi to také, abych se jí nezeptal, jestli si holky vzájemně ukazují kundu. U nás kluků to bylo snadné, v partě jsme společně močili a oklepávání po vyprázdnění přešlo pravidlem v masturbaci s neformálními závody, komu se dřív postaví. Pak jsme vzájemně porovnávali, jak na tom kdo je. Jana mi řekla, že i ony se chodí společně vymočit a při utírání kundy si je vzájemně srovnávají. "Vy si kundy utíráte?" nevěřil jsem svým uším. "No to si nevěděl," podivila se Jana. "A co když jedné holce kunda kvete a druhé ne?" popsal jsem stav pohlavního vzrušení u holek. "Tak si jí víc utírá a je to," odpověděla mi Jana a naznačila tak, že ani jí nejsou masturbační praktiky cizí. Tím naše debata o genitáliích prozatím skončila a skončilo i naše první rande.

Jak hodnotit politiky

25. září 2007 v 10:47 | Ivo Adler
Politiky lze hodnotit z různých hledisek. Na nějaké komplexní hodnocení si netroufám. Jsem si vědom toho, jak je to obtížné a poplatné své době. A tak dávám k úvaze hodnocení podle dílčího a zcela zanedbatelného kritéria - jak se politik dokáže vyjádřit písemně, resp. zda se vůbec dokáže vyjádřit písemně. Z tohoto hlediska lze politiky rozdělit na dvě skupiny. 1. skupinu tvoří politikové, kteří během své politické kariéry nic nenapsali a 2. skupinu tvoří politikové, kteří dokázali napsat článek, neřku-li knihu k nějakému, obvykle závažnému problému. Hned v úvodu musím předeslat, že do druhé skupiny nezahrnuji politiky, kteří poskytnou interview a na položenou otázku dají tu více, tu méně fundovanou odpověď. Odpovídat na otázku umíme více méně všichni. Souvisle /a smysluplně, jak hezky říkával exprezident Havel/ se vyjádřit k určité problematice už každý nedovede. A tak když si provedu malou inventuru politiků, všichni, kteří se zmohli nanejvýš na interview, zmizeli už v propadlišti času. Naopak ti, kteří dokázali souvisle a smysluplně vyjádřit své názory v nějaké stati, to dotáhli daleko. Za všechny mohu jmenovat Havla, Klause a Zemana. A jak je na tom současná garnitura? Od Paroubka jsem četl pár článků, které měly svoji logiku a reagovaly na určitý problém. Od Topolánka bohužel nikoliv. A proto pokud měl tipovat vyhlídky obou pánů, mírně lepší kurs bych dal Paroubkovi.

Dětská sexualita (Infantile sexuality) VI

24. září 2007 v 10:46 | Ivo Adler
Tyto prázdniny už žádné další sexuální příhody nebyly, alespoň pro mne ne. Nutno ale říci, že moje investice na hrázi rybníka nepřišla úplně nazmar. Jak jsme jezdili s Janou do stejné školy, stále více jsme si spolu rozuměli, měli jsme společné téma - školu a spolužáky. A tak jsme překonali školní rok do dalších prázdnin. Opět jsme se shromažďovali v lomu, hráli si tam na schovávanou a nebo jsme, nejčastěji v neděli, vyráželi na společné výlety do lesa. Jednou jsme také stáli v lomu a řešili, kam půjdeme dneska. Stál jsem za oběma dívkami. Věra jak to zpozorovala, okamžitě si zvedla sukni až do pasu, předváděla svoje obliny a tak avizovala, že si chce sednout. Nakonec si sedla až za hodnou chvilku a Jana vedle ní. Zklamaně jsem si pomyslel, "Já té Janě nestojím ani za to mizerný zvednutí sukně." Nakonec se cílem našeho výletu stala zděná lesnická chata na křižovatce lesních cest. Chata byla uzamčená, ale vzadu za chatou byl žebřík, po kterém se dalo vylézt na půdičku a dvířka nebyla uzamčená. Celá naše parta se tam nasoukala. Byl jsem samozřejmě hned u Jany. Domluvili jsme si, že budeme lovit netopýry, kteří tam přečkávali den. Dvířka jeden z nás zavřel a nastalé tmy jsem využil k tomu, abych Janu chytil za prs. Dívky žádnou podprsenku nenosily, alespoň ne o prázdninách a Jana měla prsa pevná a pěkně tvarovaná. Na můj hmat nijak nereagovala, nechala mi prs v ruce bez náznaku nějaké reakce a já si užíval jeho pevnosti. Než se dvířka otevřely, dal jsem ruku zase zpátky. V nastalém světle netopýři zmateně poletovali a my se pokoušeli je chytit. Tedy ostatní se pokoušeli, já se o netopýry nestaral, díval jsem se na Janu, ta se o netopýry taky nestarala a tvářila se naprosto nezúčastněně. Vzhledem k tomu, že první pokus chytit netopýra se nezdařil, navrhl jsem ještě jeden pokus. Po zavření dvířek jsem i já podnikl svůj pokus, který byl opět úspěšný. Pak už jsme pokusů nechali. Na zpáteční cestě jsem se držel blízko Jany, ale z nějakého dalšího fyzického kontaktu jsem měl strach.
Pomohla mi náhoda, která na sebe vzala podobu jejího bratra Vaška. Ten prohlásil, že po cestě zahlédl v lese minu z války a že kdo bude chtít, tak mu jí ukáže. Všechny děti se odebraly za ním k místu údajného nálezu, jenom já s Janou ne. Že na ně počkáme. Sotva byly z dohledu, obrátil jsem se k Janě a řekl přiškrceným hlasem: "Jano, já tě budu muset vošahávat." A skutečně jsem byl tak plný touhy sáhnout si na ní, že jsem se nemohl opanovat. Sehnul jsem se a zdvihl jsem jí sukni. "Ne, ne." říkala ustrašeně, celá se schoulila do sebe a snažila se uhájit sukni rukama. Srazila k sobě nohy a předklonila se. Celý jsem se roztřásl, zuby mi cvakaly, z úst mi tekly sliny a snažil jsem se zaklesnout za její nohy svoje kolena. Moc mi to nešlo. Její obrana byla ale jen pasivní, jenom se zakrývala rukama. Sukni neuhájila a neuhájila ani kalhotky, respektive trenýrky. Dostal jsem se do nich, ale poslední obrannou linii, její stisknuté nohy, jsem nepřekonal. U ochlupení její kundy jsem skončil. Přitom jsem jí sahal na prsa a tomu se nebránila. Když se ozvaly hlasy vracejících se dětí, celý roztřesený jsem ji pustil a oba jsme dělali jakoby nic. Jana měla evidentně o způsobu našeho opětovného sblížení jinou představu, ale já jsem ničeho jiného nebyl schopen.
Další pokus jsem podnikl hned příští den, když jsme si v lomu hráli na schovávanou. Čekal jsem, kam se půjde schovat Jana a šel jsem za ní. Našel jsem jí přikrčenou za keřem. Jemně jsem jí povalil a začal jsem jí vyhrnovat sukni. Opět jsem narazil ne její obranu a tak jsem se pokusil jí stáhnout trenýrky. Nakonec si musela sama vyhrnout sukni a přidržovat trenýrky, abych jí je nestáhl. Skončil jsem opět s rukou na jejím ochlupení. Využil jsem toho, že si oběma rukama musí držet trenýrky a tak jsem jí druhou rukou vyhrnul tričko nad prsa. Tomu se nebránila a tak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, jak pěkný tvar Janina prsa mají. Takhle nás našly ostatní děti, kterým bylo divné, kam jsme se ztratili. Pustil jsem Janu a ta si bez zbytečného chvatu stáhla tričko dolů. Ještě před prázdninami mi vyprávěla příběh svojí kamarádky ze školy, shodou okolností z naší třídy, velmi dobře vyvinuté, kterou její kluk svlékl do pasu před jejich partou. Snad pod vlivem této informace Jana nedělala ze svého částečného obnažení takový problém. Tím, že nás ostatní takto přistihli, bylo šídlo z pytle venku, ostatní si dál hráli na schovávanou, my jsme jenom vyměnili svoje místo za příhodnější, nestarali se o ně a oni o nás. Oproti včerejšku Jana působila už daleko uvolněněji, na novém místě se dokonce blahosklonně usmála mým pokusům proniknout do jejích kalhotek a její odpor nebyl nijak důrazný. Nebránila mi ani v tom, abych viděl její břicho až k ochlupení. Stisknutí stehen ale nepovolila. Ač jsem se velice snažil alespoň prstem proniknout mezi ně, nebylo mi to nic platné. Z průběhu dalších dnů se dalo říci říci, že se náš vztah dostal do stabilizované polohy, která mě ovšem pramálo uspokojovala.
Další krok tentokrát k mému velkému překvapení podnikla sama Jana. Opět ve stejné situaci hry na schovávanou v lomu, my dva opět v ústraní, já s rukou v jejích kalhotkách, měla tentokrát tepláky, mi řekla: "Já ti jí ukážu, když mi ho taky ukážeš." S tím jsem rád souhlasil. Čurák, do té doby slušně nalitý, se mi bláznivě postavil. Byl jsem rád, že ho budu moci Janě ukázat a že také uvidím její kundu. Ostatním jsme řekli, ať za námi nechodí a zašli jsme na nejodlehlejší místo v lomu, zakryté náletem stromů a křovin. Tam si Jana sedla na svah, já si klekl proti ní. Jedním tahem stáhla tepláky i kalhotky ke kolenům, roztáhla nohy co to jenom šlo a vyzdvihla dlouhé tričko. Z Janina rozkroku stoupala kořenná vůně její kundy a naplnila mi plíce málem k prasknutí. Nabyl jsem schopen slova a okouzleně zíral na její nalité stydké pysky a poštěváček. Nečekal jsem v jejím rozkroku takovou úrodu. Málem jsem zapomněl, že i já se musím obnažit. Rychle jsem tento nedostatek napravil, stejnými pohyby jako Jana. Jana uznale řekla: "No, máš ho pěknýho." Beze slova jsme jeden druhého chvíli pozorovali. Pak Jana řekla, "Musíme k ostatním," a vytáhla si kalhoty. Mlčky jsem jí napodobil a šli jsme k ostatním dětem. Ty mezitím došly k rozhodnutí, že už si nebudou hrát na schovávanou, ale že se podíváme v lese po houbách. Bylo to snadné, lom ležel na kraji lesa.
Ještě jsme byli v celém houfu, když mi Jana chytla kolem krku a dala mi pusu na tvář. Překvapeně jsem zvolal: "Co to děláš?" a utíral jsem si stopy slin na své tváři. "Nelíbilo se ti to? Já myslela, že se ti to bude líbit." "Ale to jo," začal jsem si to žehlit, "ale hrozně si mě tím překvapila." Houby se moc nedají hledat kolektivně, tím spíš, že nám s Janou o ně vůbec nešlo. Za chvíli jsme se od ostatních hodně vzdálili a tak jsme mohli zopakovat líbací pokus, tentokrát s daleko lepším výsledkem a tak nezůstalo jen u jednoho. Pevně jsem Janu sevřel a zaprosil jsem: "Ukaž mě jí ještě jednou, jsi mi to dlužná, vždyť víš, … loni u rybníka." připomněl jsem loňskou příhodu. A svoji prosbu jsem doprovodil polibkem na rty. "Tak jo", souhlasila tiše. Poodstoupil jsem trochu, aby si mohla stáhnout kalhoty. Stáhla si je pod kolena, hned si vyzdvihla tričko, aby jí nezakrývalo klín a opět jsem jí uviděl v tom postoji, který mi tak utkvěl v paměti, když jsme se poprvé koupali nazí v lomu. "Jsi tak hezká", řekl jsem jí a pohladil po vlasech. Přistoupil k ní, vzal do náruče a hladil její nahé boky, zadnici a záda. Tričko už pustila, jeho obsluhu jsem si vzal na starost sám. Trochu zaklonila hlavu a přivřela oči, objímajíc mě kolem ramen. Chvíli jsme se takto mazlili a pak jsme si řekli, že už půjdeme domů. Na kraj lesa jsme přišli za pár minut a tak jsme si ještě chvíli sedli, jít domů bylo zbytečně brzo. Seděli jsme vedle sebe, natočil jsem se k Janě a zajel rukou do kalhotek. Tentokrát byly všechny obranné linie opuštěné, rozevřela nohy a dovolila mě, abych hladil její kundu a třel poštěváček. Po chvilce jsem jí jemně povalil na záda a tentokrát bez smlouvání kdo je komu co dlužen jsem jí stáhl kalhoty. Nepatrně se nadzvedla, když jsem jí přetahoval kalhoty i s kalhotkami přes zadek. Tričko jsem jí vyhrnul nad prsa a užíval si krásy jejího těla pohledem i hmatem. Pak už bylo ale opravdu pozdě a šli jsme domů.

Ženské nohy

18. září 2007 v 13:31 | Ivo Adler
Pravidelně sleduji různé polonahotinky v bulvárních časopisech. Přiznávám, že pohled na nahé ženské tělo se mi líbí na fotce i v reálu. S vypovídací hodnotou fotek však nejsem spokojen. Při focení krávy /ne snad, že bych s nimi modelky srovnával/ platí striktní pravidla: nohy zvířete bližší objektivu musí být v této pozici - přední nakročená dopředu, zadní naopak vzadu, aby bylo možné posoudit vývin mléčné žlázy; nohy vzdálenější od objektivu jsou naopak k sobě. Což o to, fotek, kde se dá posoudit vývin mléčné žlázy modelek je dost, ale tím to končí. Noha bližší objektivu je zpravidla nakročená dopředu a tím zabraňuje pohled na genitál, což je pohled nezbytný pro posouzení chovné hodnoty dotyčné. Modelkám by jistě pohled na jejich genitál nevadil; viděl jsem na satelitu /Travel Channel/ repotáž z nuda pláže a sauny /Severní moře - tam je kombinace pláže a sauny nezbytností/ a moderátorka, pochopiteně nahá, říká: my bysme takhle blbě neseděli, ale kvůli televizi nemůžeme ukázat genitálie a bradavky. Seděla s koleny u brady. Z toho plyne závěr, že nizká vypovídací hodnota fotek /a vůbec každého obrazového záznamu/ je dána "mravností" toho, kdo rozhoduje o zveřejnění záznamu. Já však už jsem sytý toho vnějšího umravňování, užil jsem si ho dost za bolševika a vida, ono se zase tak moc nezměnilo. Navíc výše popsané postavení nohou nám v řeči těla něco sděluje, co si naši moralizátoři možná ani neudědomují. Podíváme-li se na lidskou postavu zepředu nebo zezadu, pak na obrysu nohy vidíme dvě linie - vnitřní a vnější. A teď je rozhodující, která ta linie je vidět. Pokud je vidět vnitřní linie, ať už ve stoje nebo v sedě, když žena přehodí nohu přes nohu, pak divákovi dává signál: jsem ti příznivě nakloněna. Pokud ale je vidět vnější linie, majitelka říká jasně - "trhni si". A to je přesně to, co nám sdělují majitelé sdělovacích prostředků.

Dětská sexualita (Infantile sexuality) V

17. září 2007 v 10:45 | Ivo Adler
Příští školní rok už byla jiná situace. Jana, která byla o rok starší, přestala chodit do vesnické malotřídky a začala chodit na vyšší stupeň v okresním městě. Za další rok jsme malotřídku opustili i my tři. Já a Vašek jsme šli rovněž do okresního města, Věra chodila na vyšší stupeň ve střediskové vsi. Měli jsme možnost výběru. Byl jsem rád, že jdu do školy v okresním městě, na školu ve městě jsem se těšil. Poznal jsem nové kamarády i nové holky, které se mi líbily, ale zůstalo jen u platonického vztahu - byly odjinud. Došlo i na sexuální výchovu: Byli jsme shromážděni v tělocvičně, kde nám byly zarecitovány dvě básničky s erotickým podtextem a poslechli si přednášku o odpovědnosti vztahů mezi pohlavími. Pomyslel jsem si, že příklad kozla a kozy byl přínosnější. Ale za výkladem knihkupectví ve městě jsem uviděl brožurku Dospíváte v muže, tu jsem si za pár korun koupil a hned jsem byl poučenější. Během té doby jsme také vyrostli, objevilo se u nás ochlupení, holky se náležitě zaoblily a i naše choutky nabyly na intenzitě. Do lomu už jsme se koupat nechodili, jednak tam bylo pro nás příliš mělko, jednak jezírko v lomu zarostlo jakýmsi zeleným svinstvem a koupat se v něm nedalo. Také už jsme se nekoupali v trenýrkách a dívky v kalhotkách, ale měli jsme plavky. Koupali jsme se samozřejmě u stavidla, patřili jsme už mezi větší děti. Lom ale dál zůstával našim shromaždištěm a místem her.
O prvních prázdninách, když už jsem chodil do školy ve městě, jsem podnikl pokus o nové sblížení s Janou. Na Janě bylo patrné že je o rok starší, dosáhla téměř Věřiny oblosti, i když měla jinou postavu, a i duševně byla vyspělejší. Jednou jsem jí nabídl, že půjdeme do remízků na třešně. Byly to plané třešně, ptáčnice, jejich ovoce za moc nestálo, ale to stejně byla jen záminka. Na příhodném místě jsem Janě navrhl: "Ukaž mi kundu, já ti ho taky ukážu." Její odpověď byla až ustrašeně zamítavá: "Ne, ne, to ne. Řekni si Věře." Pomyslel jsem si, co mě posílá za konkurencí, když to chci od ní, a tak jsem jí vzal kolem pasu, pamětlivý toho, že fyzický kontakt dělá divy a přemlouval jí dál, ale marně. Jana se mi vysmekla a veškerý kontakt i přemlouvání odmítala. Nezbylo mi, než se s tím smířit. Jen jednoho jsem dosáhl, domluvili jsme se, že zpátky půjdeme přes hráz rybníka a že se tam vykoupáme. Z remízku bylo vidět, že tam nikdo není.
Cestou na hráz jsem jí řekl, "Hele, já plavky nemám, já se budu koupat nahej a ty se koupej, jak chceš." Jenom mlčky kývla hlavou. Když jsme přišli na hráz, svlékl jsem se do naha, šaty dal na hromádku stranou a pozoroval, co udělá Jana. Ani Jana plavky neměla, svlékla se do trička a trenýrek a tak jsme šli do vody. Plavali jsme chvíli kolem stavidla, pak se mi zdálo, že situace žádá přece jenom něco více, stoupl jsem si tedy v místě, kde jsem stačil, nahonil jsem si čuráka, položil se naznak na vodu, aby mě Jana viděla a řekl: "Podívej." Odpovědí mě byl její polichocený úsměv. Pak mě ale zklamala, když začala plavat napříč přes rybník. Jana byla zdatná plavkyně, lepší než já a měl jsem strach jí přes rybník následovat, rybník byl na mé plavecké schopnosti příliš široký a hluboký. Vylezl jsem tedy na břeh, na ještě mokré tělo se oblékl a zrovna jsem si zavazoval tkaničky, když přijel na kole Pavel. Pavel byl kluk z naší vesnice, ale o několik let starší, už se učil a cestu z brigády domů si zkracoval po hrázi rybníka. "Koupal jsi se?" zeptal se mě. Jenom jsem přikývl. "A proč nejsi mokrej?" "Koupal jsem se nahej", odpověděl jsem co nejlhostejněji. Pavel to také tak přijal a protože Jana byla stále ještě na druhé straně rybníka, šel jsem s ním domů. Myslím, že jí to přišlo docela vhod. Mohla se aspoň v klidu svléknout, vyždímat si oblečení a počkat až oschne. Když jsme neměli plavky a chtěli jsme se koupat, tak jsme to tak dělali. Výjimkou byla Věra, té když se kalhotky nebo trenýrky nezdály dost suché, bez rozpaků si je pod sukní svlékla a šla domů na ostro. Nijak se tím netajila, nutno ale říci, že jsme toho nikdy nezneužili. Brali jsme to jako jakýsi bonus za dobré chování.

Ceny (Prices)

14. září 2007 v 13:42 | Ivo Adler
Stále ještě se najdou čeští manažeři a podnikatelé, kteří prohlašují, že je chtějí dosáhnout německé úrovně cen /pochopitelně svých výrobků/. Nevím, co jim brání, aby této úrovně cen na německém i jiném trhu nedosahovali. Asi kvalita těchto výrobků. Ale na domácím trhu? S německými cenami a českými mzdami je výrobek na domácím trhu neprodejný, protože lidi na něj nemají - pokud výrobek není určen pro horních deset tisích, ale tam už německé ceny jsou. O tom, že by jejich cílem byly německé mzdy, o tom naši manažeři a podnikatelé mlčí, pokud nejde o mzdy jejich. Na tomto cíli pracují v naprosté tichosti, pokud ho už nedosáhli. Půvab má vydělávat v Německu a utrácet v Česku. Můj příbuzný pracuje v Německu, dělá tam kvalifikovanou a dá se říci i vedoucí funkci, ale protože tam musí i žít, nijak zvlášť si nevyskakuje, přestože rozhodně netře bídu s nouzí. Zato půvab uvedeného dávno odhalili Němci a Rakušáci v příhraničí, kteří k nám houfně jezdí nakupovat a vůbec užívat si. Dosahováním německých cen na českém trhu asi cesta k podnikatelskému úspěchu nevede.
Mirek Topolánek při obhajování reformy veřejných financí (nebo co to vlastně obhajoval), řekl, že jejím smyslem je zvýšit konkurence schopnost české ekonomiky - rozuměj nezaostat v závodech, kdo nabídne zahraničnímu investorovi nižší míru zdanění. Nejlepší by bylo žádné zdanění, případně ještě nějaký bonus k investicím. Třeba se k tomu dopracujeme. Obávám se ale, že toto chápání problému je poněkud zjednodušené. Ke zvýšení konkurenceschopnosti naší ekonomiky nepomohou německé ceny, jak si myslí blbější z našich podnikatelů a manažerů, ale ceny čínské. Samozřejmě i s následnou životní úrovní. Tohle je pro naše zaměstnance těžko stravitelné sousto. Sám jsem věru zvědav, nakolik ho naše společnost dokáže strávit. Jeden příklad za všechny - teď prošlo sdělovacími prostředky, že Amati Kraslice, výrobce dechových nástrojů, byl na pokraji krachu, protože všechny jeho zakázky na výrobu nižší třídy nástrojů převzala Čína. Po restrukturalizaci a propouštění se musel omezit na výrobu špičkových nástrojů, tam snad zatím Číňani nedosáhnou.

Volba prezidenta I

9. září 2007 v 16:30 | Ivo Adler
Jak se blíží konec funkčního období současného prezidenta, zintenzivňují úvahy, kdo na jeho místo. Otázka jak volit prezidenta není na pořadu dne. Stejně se domnívám, že nápad volit prezidenta lidovým hlasováním je jen vábničkou pro důvěřivé voličské hejly v době předvolebních kampaní. Je to stejné jako návrhy na omezení poslanecké imunity. Ani v jednom případě poslanci nepůjdou proti svým zájmům a volba prezidenta je v jejich zájmu je, protože zvyšuje jejich důležitost. Pokud s ní formálně souhlasí, pak přímou volbu podmiňují tolika ale..., že ji činí nereálnou. Navíc přímá volba prezidenta patří do prezidentského systému a ten považuji za nižší úroveň demokracie, než je parlamentní republika poměrného zastoupení, která odráží maximum politických proudů společenského spektra. Navíc politicky méně gramotná část veřejnosti si představuje volbu prezidenta jako výběr Nových hrdinů do reality šou. Jsem proto rád za volbu prezidenta parlamentem. Je lacinější a lze předpokládat, že poslanci jsou alespoň průměrně politicky gramotní.
ODS má ve volbě prezidenta jasno: nominují stávajícího prezidenta Václava Klause. Jeho znovuzvolení má jedno nesporné plus - ušetříme náklady na dalšího exprezidenta a ty nejsou malé. Jeho znovuzvolení je značně pravděpodobné, protože na úspěšném protikandidátovi by se muselo sjednotit široké politické spektrum od lidovců po komunisty. Přitom výběr možných kandidátů je po čertech úzký a vyjadřuje obecně bídu naší politické scény. Chybí nám výrazné politické osobnosti, které by byly přijatelné pro více politických stran. Stále si totiž trvám na tom, že prezidentem by měl být politik a ne nějaký umělecký nebo vědecký veleduch i když za určitých okolností může být "nepolitický" prezident řešením. Že se takový politik těžko hledá svědčí o tom, že náš politický sytém stále ještě nestačil vyprodukovat politické osobnosti, které by prošly politickou kariérou od píky - myslím tím od funkce v samosprávě až po funkce nejvyšší. Svědčí také o nízké morální i odborné úrovni lidí, kteří do politiky vstupují, že takové osobnosti nejsou. Politici samozřejmě nejsou tak blbí, aby si dali vyfouknout nejlukrativnější místo ve státním aparátu a proto pokud bude zvolen nepolitik, bude to skutečnně východisko z nouze. "Nepolitický" prezident může být racionálním východiskem pro komunisty, pro které by byl "nepolitický" prezident po vypjatém antikomunismu Havla a "normálním"" antikomunismu Klause výhrou a dokladem odlivu antikomunistické porevoluční vlny. "Nepolitického" prezidenta tedy komunisté podpoří, teď jde o to, jestli se na něm ostatní politické strany shodnou.