Srpen 2007

Dětská sexualita (Infatile sexuality) IV

30. srpna 2007 v 14:13 | Ivo Adler
Druhý den už jsem si pro své kamarády zašel. Nejdřív pro Janu s Vaškem, potom jsme se společně zastavili pro Věru. Už po cestě jsem provedl první přípravnou operaci, s rukou v kapse jsem si nenápadně přehrnul předkožku přes žalud. Přišli jsme na své místo mezi keře janovce a bez jakéhokoliv ptaní jsme se všichni svlékli do naha. Naše dohoda s Vaškem ze včerejška okamžitě zafungovala, Vašek v mžiku postavil čuráka a vrhl se k Věře. Já sám jsem byl ve stavu někde na půli cesty a Vaškovo počínání mi připadalo jako nemístný spěch. Proto jsem navrhl: "Pojďme do vody." S tím obě dívky rády souhlasily, na bezprostřední Vaškův atak nebyla ani Věra připravena. Pobyt ve vodě se zredukoval na osahávání v domluvených párech a netrval dlouho. Za chvilku jsme šli z vody a ani tentokrát o připravenosti každého z nás nebylo pochyb. Ještě než jsme si stačili sednout nebo lehnout, obrátil jsem se tentokrát přímo na Janu: "Zašukáme si?" Pohledy Vaška a Věry se k ní tázavě stočily. Doposud Jana vždycky následovala příkladu Věry a o to to měla snazší. Teď bylo na ní, aby sama udala krok Věřil jsem, že se s tím Jana vyrovná, ale byl jsem zvědav jak. Její zaváhání bylo jen vteřinové. Pak se pyšně vypjala, sedla si na zem s roztaženýma nohama a pak si lehla naznak. Teď bylo na mně, abych zvládl svůj úkol. Jana měla nohy roztažené od samého začátku a tak jsem mohl hned zaujmout tu nejpříhodnější pozici a spolupracovala i při tom, když jsem jí objímal. V duchu jsem doufal, že Vašek dokáže splnit naši dohodu, nebylo by mi příjemné, kdyby Vašek s Věrou sledovali celý průběh našeho šukání. Moje obavy byly zbytečné. Zaslechl jsem, jak Vašek říká Věře: "Dáme si taky?" a koutkem oka zahlédl, jak Věra uléhá. Cele jsem se soustředil na šťouchání do Janiny kundy a tak jsem ani nepostřehl, že Vašek s Věrou už skončili. Teprve Jana mi dala znamení, že jsme pozorováni, tím, že natáhla nohy, do té doby pokrčené. Zvedl jsem se z ní, ještě notně rozparáděný a nijak jsem se nesnažil to skrývat.
. Myslel jsem si, že kdybych se v tuto chvíli začal stydět, přiznával bych nějaké provinění a pocit viny jsem rozhodně neměl. Naopak, byl jsem na stav svého přirození docela pyšný. Když jsem Janě udělal místo, sedla si a dala nohy tak, aby svou kundu zakryla před pohledy Vaška a Věry, ne ale přede mnou, když jsem si sedl vedle ní jako včera. Trochu jsem si vydechl, položil jí ruku na stehno a podíval se tázavě do její tváře. Roztáhla nohy o trochu víc, tentokrát už bez ohledu na to, jestli je jí Vašek s Věrou vidí do klína nebo ne, a tak mě umožnila, abych jí mohl pomalu masírovat kundu. Naše dohoda s Vaškem fungovala, ani Věra neschovávala kundu mezi stehny a tak Vašek mohl také začít se svou masážní činností. Obě dívky, ač kundou zcela rovnocenné, se přece jen lišily svými povahami. Věra Vaškovi se zjevným potěšením honila čuráka a tak ho udržovala v neustálém napětí. Jana mi ho nehonila, pokud se mě dotkla, tak jakoby náhodou a spíše se ho dotýkala svou nohou nebo bokem a nechala na mně, abych si našel nejvhodnější polohu. Byly chvíle, kdy jsem Vaškovi jeho honičku upřímně záviděl, a to tenkrát, když se mi nalil žalud, ale celý čurák ještě nebyl na maximální délce, krev se do něj hrnula a neměla místo a ten stav byl nepříjemný až bolestivý. V této chvíli bych uvítal pomocnou dívčí ruku.
Janě její průkopnický krok bezesporu prospěl, jako by vystoupila z Věřina stínu, odložila veškerou upejpavost a stala se sebevědomější. Byla to naopak Věra, která se dostávala na druhou kolej. Po chvíli masírování tentokrát Jana udělala výjimku a přejela mi čuráka rukou. V tu chvíli jsem to opravdu nepotřeboval a tak jsem zapřemítal, co je toho příčinou? Tázavě jsem se jí podíval do tváře a zeptal se jí: "Lehneš si?" Oba jsme přitom věděli, co to lehnutí bude znamenat. Mlčky zakývala hlavou. Udělal jsem jí místo. Lehla si do mě už známé polohy na šukání. Neznala samozřejmě mojí dohodu s Vaškem, nevěděla co bude následovat, jak se zachovají Vašek a Věra, přesto mi fakticky nabídla, že si se mnou ještě jednou zašuká. Bez váhání jsem zaujal svoji pozici a nestaral se, co udělají Vašek s Věrou. Byli trochu překvapeni, jak jsme se dostali do sebe, ale i oni usoudili, že je čas na nové hrátky. Byla to pro nás hra, milá, příjemná a navíc s příchutí zakázaného ovoce. Pak už následovala jen závěrečná koupel a šli jsme domů.
Další koupací dny měly podobný průběh. Úvodní koupel, závěrečná koupel a mezitím čas vyplněný našimi hrami. Někdy jsme úvodní koupel vynechali. Tady jsem pochopil Vaškovo úsilí o co nejrychlejší erekci. Všiml jsem si, že Věra se mu neotevře a nenechá se osahávat, dokud mu nestojí. Ale to mě už bylo jedno. Řídil jsem se podle Jany, která se stala neformální hlavou naší party. Když mi chtěla dát najevo, že je připravená nebo že chce jít z vody a bude se mnou šukat, tak se dotkla mého čuráku, když mi naopak chtěla dát najevo, abych skončil, natáhla nohy.Také jsem se jí už neptal, jestli si zašukáme, ale jenom: "Lehneš si?" Odpověď už jsem znal předem, otázka byla jen kvůli Věře a Vaškovi. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale oba jsme cítili, že to tak je. Šukání jsme téměř vždycky zahajovali my, Vašek a Věra se přizpůsobovali. Trochu mi dělalo starosti chování Věry, někdy se nechala od Vaška přemlouvat, aby mu dala a na mě se dívala vyčítavě. Vbrzku se mi naskytla příležitost, abych tyhle věci vyjasnil.
Šel jsem nasbírat letní jabka, který rostly na mezi pod lesem. V té době už byla zralá. Stejný nápad nebo úkol měla i Věra. Tam jsme se sešli. Po chvilce chroupání jablek se Věra natáhla na vyhřátou mez a vyhrnula si sukni tak, že kopírovala tvar jejích kalhotek. To byla její oblíbená finta; vyhrnout si sukni pod záminkou opalování a předvádět krásu svých stehen. Věděl jsem, že je to finta, ale rád jsem na ní naletěl. Sedl jsem si vedle ní a položil ruku na její stehno. Tentokrát jsem šel rovnou na věc. "Zašukáme si?", zeptal jsem se. Sedla si a opovržlivě prskla: "Máš přeci Janu, ne." "Dobře víš, že s Janou šukám jen proto, že by s Vaškem nešukala a nezašukali bysme si vůbec. Jestli chceš, tak s tebou budu šukat taky, ale Jana s Vaškem na nás budou koukat." Vykládal jsem jí a přitom stále hladil její nohu. Ušklíbla se nad tou možností. To jsem byl rád. "Nejlepší bude, když si spolu zašukáme, když se sejdeme sami dva, tak je to nejlepší." Vedl jsem svou a přitom jsem jí přes kalhotky pohladil kundu . Tentokrát jsem se nedočkal žádné reakce. "Tak co, zajdeme do lesa?" zeptal jsem se a ukázal hlavou na nedaleký les. Beze slova se zvedla a zamířila k lesu.
Hned na kraji lesa byl dolík, jako stvořený pro naše účely. Sestoupili jsme do něj a začali se mlčky svlékat. Jana měla kalhotky a sukni dole na to šup, tričko si ponechala. Mě kalhoty a trenýrky trvaly o trochu déle, ale snažil jsem se. Když jsme byli svlečení, sedla si na zem a roztáhla vstřícně nohy. V rychlosti jsem přetáhl předkožku a sedl si vedle ní. Byl jsem právě ve stavu, kdy bych uvítal pomocnou dívčí ruku a Věra měla pro tyto věci mimořádný cit. V okamžení mě přivedla na maximum. "Ty máš tak hladký ruce", zalichotil jsem jí po pravdě, chytil jsem jí kolem ramen a povalil na zem. Druhou rukou jsem jí přitom třel kundu. Nebránila se tomu. Když se mi zdálo, že si moje ruka užila dost, zeptal jsem se Věry: "Můžu?" Přikývla a tak jsem se na ní převalil na břicho a zasunul žalud. Pak následoval už nacvičený postup objetí a mohli jsme se věnovat své hře. Zdálo se mi, že mám pod sebou opět tu Věru, která mi tak imponovala - sebevědomou, nestydlivou a hezkou holku, která jde přímočaře za svou věcí. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že mi u ní něco chybí, že si spolu téměř nepovídáme. To byl také důvod, proč jsem si přál přítomnost Vaška a Jany, zaplňovali určitou prázdnotu mezi námi. Snad to i Věra tak cítila, když tenkrát v lomu s jejich přítomností souhlasila. Proto když jsme skončili, ani jsme si nedomlouvali další schůzku a rozešli jsme se domů.
Druhý den jsem se s Věrou sešel znovu, bylo to u rybníka pode vsí. Rybník ležel uvnitř trojúhelníka tvořeného třemi vesnicemi, z naší vesnice k němu bylo nejblíže, ale chodili tam i děti z dalších dvou vesnic, i když z naší nejčastěji. Všichni jsme chodili do jedné školy a všichni jsme se znali. Když jsme tam byli jen my z naší vesnice, občas jsme se koupali nazí, ale takové soukromí jako v lomu jsme tam neměli. Na rybník jsem viděl z domova a ten den jsem viděl, že je tam živo a tak jsem se tam šel podívat. Mezi dětmi z naší i sousedních vesnic byla i Věra. Vašek ani Jana tam nebyli, asi měli nějaké povinnosti doma. Šel jsem k vodě "od kraje", kde byl mezi rákosím přístup k vodě, kde se koupali menší děti, mezi které jsme se ještě museli počítat. Větší děti a dospělí se koupali u stavidla, kde se do vody sestupovalo po schůdcích a kde byla hned hloubka. Když jsem přišel ke kraji, Věra už byla ve vodě. Zastavil jsem se na kraji a zkusil bosou nohou, jaká je voda. Věra na mě z vody volala: "Já jsem nahá." Nechtěl jsem tomu věřit, tohle jsme přece dělali, jen když tam nebyli cizí děti, a tak jsem jí vyzval: "Ukaž!" Věra se vynořila z vody zpoza dřevěné pramice, obrácené dnem vzhůru. Pravda, klín jí vidět nebyl, ten zakrývala pramice, ale žádné oblečení na sobě neměla. Pomyslel jsem si, když je Věra nahá, přece já nebudu oblečený, to mi připadalo neslušné vůči kamarádce. Svlékl jsem se tedy, bez ohledu na přítomnost cizích dětí a došel vodou až k pramici. Vyhoupl jsem se na ni a Věra vedle mne. K mému překvapení a zlosti měla na sobě kalhotky. Bral jsem to jako černočernou zradu a cítil jsem se podvedený a ponížený. Věra mě přece mohla vidět nahého kdykoliv by si řekla, pokud by to okolnosti dovolovaly a ne se uchylovat k takovému podvodu. Nic jsem jí neřekl, otráveně sklouznul do vody a vyšel na břeh. Hned jsem se oblékl, ani jsem nepočkal až oschnu a šel domů. A tak skončily nejen naše dětské hry, ale i prázdniny.

Dva stupně divácké blbosti

29. srpna 2007 v 8:49 | Ivo Adler
Vyšší stupeň divácké blbosti spočívá v tom, že divák si osobnost herce, popř. zpěváka ztotožní s rolí, kterou hraje nebo zpívá. A podle toho ho miluje nebo nenávidí, zdraví nebo po něm plive, popřípadě mu chce dát přes ústa. Jde to až do takových absurdit, že když herec prožívá v roli nějakou citovou krizi, diváci ho utěšují, aby si z toho nic nedělal, že bude líp. Takových lidí není vůbec málo.
Nižší stupeň divácké blbosti spočívá v tom, že divák věří obrazu, který umělec pomocí sdělovacích prostředků o sobě vytváří. Tady je to mnohem složitější. Umělec samozřejmě nemůže vyloženě lhát. Přesto o sobě vždy vytváří obraz, který je lepší než skutečnost. Některé věci zamlčuje, nemluví o skutečných pohnutkách svého jednání, interpretuje ho, jak se mu hodí a když je nejhůř, tak ho aspoň omlouvá. Vyčítat mu to nemůžeme. Jednáme tak v podstatě všichni, i když dosah takového jednání u obyčejného člověka je jiný než u osoby všeobecně známé. Kritický rozum se však takovým obrazem nemůže uspokojit. Chce poznat toho člověka, jaký skutečně je a ne jak se sám sebeprezentuje. Je to velice těžké. A sdělovací prostředky tomu moc nepřispívají. Některé okolnosti jsou těžko prokazatelné, napadnutelné i soudně a sdělovací prostředky se vyhýbají riziku, respektive jim to nestojí za to. Plní i určitou společenskou objednávku - některé lidi je třeba před veřejností poněkud vylepšit a tak vylepšují. Tak se dodnes udržuje řada mýtů o velikánech našeho národního obrození nebo první republiky. Jen ti komouši jsou odření až na kost. Jak z toho ven? Opět musíme číst mezi řádky, pospojovat si náhodně sebrané informace, zprávy ze zahraničí a tak se můžeme dobrat pravdy.

Radar II

28. srpna 2007 v 14:11 | Ivo Adler
Tak Irán prohlásil, že Evropa z jeho raket nemusí mít strach, stejně na ni nedostřelí. Po pravdě řečeno, představa, že Irán napadá kvůli nějakým pofiderním cílům Evropu mi připadá hodně přitažená za vlasy. Naskýtá se tak otázka, k čemu je radar v Brdech. Naši antikomunisté v tom mají jasno. Protože Rusko je pro ně pořád komunistickým strašákem, horlivě zvedají ruce pro jeho výstavbu. Američani, myslím, posuzují věc realističtěji. Ví, že Rusko žádným komunistickým strašákem není. Za výstavbou radaru v Brdech je snaha učinit Rusko definitivně mocností druhého řádu, něco jako je dneska Británie. Obávám se, že to je ošidná kalkulace. Rusko má na víc než Británie, Francie nebo jiná evropská země. Jeho možnosti se zhruba rovnají EU. Z historie už znám dva pokusy o definitivní řešení: definitivní řešení židovské otázky a definitivní a nezvratné vítězství socialismu. Ani jedno "definitivní" řešení svým nositelům slávu nepřineslo. Tohle řešení může mít stejný konec. Zkrachuje. A my budeme na té nesprávné straně. Proto si říkám, že je lepší nebýt na žádné straně.

Věrnost historickým reáliím

24. srpna 2007 v 18:21 | Ivo Adler
Tak Američané prý mají točit /velko/film na motivy Starých pověstí českých: kněžna Libuše, Přemysl Oráč atd. Je to pro nás velká čest, že si na nás vzpoměli, skoro větší než ten radar v Brdech. O radaru, jestli bude, bude vědět jen pár lidí, ale kněžna Libuše možná obletí celý svět. Teď jde o to, jak to pojmou. Viděl jsem pár amerických filmů z antiky /Kleopatra, Spartakus, Troja aj./, popř. jako z pravěku, ale moje pocity jsou značně rozporné. Při natáčení Kleopatry filmaři studovali účesy a šperky té doby, aby film byl maximálně historicky věrný, ale že to herečky odehrály v dobře padnoucí podprdě a spoďárech, to jim nevadilo. Mě ano. Podobně antickým hrdinům od Troje čouhají zpod tunik slipy. Pravděpodobně slipy byly mezi zlatými šperky vykopanými u Troje. O rafinovaně střižených bikinách z pravěku nemluvě. Výsměchem jsou i filmy z Afriky z devatenáctého století, kde černošky nosí podprsenky z kokosových ořechů. Patrně to byl v té době módní hit. Ovšem podobné zhovadilosti najdeme i v našem filmu. Prahrdina si v pravěké trilogii Osada havranů atd. hodí prahrdinku přes rameno, a té zpod kožešinové minisukénky /ta minisukně je historicky doložena ve vykopávkách o Germánech/ vykukují kalhotky. Prvním režisérem, který ze mě v historickém filmu nedělal vola, byl František Vláčil se svojí Markétou Lazarovou. Dodnes jsem za to Mistru Vláčilovi vděčný. Jsem pro dodržování dobových reálií, pak to ale musí být do všech důsledků. Smířlivější už bych byl snad jen u Jiřího Menzela, který, když hledal komparsistky pro film Obsluhoval jsem anglického krále a měly hrát nahé, nenašel žádnou, která by měla přirozeně zarostlou kundu. Tak jim ty klíny musel elektronicky začernit. Tady bych mu ten prohřešek proti dobovým reáliím odpustil. Ovšem pokud Američané natočí svůj film ve stejném stylu jako Kleopatru, budu to chápat jako prznění našich národních dějin.

Bludy antikomunismu

17. srpna 2007 v 8:51 | Ivo Adler
Prvním bludem antikomunismu je heslo Poručíme větru, dešti. Ne snad, že by toto heslo svého času neexistovalo, bludem je, či spíše podvodem, že je vykládáno doslovně. I ten nejblbější komunista věděl, že nikdy nebude mít zázračnou píšťalku, na kterou zapíská a bude pršet nebo přestane foukat vítr. Heslo vyjadřovalo optimismus a sebedůvěru nového společenského systému. A s tím poroučením: nedostatek deště nahradíme závlahami, vysušující větry omezíme větrolamy. O to se komunistický systém snažil a lidstvo se o toto snaží dodneška. Ostatně, má současný systém podobné optimistické heslo? Já vím, zdravý rozum páchne blbostí a optimismus je opiem lidstva, ale mít po ruce nějaké optimistické heslo by nebylo k zahození. Pravdu a lásku vítězící nad lží a nenávistí zpochybnili jejich hlasatelé ještě dřív než slezli z tribuny.
Dívám se rád na pořad Cestujeme po světě, teď po Česku. V jednom z posledních dílů se pánové Bartoška a Donutil /oni za to snad ani nemohou, čtou, co scénárista napsal/ otřeli o komunisty, že se špatně starali o nějaký objekt, už nevím jaký, snad klášter nebo nějaký statek, to nakonec není podstatné. Podstatné je, že se z toho dělá typická komunistická nectnost. Přitom středověk vesele nechal spadnout památky antiky a ještě je rozebíral na stavební materiál, pustly hrady a posléze i zámky, dneska pustnou a jsou rozkrádány průmyslové areály i zemědělské objekty a to je v pořádku. Jen komunisti měli povinnost udržovat objekty, které nepotřebovali? Opět drobný antikomunistický podvod.
Sledujíc různé diskuse na internetu, musím s politováním konstatovat, že procento blbců mezi antikomunisty výrazně převyšuje procento blbců mezi příznivci Komunistické strany. Dost trapná vizitka pro vítěze. Komunistům v jejich ideologii o něco šlo, snažili se něco vytvořit - ponechávám stranou cíle i prostředky. Antikomunistům ale už jde jenom o pomstu, že by se snažili vyytvořit něco nového, to jsem nějak nezaznamenal. Souvisí to s prvním odstavcem - optimismus nějak chybí. Ono je pro něj v současné době také málo důvodů. Antikomunismus se vybíjí v plošných zákazech a napadáních. Má ale smůlu. Jak ukazuje poslední vývoj, s evropským posunem sociální demokracie doprava voličský potenciál komunistů spíše poroste než by upadal, ať už budou mít název původní nebo jiný. Nová levice v Německu je toho důkazem. Snad se antikomunisté záští nezalknou.

Dětská sexualita (Infatile sexuality) III

16. srpna 2007 v 17:27 | Ivo Adler
Další den už měl zaběhnuté schéma, koupání spojené s osaháváním, číslo s kozou jsme vynechali a šli rovnou na věc. Když jsme odpočívali po prvním kole, uslyšeli jsme dole na cestičce k lomu nějaké hlasy. Opatrně jsme vyhlédli z janovcových keřů a uviděli, jak k lomu jdou Jana s Vaškem. Co teď? Navrhl jsem Věře, že zůstaneme nazí a nabídneme to i Janě a Vaškovi. Souhlasila. Když Jana a Vašek přišli na plážičku, vyšli jsme ze svých keřů, oblečení jsme nechali mezi nimi a přiblížili se k nim. "Jé, vy jste tady? Co tu děláte?" "My se tu koupáme. Budete tu s námi nahý?" Vašek nadšeně souhlasil, Jana nakonec také. Zavedli jsme je na naše místo, přece jen jsme se s Věrou cítili jako hostitelé, akorát jsme se tam vešli. Jana a Vašek se svlékli, oblečení dali pod keře a šli jsme do vody. Ve vodě jsem opět řešil co dál. Na Janě byla patrná určitá zaraženost, takovouhle akci asi nečekala.Věděl jsem, že Vašek se jí věnovat nemůže a tak jsem mu přenechal k jeho radosti Věru. Za chvilku už jsem viděl, jak Vašek se stojícím čurákem doráží na Věru, která se mu s radostným pištěním naoko brání. Vašek ve svojí erekci neviděl žádný problém, nestyděl se a viditelně si to užíval a Věra ostatně také. Pohledem na dovádějícího bratra Jana viditelně pookřála a když jsem jí ukázal, že mě stojí taky, polichoceně se usmála a nebránila se, když jsem jí rukama útočil na klín. Aby nevypadala nějak lacině, přece jen jakoby unikala a mě se dotýkala jen letmo a jakoby náhodou. Nakonec ale když viděla, že Věra se Vaškovo osahávání nebrání, přestala se svými úniky také.
Když jsme se domluvili, že půjdeme z vody, nám klukům to svorně stálo a holky měly kundy nalitý jako zralé broskve. A nutno říci, že nikdo z nás se za svůj vzhled nestyděl. Když jsme přišli na místo, měl jsem neodbytný pocit, že takhle slibná situace by se měla využít beze zbytku. Proto jsem navrhl: "Co kdybychom si zašukali, já s Janou a Vašek s Věrou?" Vaškovým souhlasem jsem si byl jistý a tak jsem se podíval tázavě na Věru. Na ní hodně záleželo, dá-li ona svůj souhlas, dalo se očekávat, že i Jana bude souhlasit. Na Věře byla patrná předchozí praxe, "Tak jo", souhlasila, lehla si na záda a rozevřela nohy. Vašek na ní dychtivě nalehl. "Co ty, Jano?" zeptal jsem se tiše a třel jsem jí přitom břicho kolem pupíku. Záměrně jsem si přitom stoupl mezi ní a ležící dvojici. Jana nejistě pohlédla směrem k Vaškovi a Věře, nakonec se zhoupla v bocích a potom beze slova napodobila Věru. Lehl jsem si na ni, zavedl žalud do kundy, pak jsem se nadzvedl na loktech, rukama jí držel za ramena a začal s kopulačními pohyby. Jana ležela s hlavou pootočenou do strany a sklopenýma očima. Po chvilce narážení pohlédla na okamžik do mojí tváře a uvolněně roztáhla do té doby nepříliš roztažené nohy. Využil jsem toho, abych vylepšil svoji do té doby nepříliš komfortní polohu. I já jsem mohl více roztáhnout nohy, zapřít se koleny a dostal jsem svoje ruce pod Janu. V tom se mnou docela spolupracovala. Objal jsem ji, jednu ruku jsem jí dal pod hlavu a přitiskl svou tvář k její. Díky poloze nohou jsem svoje pohyby také mohl daleko lépe kontrolovat. Chvíli jsme se pilně věnovali své činnosti. Nedalo mi to, abych se koutkem oka nepodíval na druhou dvojici. Vašek na Věře ležel celou vahou jako na matraci, přidržoval si jí v bocích a narážel do ní, Věra pod ním s rukama od těla. Jana nakonec podnikla nesmělý pokus o moje objetí, když mi položila ruce na ramena. Po závěrečném finiši jsme se oba zvedli udýchaní ze svých partnerek.
Dívky si sedly, obě poněkud stáhly nohy, ale ne úplně a my jsme si sedli vedle nich. Záměrně jsem si sedl tak, aby Jana byla doprostřed a já na kraji. Tak jsem měl přehled přes celou skupinku. I Vašek si sedl na kraj, měli jsme tak obě dívky pěkně uprostřed. Protože jsme všichni ještě byli vzrušení, překonal jsem chvíli trapného mlčení tím, že jsem začal Janu hladit v rozkroku. Neměla proti tomu námitky. Vašek mě ihned napodobil, rovněž bez námitek. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsme obě dívky takto osahávali jednu před druhou, aniž by to milosrdně skrývala voda. Toho, že to obě přijaly, jsem si moc cenil. Tím vlastně vznikl příklad do budoucna, že něco takového je normální. Po chvilce, aniž bychom přerušili svoji činnost, jsme zavedli řeč na houby, jaká je letos úroda, co, kdo a kde našel.
Na závěr jsme se ještě šli vykoupat. Tentokrát už sex nebyl na prvním místě, opravdu jsme si užívali koupání, i když jsem využil příležitosti a když jsem měl obě dívky vedle sebe, sáhl jsem tam oběma najednou. Pravda, bylo to ve vodě a nebylo to vidět, ale obě věděly, co se děje. Chtěl jsem tak Věře připomenout, že jsem jí nepustil ze zřetele, že moje pozornost Janě je dána okolnostmi a že jakmile tyto okolnosti pominou, vrátím se k ní. Jana se blahosklonně usmála, když moje prsty zabloudily do jejího klína, Věra se na mně jen dlouze podívala. Pak už jsme šli společně domů, domluveni, že se zítra sejdeme ve stejném složení. Nejblíže to měla Věra, ta nás opustila nejdřív. Vašek a Jana bydleli trochu stranou, doprovodil jsem je a když Jana zašla do domu, domluvil jsem si s Vaškem pravidla hry na zítřek. "Hele, moje bude Jana a tvoje Věra, co udělá jeden, udělá i druhý. Když ty ho postavíš, já ho postavím, když já začnu vošahávat Janu, ty budeš vošahávat Věru, když ty budeš šukat s Věrou, já budu šukat s Janou." S tím Vašek bez námitek souhlasil, nakonec na tom vydělal.

Jak mají informovat média

9. srpna 2007 v 18:26 | Ivo Adler
Nedávno mě navštívila hodně vzdálená příbuzná, která coby chartistka /abyste nemysleli, že jsem nějaký hej počkej - mám příbuzné chartisty, heč/, která po podepsání Charty emigrovala s manželem do Rakouska. Dnes, již ovdovělá, střídavě žije - s rakouským občanstvím - u nás na chaloupce u lesa a v Rakousku ve Vídni. V zimě kupodivu na chaloupce - topení je v Rakousku dost drahé, v létě spíše ve Vídni. Ani jsem se jí moc nedivil, že Čechy označila za lokajský národ, který občanským sebevědomím daleko zaostává za Rakušany. Naše lokajská povaha je dána do určité míry právě staletími rakouské nadvlády /připustila, že Rakušákům stále dělá problém se vyrovnat s rozpadem c.k. mocnářství/, jednak letitými pochybnostmi, zda český národ má vůbec nárok na samostatnou existenci. Nebudu rozebírat charakter naší národní povahy, spíše mě zajímá otázka, co s nízkým občanským sebevědomím českého národa dělat. A tady se dostáváme k působení massmédií. Ve srovnání s lety totality je jejich svoboda nesrovnatelně vyšší, nedělejme si však iluze, není bezbřehá. Proto by massmédia, v rámci prostoru, který ve společnosti mají, měla informovat především objektivně. V objektivitě jsou nám massmédia dost dlužna. Návštěva mé příbuzné se uskutečnila právě v době, kdy spadl most přes Mississippi a právě na tomto příkladě zdokumentovala, jak rozdílně o celém případu informují rakouská, a jak naše média. Mě její poznámky inspirovaly k napsání předchozího příspěvku. Podobně jednostranně informují naše sdělovací prostředky o radaru na našem území. Obecně se dá říci, že naše sdělovací prostředky se přímo hemží prospěchářskými břichopásky, kteří servilně slouží vládnoucí vrstvě. A tady jsme u kořene věci: komunističtí vládci, oč servilněji jim sloužili sdělovací prostředky, o to nemilosrdněji a sžíravěji byli kritizováni lidem. Tato potřeba nemilosrdné a sžíravé kritiky mocných nezanikla s totalitou, ale trvá stále. Dnes je však pro ni přece jen více prostoru, mimo jiné i díky internetu . Tato kritika prospívá jak vládcům - připomíná jim, že ani jejich stromy nerostou do nebe, tak i ovládaným - vede je k tomu občanskému sebevědomí, které moje příbuzná v Česku postrádala.

Proč spadl most přes Mississippi

4. srpna 2007 v 15:55 | Ivo Adler
Nějaká technická příčina se jistě najde, příčina je ale mnohem hlubší. Nedávno jsem četl názor nějakého blbce, který si pochvaloval, jaké mají v USA nízké daně. S těmi daněmi je to jistě pravda, navíc všeobecně známá. Náš znalec ovšem z toho hned udělal závěry ve stylu: Spojené státy americké náš vzor a proto požadujme, aby i v Česku byly daně tak nízké. Výše daní ve Spojených státech zjevně zaostává za společenskými potřebami a tento rozpor USA řeší jednak zaostáváním sféry veřejné spotřeby včetně dopravy, která zaostává daleko za evropskými standardy, jednak astronomickým veřejným zadlužením. Do USA proudí peníze z Blízkého východu, Číny a buhvíodkud. Žádný ze "zásadových" amerických politiků nenašel odvahu tyto daně zvýšit, o snížení společenské spotřeby nemluvě, protože níž už to snad nejde. USA mají kliku, že nemusí dodržovat žádná maastrichtská kriteria jako evropské země, ale neustálé snižování hodnoty dolaru je důkazem pravdivosti mých tvrzení. O tomhle ovšem naše servilní massmedia mlčí, jako když jim vodu do huby naleje. I naše halasně oznamovaná reforma veřejných financí /viz můj článek Máme reformu veřejných financí. Hurá. na tomto webu/ se neustále rozřeďuje a snižování státního dluhu se ztrácí v nedohlednu. Zaostávání sféry veřejných služeb v USA má i zcela kuriózní dopady - když Matuška má zdravotní problémy, létá se léčit do vysmívaného Česka, protože v USA na to /zřejmě/ nemá. Proto při řešení problémů státního rozpočtu, které nás za chvíli čeká, je třeba odložit ideologické žvásty a nenávistné partajničení a začít s chladnou hlavou počítat.