Červenec 2007

Dětská sexualita (Infantile sexuality) II

31. července 2007 v 9:05 | Ivo Adler
Opuštěný lom byl obvyklým místem našich her, kde jsme měli své soukromí a přitom nebyli daleko od vesnice. Když jsem zatoužili hrát si se svými vrstevníky, vždycky jsme se šli podívat jestli není někdo v lomu. Záminka se vždycky našla: rostly tam maliny nebo jsme šli jako do lesa na houby. Při jednom z pokusů jsem měl štěstí, v lomu byla Věra a byla sama. Trhala si tam maliny. Protože byl hezký letní den, navrhl jsem jí, že se budeme koupat. "Nahý?", zeptala se. "No jasně," odpověděl jsem, "když spolu kamarádíme, tak se můžeme koupat nahý." Tenhle argument Věra uznala a za chvilku jsme oba byli nazí. Opět jsem pocítil ono zatrnutí v čuráku a tak jsem se Věry zeptal: "Půjdeme do vody?" Přikývla a oba jsme vběhli do vody. Ve vodě jsem si odhrnul předkožku ze žaludu a pořádně si ho umyl, aby mi nepáchnul. Pochopitelně pod vodou, aby to Věra neviděla. Ještě mě s obnaženým žaludem neviděla a předpokládal jsem, že jí tato okolnost bude zajímat. Ještě chvíli jsme byli ve vodě, cákali na sebe a honili se a pak jsme šli z vody.
Našli jsme si prosluněné místečko mezi keři janovce, zarostlé travou a tam jsme si sedli. "Proč ho máš takhle?" zeptala se mě a ukázala prstem na můj obnažený žalud. "No, když spolu kamarádíme …" odpověděl jsem neurčitě. Její reakce na sebe nedala dlouho čekat. Zatím seděla natočená bokem ke mně a opírala se o ruku, nohy u sebe. Teď si sedla rovně podle mne a i když málo, přece jen trochu roztáhla nohy. Sedl jsem si těsně k ní, hrudí se opřel o její rameno a ruku položil na stehno její pokrčené nohy. "Ty máš tak hladkou kůži" řekl jsem jí a v tom jsem nelhal. Věra měla skutečně mimořádně hebkou kůži. Ověřoval jsem si to pokaždé, když jsem si na ní mohl sáhnout. Věra se nechala hladit po noze od kolene až k rozkroku i po vnitřní straně stehna a svůj souhlas dala najevo i tím, že trochu víc roztáhla nohy. Hrozně rád bych jí hladil i kundu, ale bál jsem se, abych něco nezkazil. Příjemnost počínání na nás obou byla vidět, Věře vystoupily stydké pysky i poštěváček ze stydké rýhy a mě zčervenal žalud, před tím ze studené vody bledý a celý čurák se nalil, jen jen se postavit. "Půjdeme ještě do vody?" zeptal jsem se. Přikývla a vběhli jsme do vody.
S potěšením jsem pozoroval, jak se mi čurák hází ze strany na stranu. S tímhle si ostudu neudělám, pomyslel jsem si. Ve vodě jsem Věru chytil zezadu kolem pasu a rukou jsem pomalu jel po břiše do jejího rozkroku. "Neblbni", řekla mi a předklonila se v obraně. "Co je vidět, na to se může šahat", odpověděl jsem jí a pokračoval ve svém úsilí. I když měla nohy u sebe, sevření nebylo nijak křečovité a když jsem ve svém úsilí nepovolil, za chvilku nohy povolila. Jemně a pomalu jsem jí třel kundu, až se nakonec uvolněně rozkročila a prohnula v bocích. Můj čurák se mezitím vzdor studené vodě postavil, což Věra cítila na svém stehně. Pootočila se ke mně bokem a chytla mě za něj. Nebránil jsem jí v tom a tak mi ho na oplátku honila. "Pojď už z vody ." řekl jsem a dal jí pusu na krk
Vyšli jsme z vody, já s vlajkoslávou svého ztopoření a i Věře se červenala kunda jako maliny. Přišli jsme na své místečko, Věra si lehla na záda, vystavená slunci, aby do svého těla načerpala co nejvíce tepla, já jsem si lehl na bok vedle ní. Přehodil jsem svou nohu přes její a jemně je roztáhl. Ostatně v tom už se mnou docela spolupracovala. Čurák mi ležel na její ruce položené podle těla. Pravou rukou jsem pokračoval v masáži její kundy, levou, ohnutou v lokti, jsem jí podložil pod hlavu. Trochu se ke mně natočila bokem a pokrčila nohy. Po chvilce se jí zdálo, že hraje příliš pasivní roli a tak uvolnila svou pravou ruku, vzala mi za čuráka a začala ho hladit. Přestal jsem jí masírovat kundu, vzal jí kolem ramen a pasu, otíral jsem svou tvář o její a dával jí pusy na tváře. I ona mě volnou rukou chytila kolem ramen. Pohlédli jsme si do očí a hned jsem se jí zeptal: "Přijdeš sem zítra zase?" Mlčky přikývla. Ještě jedna pusa a protože už čas pokročil, oblékli jsme se a šli domů.
Zítřka jsem se nemohl dočkat. Po obědě jsem na nic nečekal a šel do lomu. Věra tam ještě nebyla, tak jsem si sedl na jeden z kamenů a čekal. Čekání jsem využil k tomu, abych provedl přípravné práce, přetáhl si předkožku přes žalud a měl tak tuto proceduru už za sebou. Věra přišla za chvilku. Šli jsme na naše místečko a rovnou bez ptání se svlékli do naha. Mému obnaženému žaludu se už nepodivovala, jen ho sjela pohledem. Ten se mi v očekávání věcí příštích naléval a čurák se zvedal. Šli jsme do vody a další postup už byl známý. Tentokrát Věra odložila veškeré zdráhání, ale oproti včerejšku jsme si našli místo, kde se dalo sednout ve vodě na kámen, ve vodě tak akorát po ramena. Věra si sedla a já jsem přiklekl k ní a třel jsem její kundu mezi široce roztaženýma nohama. Oplácela mi to honěním čuráka. Oproti včerejšku měla více prostoru a tak jsem si povšiml, že mi masíruje čuráka od žaludu směrem dolů a tak jsem jí poučil: "Musíš mi ho honit celýho" a hned jsem jí to předvedl i s přetahováním předkožky přes žalud. Takto poučena pokračovala ve své činnosti ještě s věší vehemencí. Po chvilce jsme usoudili, že už máme pobytu ve studené vodě dost a šli jsme, oba patřičně vzrušeni, z vody ven.
Do jezírka byly dva přístupy, jeden pozvolný, z jakési plážičky, kudy do lomu jezdily dříve vozy, a druhý příkrý a úzký, přímo proti našemu plácku. Tentokrát Věra, která šla první, zvolila ten strmější přístup. Když byla asi v polovině, začala řešit jakýsi závažný problém na prstech u nohy. Stál jsem za ní a civěl na slavobránu její kundy zezadu, což byl asi hlavní důvod, proč se tam zastavila. I když to byl hezký pohled, nakonec jsem jí plácl přes zadek se slovy: "Jdi už". Vyhoupla se nahoru a opět jsme byli na našem oblíbeném plácku. Sedla si na zem a já jsem přiklekl k ní. "Co kdybychom si hráli na kozu?", navrhl jsem jí. "Jak na kozu," zeptala se. Učiteli naší sexuální výchovy byla hospodářská zvířata, jinou sexuální výchovu jsme neměli. Snad se dá říci naštěstí, protože co jsme odkoukali od hospodářských zvířat bychom těžko odkoukali od učitelů nebo učitelek. "No, ty bys dělala kozu a já bych na tebe skákal", seznámil jsem ji se svou představou. Zvedla se, opřela se lokty o jeden z ležících kamenů, který byl příhodné velikosti a doširoka se rozkročila. "Takhle?" zeptala se. "Jo", odpověděl jsem, ještě jsem několika rychlými tahy oživil ztopoření a zasunul jsem ji zezadu čuráka do kundy.
Kvůli nedostatkům v teorii sexuální výchovy, (přece jen by ti učitelé byli k něčemu dobří) jsme nic nevěděli o nějaké panenské bláně a proto jsem zasunul čuráka jak jen to šlo, nebylo to daleko, jen žalud a malý kousek, ale tenkrát mi to stačilo, položil jsem se na její záda, objal ji kolem pasu a začal věrně napodobovat onoho kozla. Později jsem to ještě zdokonalil tím, že jsem se zaklesnul koleny za její nohy, takže jsem se vůbec nedotýkal země a spočíval na ní celou vahou. Ze žaludu se mi do celého těla šířil pocit tepla a uvolnění. Viděl jsem, že i Věra má podobné pocity; zrůžověla ve tváři, přivírala oči a poněkud nepřítomně se usmívala. V téhle činnosti jsme setrvali delší chvíli, ale nemohli jsme v ní setrvat věčně. Přerušil jsem spojení a pomohl Věře narovnat se. Hlavní tíha spojení spočívala na ní a to doslova. "Bylo to moc hezký" řekl jsem jí vemlouvavě. Usmála se a řekla, "Mně se to taky líbilo." Lehli jsme si na zem vedle sebe, Věra na záda, já bokem podle ní. Ruku na mojí straně si ale dala za hlavu. Já jsem dal svou nohu mezi její, ale už jsme se nedráždili, vzrušení v nás ostatně ještě doznívalo. Vzal jsem jí volnou rukou kolem pasu a zeptal se jí: "Už jsi to někdy dělala?" "Ne" odpověděla. "A ty?" "Já taky ne"
Chvilku jsme odpočívali a užívali si slunce a pak jsme zase šli do vody. Tentokrát jsme se chovali vyloženě dětsky: honili se ve vodě, stříkali na sebe a vzájemně se pokoušeli se potopit. Když jsme vyšli z vody, bez jakéhokoliv ostychu jsem postavil čuráka, čemuž Věra bez známky údivu a rozpaků přihlížela. Měl jsem nejasný pocit, že je správné, aby mi stál. Lehla si pak na své oblíbené místečko na záda. Přiklekl jsem k jejím nohám a pokynem ruky jí vyzval, aby je víc rozevřela. Poslechla mě a tak jsem se posunul blíž. Naklonil jsem se nad ní a začal jsem jí masírovat kundu. Po chvilce jsem se jí zpříma zeptal: "Zašukáme si?" Podívala se mně s vážnou tváří a beze slova přikývla. Lehl jsem si na ní celou vahou a rukou si pomohl, abych se do ní dostal. Bylo ale vidět, že jsem pro ni přece jen příliš těžký a tak jsem se vzepřel na loktech, díky její spolupráci dostal ruce pod ni, abych ji mohl obejmout, přitiskl svou tvář na její a dal se do již známých pohybů. Díky kontaktu se zemí jsem mohl přidat na důrazu, ale k protržení blány nedošlo, ani jsem vlastně nevěděl, že bych se mohl o něco takového pokusit. Tentokrát bylo spojení ještě delší a pocity ještě příjemnější. Ale každý zážitek má svůj konec, skončil i ten náš. Zvedl jsem se a pomohl Věře se posadit. Už jsme o ničem nemluvili, zdálo se mi to zbytečné a znesvěcující. Domluvili jsme si, že zítra zas a šli jsme domů.

Daně (Taxes)

24. července 2007 v 11:31 | Ivo Adler
K daním jsou dva základní přístupy. Tyto přístupy se vždy kombinují, ale daňové systémy se liší tím, který přístup preferují. Jeden požaduje - zdaňme spotřebu /prostřednictvím DPH/, druhý naopak - zdaňme příjmy. Každý ten přístup má své sociální kořeny. Požadavek zdanit spotřebu preferují bohatí. Je to pochopitelné. Spotřeba, přes veškerou jejich rozmařilost, spotřebovává menší část jejich příjmů a tak mohou díky menšímu zdanění příjmů, tedy jejich zvětšení, více investovat a tudíž se stát ještě bohatšími. Zdanění spotřeby tedy vede k prohlubování sociálních rozdílů. Samozřejmě, ani boháč to s rozmařilostí nesmí přehnat, jinak přestane být tím boháčem. Naproti tomu zdanění příjmů, a to zejména progresivní, tedy čím větší příjem, tím větší daňová sazba, preferují chudší vrstvy. Spotřeba pohlcuje většinu jejich příjmů a na investování jim nezbývá. Chtějí proto spotřebu co nejlevnější a na vysokou DPH doplácí. Zdanění příjmů tedy může sociální rozdíly zmírňovat. Tak jako jsem nepřeceňoval rozmařilost boháčů, nepodceňuji ani jejich možnost přispívat ke zmírnění sociálních rozdílů prostřednictvím různých forem mecenášství. Ale platí tu stejné pravidlo jako pro rozmařilost, když mecenášství přežene, sám se vyřadí z okruhu bohatých. Rozhodovat o tom, kolik dají na sociální účely, se bohatým líbí daleko víc, než strohá daňová sazba: když budu chtít, tak dám, když nebudu chtít, tak nedám. Ale nepodceňujme snahu bohatých ještě více zbohatnout. Může mít i pozitivní důsledky. Pokud vede k růstu výrobních sil, vytváření nových pracovních příležitostí a zvětšování národního bohatství, tak i přes zvětšování sociálních rozdílů na tom mohou profitovat i chudí. Jestliže ale tyto důsledky nemá a vede jen ke zvětšování sociálních rozdílů, boháči sami nejsou schopni se ve své hrabivosti omezit. I musí nastoupit výchovná lekce v podobě nějaké sociální revoluce, která má podobu tím brutálnější, čím větší před tím byla zvůle a arogance boháčů. No a to je o daních /téměř/ všechno.

Dětská sexualita (Infantile sexuality) I

20. července 2007 v 12:57 | Ivo Adler
Když jsme my, venkovské děti, šli z pole, kde jsme si trhali hrachové lusky, napadlo nás, že se vykoupáme v jezírku v nedalekém lomu. Lom ležel na kraji lesa v místě, kde se říkalo V cípu a skutečně les tu tvořil jakýsi cíp, vybíhající do polí. Voda v něm byla čistá, mělká a vždy o něco studenější než v rybníce pod vesnicí. Bylo nás v tu chvíli pět: Věra, Jana s o rok mladším bratrem Vaškem a ještě mladší sestrou Milenou a já, Ivo. Věra, Honza a já jsme byli stejně staří, bylo nám deset let. Když jsme přicházeli k lomu, holky navrhly, že se budeme koupat nazí. Jinak jsme se většinou koupali kluci v trenýrkách a holky v kalhotkách. My kluci jsme s tím natěšeně souhlasili.
Když jsme přišli k jezírku, začali jsme se svlékat. I když jsem toho na sobě moc neměl, záměrně jsem svlékání protahoval. Měl jsem představu, později vícekrát potvrzenou, že holky by se měly svléknout první. Holky naštěstí měly představy stejné a tak s tím nebyl problém. Všiml jsem si, že Věra měla kundu pěkně nalitou a ve stydké rýze se ukazoval poštěváček i stydké pysky. I Vašek si toho všiml a rozpustile se pokusil Věru přes kundu plácnout. Byl to spíše jen náznak plácnutí, kdyby se mu to podařilo, jistě by jí to bolelo. Stačilo to ale k tomu, aby se Věra polichoceně usmála a předklonem a stisknutím stehen naznačila obranu. Věra byla jakousi jedničkou našeho spolku, vynikala oblostí stehen a zadnice a při každé vhodné příležitosti je ukazovala. Pokud měla sukni a měla si sednout, vždy si ji před usednutím zvedla a rozložila kolem sebe a při tom ukazovala, jak dobře pod sukní vypadá.
Jana byla proti Věře hranatější a nebyla tak odvázaná jako ona. Snad jí v tom svazovala přítomnost bratra a sestry, která se jako jediná nesvlékla a nekoupala, asi si vědoma toho, že se nám starším velikostí svých genitálií nemůže vyrovnat a tak se radši styděla. Nemohl jsem ale přehlédnout, že Jana, když odložila šaty a viděla, že se na ní dívám, vypnula se a vystrčila proti mně kundu. Byl to jen okamžik, ale získala si mě tím. Pocítil jsem zatrnutí v čuráku, ale přítomnost ostatních dětí mi bránila, abych se nějak viditelně projevil.
Pak jsme se koupali v jezírku a studená voda udělal s našimi choutkami svoje. Vylezli jsme z vody, promodralí zimou a snažili se zahřát během a třením. Protože se už schylovalo k večeru, počkali jsme, až oschneme, a šli jsme domů. Nebylo to poprvé, kdy jsme se my, venkovské děti, koupaly nahé, ale bylo to prvně, kdy naše koupání mělo určitý erotický podtext.
Ukázalo se to v krátké době. Dostal jsem doma za úkol, který byl ostatně pravidelný, dojít natrhat housatům kopřivy. Vypravil jsem se do lomu, kde, jak jsem věděl, bylo kopřiv dost. Kromě kopřiv jsem tam ale našel i Věru, Janu, Vaška a jeho kamaráda Zdeňka, syna hajného z hájovny kus ode vsi. Honza a Zdeněk se kamarádili a často se navštěvovali. No a když jsme my děti chtěli mít své soukromí na své hry, našly jsme ho spolehlivě v lomu. Byl to malý vesnický lom, už dlouho se v něm netěžilo, ale z doby těžby tam zbyla bouda, kam jsme si nanosili uschlou bramborovou nať a ta nám sloužila jako přístřešek k našim hrám. Když jsem tam přišel, ostatní se právě domlouvali, že si budou hrát na doktora. Bylo jasné, že housata budou muset počkat. Domluvili jsme si, že nejdřív budou holky pacienti a kluci doktoři a pak si to vyměníme. Hlavním posláním doktora bylo podle našich představ dávat injekce. Jako injekce nám posloužily konce borových výhonků, což když to uvážím zpětně, byla od holek docela oběť, že s tím souhlasily, protože jediné vhodné místo pro píchnutí injekce byla u holek shledána kunda a u kluků zadek.
Jako první pacientka, jak jinak, přišla na řadu Věra. Lehla si na záda, stáhla tepláky i kalhotky a jak jen to stažené kalhoty dovolily, roztáhla nohy. Vzhledem k nepoměru kluků a holek Věra souhlasila, že obslouží dva doktory, Vaška a Zdeňka a kdybych na tom trval, asi by obsloužila i mně. Oba kluci, jeden po druhém, zasunuli špičku borového letorostu Věře do kundy. Opět jsem si povšimnul, jak je na Věře patrné vzrušení, ale všichni jsme to brali jako samozřejmost.
Po Věře přišla na řadu Jana. Věděl jsem, že Jana jakékoliv sexuální aktivity od svého bratra důsledně odmítá a Vašek to respektoval. Rozumělo se proto samo sebou, že jako první doktor přicházím v úvahu já. Jana zopakovala Věry postup a zůstala přede mnou ležet s rozevřenýma nohama. Zdálo se mi, že kolegové léčebný postup poněkud odflákli a tak jsem si neodpustil, abych Janě kundu nepohladil. Přitom jsem se ji snažil zakrýt svým tělem. Jana, která ležela s nohama toporně nataženýma, na to reagovala mírným pokrčením nohou v kolenou. Pak jsem levou rukou oddálil stydké pysky a zasunul špičku letorostu mezi ně. Jak bylo po proceduře, Jana si sedla a tím dala najevo, že svoji léčebnou kůru považuje za skončenou. Když jsem se jí zeptal: "Dáš mi taky injekci?", jenom mlčky přikývla.
Pak jsme přišli na řadu my kluci. Během přestávky v léčení, když jsme si měnili místa, jsem řešil vážný problém, jak nízko si mám stáhnout kalhoty. Představa, jak budu válet svoje přirození v uschlé nati se mi vůbec nelíbila. Popravdě řečeno, celý léčebný postup pro nás kluky se mi moc nelíbil. Ale když jsem viděl, s jakým odhodláním stahují ostatní pacienti kalhoty, řekl jsem si, že nezůstanu pozadu. Kapacita vystlané části byla jen pro dva a tak opět přišli na řadu jako první Vašek a Zdeněk. Věra zvládla úkol s bravurou a myslím, že jako lékařka byla dosti bezohledná. Pak jsem přišel na řadu já. Stáhnul jsem kalhoty i trenýrky ke kolenům, vyhrnul tričko do pasu a lehnul na břicho. Jana jako lékařka byla daleko ohleduplnější. V podstatě zasunutí jenom naznačila a zůstala u jednoho pokusu. Čekal jsem, jestli se léčení ujme taky Věra, ale ta dokázala být v některých případech až nezvykle taktní. Když viděla, že jsem si Janu jako lékařku vlastně vyžádal, tak se svých pokusů vzdala.
Kluci navrhli, abychom celý léčebný postup ještě jednou zopakovali. Já jsem ale měl na paměti kopřivy pro housata a tak jsem odmítl, že už nemám čas. Tím byla celá ordinace definitivně uzavřena. Stejně celé léčení byla jenom záminka, abychom se mohli předvádět a manipulovat s přirozením druhého pohlaví. Holky ovšem přišly trochu zkrátka, ale nezdálo se, že by jim to vadilo.. Já jsem v rychlosti natrhal kopřivy, pro ten účel jsem měl v tašce na kopřivy rukavici, a šel jsem domů.

Soulož s ovcí

18. července 2007 v 16:13 | Ivo Adler
Je to den či dva, co jsem si přečetl o případu muže, který za soulož s ovcí byl obviněn z trestného činu týraní zvířat. Diskuse k tomuto případu se jen hemžila výrazy pověsit, vykastrovat, zavřít. Dnes jsem přečetl, že Senát snad odmítne trestnost držení dětské pornografie v zákoně, který právě projednává. Oba dva případy, jak soulož se zvířetem, tak trestnost držení dětské pornografie, mají společného jmenovatele - je jím totalitní způsob myšlení. Ne náhodou trestnost držení dětské pornografie navrhli komunisté. Moc se tím nevyznamenali. Ale tímhle způsobem myšlení jsou postiženi, možná právě proto, i zuřiví antikomunisté. Všechno, co se vymyká normě, zakázat a potrestat. Pokud se jedná o potřebu, za kterou postižený nemůže, a to pedofilie i zoofilie /pokud se o ní jednalo/ jsou, pak v první řadě hledám způsob, jak tuto potřebu uspokojit způsobem, který není společensky nebezpečný. Ani jedněm, ani druhým jsme takovou možnost nedali. Máme pro ne jen zákazy a tresty. Totalita.

Křesťanství (Christianity)

11. července 2007 v 14:04 | Ivo Adler
Tak jsme oslavili svátek Cyrila a Metoděje, křesťanských věrozvěstů, kteří na naše území přinesli křesťanství. To je patrně jediný případ, kdy křesťanství v našich dějinách sehrálo pozitivní úlohu. Znamenalo příchod /latinské/ vzdělanosti, práva i určitého druhu humanismu. Tím nasadilo, byť nedokonalou, ohlávku zvůli a barbarství pohanských knížat. Ovšem poselství humánnosti křesťanství není něco vyjímečného. Všechny propracované náboženské systémy toto poselství mají a některé v ještě výraznější podobě, např. budhismus. Tvrdit, že bez křesťanství se tady do dneška požíráme, je blbost. Kdyby to nebylo křesťanství, byl by to jiný náboženský systém, který by přinášel tytéž ideje humanity jako křesťanství. Úspěch křesťanství není výsledkem jeho vyjímečnosti, ale je spojen s úspěchem bílé rasy, jak o tom píšu v článku Civilizace. A s touto rasou jsou spojeny i negativní stránky křesťanství jako je agresivita a netolerantnost. Jeho netolerantnost jde dokonce tak daleko, že v těchto dnech Vatikán vydal dokument, kde označuje katolickou víru za "jedinou skutečnou Kristovu církev". Tedy ne křesťanství obecně, ale jenom katolictví je to správné křesťanství. Jenom katolictví má monopol na pravdu a je tou správnou vírou. Katoličtí kněží mi připadají jako stádo neurvalých frajtrů, kteří lidem, stojícím před prostřeným stolem duchovních hodnot, nařizují: Tohle nesmíš, tohle musíš", a ty, kteří si dovolí sáhnout jinam, mlátí klackem po hlavě; a to je ještě ta nejmírnější forma represe. Ještě dnes křesťanské církve vykonávají misijní činnost a vnucují tak svůj systém hodnot lidem, kteří o ně nestojí. Právě díky těmto vlastnostem bylo křesťanství faktickým ideovým zdrojem komunismu, se kterým ho spojuje monopol na pravdu, nesnášenlivost a represe vůči jinověrcům. Nejsem sám, kdo si toho povšiml. Stejný postřeh lze najít i ve Formanově filmu Goyovy přízraky. Ovšem křesťané svůj způsob omezenosti, tím méně zločiny minulosti, nejsou schopni ani ochotni uznat. Tím se nepříznivě odlišují právě od komunistů, kteří jak svou omezenost, tak i zločiny, alespoň zčásti uznali a omluvili se za ně. Útěchou nám může být, že vliv křesťanství klesá. Zlatá doba křesťanství byla ve středověku, kdy vzdělaný duchovní pastýř opatroval své stádo negramotných ovcí. Ta doba je ovšem dávno pryč. Pokud křesťanství ideově nepřezbrojí, jeho vliv bude nadále upadat.

Móda ve sportu

6. července 2007 v 20:58 | Ivo Adler
Právě se dívám na Golden league a hned první závod mě udělal radost. Startovní pole závodu na 400 m ženy se dělilo na dvě poloviny. Zhruba půlka byly Američanky, všechny narvaný do kalhotek s nohavičkami a teď jsem na rozpacích, zda je to módní trend, mimochodem dost blbý, a nebo je to důsledek tažení amerických puritánů a druhá půlka byly Evropanky v klasických kalhotkách plavkového střihu. Ještě jsem stačil zaregistrovat, že Afričanky běhají v bombarďákách jako kdysi muži - zřejmě šetří na trenýrkách a používají je společně s muži. A nebo že by se Afričani začali stydět za sex? Nechce se mi věřit, že by je křesťanství tak zkurvilo. Leč zpátky ke konstatování v úvodu - hned v prvním závodě to plavky natřeli nohavičkám a to je dobrý příslib do budoucna; blbost nemusí vždycky zvítězit.

Agáta Hanychová se poprala v jednom karlovarském baru

3. července 2007 v 13:51 | Ivo Adler
Holky ze šoubyznysu se prostě zviditelňovat musí, to patří k pravidlům hry. Nevím ale, jestli Agáta zvolila ten správný přístup. Proč si třeba nevezme jednu ze svých dráždivých minisukní a naostro nevyrazí do společnosti. Pokud se všichni přesvědčí, že ty spoďáry opravdu nemá, publicita je zaručena a nic to nestojí. A to samozřejmě nemluvím o souloži na lavičce v parku - to by bylo spojení příjemného s užitečným. Publicita bezbřehá. Místo toho se trapně vožere, má po tom modřiny a její partner ránu pěstí do kulí. Doufám, že to nebude mít trvalé následky, jak by k tomu chudák Marko přišel. A ještě něco. Pracovník firmy, neřku-li vedoucí, která jí angažovala, by jí neměl napomínat, když sám byl vožralej. Pak to vede k takovýmhle koncům.

Civilizace (Civilisation)

2. července 2007 v 14:40 | Ivo Adler
Je tím míněna pochopitelně ta jediná správná civilizace - civilizace euroatlantická. Jak to, že se právě tato civilizace tak masově rozšířila po světě a fakticky ho ovládla? Její bezprostřední původ je v západní Evropě i když kořeny jsou mnohem hlubší. Blbce nepochybně napadne, že je to tím, že na západ od našich hranic jsou lidé nějak mimořádně disponovaní a proto má jejich civilizace takový úspěch. Není tomu tak. Západní Evropa měla prostě kliku. Skutečnou kolébkou euroatlantické civilizace je oblast Úrodného půlměsíce na území dnešního Turecka, Iráku, Sýrie a Iránu. Odtud pochází plodiny a domácí zvířata, ale i železo, na kterých se tato civilizace rozvíjela. Předpokladem rozvoje civilizace ale byla na samém počátku dostatek, ba nadbytek potravin, který umožnil určitým společenským vrstvám zabývat se něčím jiným. Z této kolébky civilizace se její objevy šířily po rovnoběžkách, tedy ve stejných přírodních podmínkách, na západ i na východ, a samozřejmě během svého šíření se postupně rozvíjely a obohacovaly, až se dostaly na hranici svého rozšíření - do západní Evropy a Číny. Částečně se šířily i do Afriky, ale pouze severní. Ostatní světadíly neměly štěstí na vhodné rostliny a zvířata, které by se hodily k domestikaci a proto jejich vývoj začal zaostávat. Bylo jen otázkou času, kdy populační přetlak začne obrazně řečeno ""padat do moře". Na obou koncích euroasijské pevniny se to stalo téměř ve stejnou dobu, v Číně o něco dříve. V roce 1421 vyplula z Číny flotila pokladů ke břehům Afriky a možná ještě dále, o sedmdesát let později Kolumbus připravuje cestu do Ameriky. Obě plavby ale měly odlišnou filosofickou koncepci i politické cíle. Číňanům šlo o to, navázat obchodní a politické vztahy vztahy s místními vládci, nekladli si ale jako cíl tyto země ovládnout ani jim vnucovat svůj systém hodnot. Po návratu flotily došlo v Číně ke střetu dvou koncepcí - jedné otevřené, druhé izolacionistické a ta druhá zvítězila. Paradoxně tomu napomohla velikost Číny, která už v té době měla imperiální charakter a její území zajišťovalo téměř všechny potřeby společnosti. A zdroje těch potřeb, které nezajišťovalo /ostrovy koření/ ležely takříkajíc za humny. Čína za svou politiku izolace platila krutou daň po více než půl tisíciletí.
Západní Evropě naopak pomohla její roztříštěnost, kdy jednotlivé státy spolu soupeřily, díly Golfskému proudu měly i výhodu mírného klimatu a na jejich straně stálo i agresivní křesťanské náboženství. Výhodou západní Evropy bylo i to, že byla ušetřena i agresivních výpadů asijských nomádských dobyvatelů, které pustošily východní a částečně i střední Evropu. Západoevropané se tak mohli zabývat sami sebou. Obrovským impulsem pro rozvoj západní Evropy se stalo objevení a posléze dobytí Ameriky. V neprospěch původního indiánského obybatelstva hovořil nejen jeho nižší stupeň rozvoje, který jsem vysvětlil už výše, ale i zbraně hromadného ničení, které Evropané bezděčně používali. Byli to nemoci, které jsme převzali od hospodářských zvířat /opět pro blbce jeden názorný příklad - ptačí chřipka/ a na které Evropané byli částečně adaptovaní. Původní indiánské obyvatelstvo však kosily po statisících. Indiáni do portfolia nemocí převzatých od zvířat přispěli snad jen jednou nemocí, a to byl syfilis, převzatý od lam. I tak v řadách Evropanů udělal svoje. No a tak se z evropské civilizace stala civilizace euroatlantická, která je v podstatě na čele světového vývoje do dneška, i když její postavení už není tak neotřesitelné jako v minulosti. Její postavení bude nepochybně rozmělňováno i v budoucnosti. Ještě pro úplnost musím dodat, že na úspěších západní Evropy /Severní Ameriky/ se nepochybně podílel i individualismus, který je dán opět přírodními podmínkami - západoevropskému /severoamerickému/ rolníkovi k hospodaření stačilo vyklučit kus lesa a mohl začít hospodařit. Asijský rolník k hospodaření potřeboval zavlažovací systém a ten nemohl vybudovat sám, proto je mentalita Asiatů poněkud jiná než Evropanů. Tolik na vysvětlenou, proč je euroatlantická civilizace tak úspěšná. Rozhodně to není tím, že by v západní Evropě nebo Severní Americe žili nějak mimořádně schopní lidé.