Červen 2007

Nahá Afrika (Naked Africa)

20. června 2007 v 16:59 | Ivo Adler
Tuhle jsem nahlédl v knihkupectví do dvou cestopisů: Petr Jahoda, Velké africké dobrodružství a Ondřej Havelka, Michaela Lorencová, Nahá Afrika. Cíl cesty byl vybrán správně. Jak se již zmiňuji ve svém článku Přežít, život přírodních národů je to nejcennější, co může současná realita cestovateli nabídnout, navíc rychle mizí. Proto každá taková cesta má doslova unikátní hodnotu. I když jsem jsem si knihy nekoupil, tak světoborné zase nejsou, obrázek jsem si stačil udělat. Především v obou knihách je patrný posun- od přírody a zvířátek k lidem. Posun jistě oprávněný, uvážíme-li, že v satelitní televizi můžeme vidět záběry z Africké "divočiny" denně. Divočina v uvozovkách je plně na místě, protože tato tzv. divočina jsou uměle udržované přírodní parky. V poznání přírody novodobí cestovatelé těžko přinesou něco nového, co by čtenář nebo divák neznal. A tak zatímco u lvů známe každý kopulační pohyb a vůbec celý života běh, relevantní informace o afrických domorodcích totálně chybí. A přece na životním běhu afrických domorodců totálně závisí i osud tolik opečovávaných zvířátek. Ale chápu to. Zkoumat zvířátka je daleko jednodušší než zkoumat lidi. Nemusím se nikoho dovolovat, získávat důvěru, překonávat jazykové bariéry a věnovat tomu tolik času. Proto vzhůru do Afriky za lvy.
Druhý poznatek je bohužel negativní. Všichni jmenovaní /a nejen ti/ autoři zůstávají na úrovni jak já říkám "pocitové" literatury. Líčí nám obsáhle své pocity, na ty já jim ale seru. Já chci znát především fakta: objektivní , necenzurovaná a vyčerpávající. Pocity z těchto faktů bych už si dovolil mít vlastní. Uvedu to napříkladu. Nevím už v které knize to je, ale to není podstatné. Večerní tanec domorodců: nejdřív tančili muži (nazí?) a ženy(?) odděleně, fotil jsem jako o život, pak tančili společně, to už jsem fotiti nesměl. Pak šli do buše souložit. Hned se nabízí otázka - a kde jsou fotky z této africké diskotéky. Měli muži během tance erekci? Jak je vidět, autoři velice pečlivě dbali na to, aby čtenář nepřišel k mravní úhoně a tak provedli předběžnou cenzuru. Nebožtík totalitní Pařízek šel ve svém popisu večerních afrických tanců mnohem dál než naši rádoby moderní autoři. Ostatně filmaři jsou na tom stejně. Někdy to vypadá, že některé kmeny tvoří jenom muži, ženy se na filmových záběrech vůbec neobjevují, asi proto, že mají nahé poprsí a divák by mohl přijít k mravní úhoně. Záběry genitálií? Naprosto vyloučeno! Jděte vážení autoři do prdele.
Někdy mi to připadá, že Afriku nebo jinou exotickou kulisu potřebuje autor cestopisu jenom k tomu, aby zdůraznil svoje nepřehlédnutelné chlapáctví. Na to ovšem nemusel vážit cestu do Afriky, to si mohl dokazovat i na Šumavě. Mě je úplně jedno, jestli měl autor strach nebo ne, jestli na něj pršelo nebo pražilo slunce, ale jak tam lidé žijí. Nejlepší cestovatel je cestovatel pro čtenáře minimalizovaný. Docela se mi zamlouvá Miloslav Stingl, ten o sobě píše, jen když je to nezbytně nutné, v některých knihách o sobě nepíše vůbec, jen o lidech a jejich kultuře. Ještě se, chlapci a děvčata, musíte moc učit.

Ta správná metoda třídního boje.

19. června 2007 v 16:23 | Ivo Adler
Nikdy jsem si nevážil emigrantů, kteří tváří v tvář domácím problémům hodili flintu do žita a emigrovali. Vždy zastávám názor, že domácí zápasy se musí vybojovat doma a že je za nás nikdo nevybojuje. V tomto mém názoru mě utvrdil osud jednoho emigranta, jméno jsem bohužel pozapoměl, snad Pešek, spisovatel. V šedesátých letech emigroval, v devadesátých letech se vrátil a nedávno emigroval podruhé- spáchal sebevraždu. Jeho čin má svou kontinuitu a zapadá do logiky věci. Ani si nemohu vážit lidí, kteří v boji proti režimu, se kterým nesouhlasili /lhostejno jakému/, šli do sebezničujícího boje. Je to stejně pitomé jako postavit se do cesty rozjetému vlaku. Je tedy adekvátním řešením přizpůsobit se a tiše přežívat? To jistě ne. Jen je třeba zvolit správnou metodu boje. Ta spočívá, pro malý národ zejména, v tom, že se obejmu s režimem v pase, a radostně poskakujíc vydám se spolu s ním vstříc zářným zítřkům. Když zjistím, že moje představa o zítřích je poněkud jiná než režimu, nenápadně mu nastavím nohu a činím tak opakovaně až režim už není schopen vstát. Chce to ďábelskou výdrž a vynalézavost, ale český národ těmito vlastnostmi disponuje. Ne nadarmo Němci za okupace mluvili o Češích jako o smějících se bestiích. Stejné prostředky volili i proti komunistické diktatuře. A to nakonec rozhodlo. To je ta správná univerzální metoda /zakázaného/ třídního boje.

Nová dvojice

15. června 2007 v 9:52 | Ivo Adler
Nechci být špatným prorokem, ale zdá se, že na našem politickém nebi se objevila dvojice protagonistů, která může nahradit rozpadlou dvojici Klaus - Zeman. Jsou to Topolánek - Paroubek. Myslím si, že takové dvojice, které personifikují dva politické tábory, jsou dobrou věcí, protože dávají lidem možnost se s nimi ztotožnit nebo je naopak odmítat. Samozřejmě, že člen jednoho fansklubu má svaté právo nadávat, a to i nevybíravě, představiteli nebo členovi druhého fansklubu, jen by si měl uvědomit, že míra nevybíravosti jeho nadávek je zároveň i mírou jeho blbosti. Ač vůči oběma lídrům lze mít řadu výhrad, jedno je jisté: oba jsou politicky čitelní, jsou to prostě chlapi. Oproti morálnímu slizounovi Špidlovi tento fakt působí velmi osvěživě. Právě morální slizkost Špidly způsobila, že se žádným lídrem nestal a nebýt trafiky v Bruselu, kterou mu zařídil kamarád Standa, kdoví, co by dneska dělal. Není rovněž náhodou, že politicky čitelné představitele plodí strany, které jsou vyprofilované. Strany "středu" spíš plodí politické prostituty, které jdou jednou s tím, podruhé s oním - viz Lux, Kalousek, Bursík.

Oblečení

13. června 2007 v 9:08 | Ivo Adler
Tak jsem se v článku Podpůrné prostředky navezl do podprsenek, "roztomile" vykukujících ze všech topů a šatiček. Za kozy se holky stydí, zato břicho v bokovkách vyvalí bez ostychu, ač z estetického hlediska by byl vhodnější opak. I když to stydění platí taky jen podmíněně - při opalování v anonymním prostředí, jako je např. mořská pláž, už tak stydlivé nejsou. Tam odloží nejen podprsenku, ale pokud je pláž nudistická, tak i kalhotky, což jim jenom doporučuji. Leč zpátky do domácích luhů a hájů. Včera jsem si přečetl, že byly vynalezeny nové dámské kalhotky: nemají šňůrky po stranách a celý ten zázrak drží na těle jen díky nějakému péru, které zařezává proužek látky, pokud je to vůbec látka, mezi hýždě a vpředu přitlačuje na genitál. Zakrytí je přirozeně minimalizováno na nejnižší možnou míru. Domnívám se, že je to logický důsledek předchozího vývoje. V 19. století ženy nosily dlouhé sukně, po 1. světové válce je zkrátily pod kolena, v 60. letech se objevily minisukně, takže ženy nám bez ostychu ukazují svoje stehna, no a nakonec tanga obnažila ženské hýždě. Uvedený vynález je jistě jen přechodnou záležitostí, je příliš technicky háklivý než aby se masově ujal, navíc posledním vývojovým stupněm jsou žádné kalhotky. Už dnes se s tímto vývojovým stupněm můžeme setkat. Pamatuji se, že jsem byl jednou účastníkem nějakého zahraničního zájezdu, a průvodkyně, mladá to žena, měla na sobě sukni, skládající se z předního a zadního kusu látky, spojené na bocích tenkými pásky. Žádné kalhotky mezi těmi pásky nebyly vidět, než nahé tělo a to jsem se díval opravdu pečlivě. Průvodkyně tím pádem u mně nesmírně stoupla v ceně. My dolňáci máme zkrátka nadějné vyhlídky. Vím, že je to poněkud dekadentní, ale užijme si té dekadence, pokud to jde. Co víme, jestli na nás za rohem nečíhá nějaký fundamentalista.

Bible II

12. června 2007 v 9:20 | Ivo Adler
Jak jsem slíbil, tak i konám, dneska se vypořádám s dalším /a posledním/ biblickým hrdinou - Ježíšem Nazaretským. Především jak se ten pán dostal na svět. Jednalo se o tzv. neposkvrněné početí, tj. bez pohlavního styku. Myšlenka neposkvrněného početí /když už přijmeme tenhle moralistní termín/ se vyskytuje v celé řadě lidových bájí a bible v tomto ohledu není nikterak původní. Už v Bibli I jsem naznačil, že řada biblických mýtů má své kořeny na Východě. Nejinak je tomu i s neposkvrněným početím. Už jistý Zoroaster /Irán? Afganistán?/ věštil, že semenem, které vycmrndá do čisté a průzračné vody horského jezírka, bude oplodněna čistá panna, která si v tom horském jezírku, nic chuděra netušíc, půjde udělat hygienu pohlavních orgánů. A z té čisté panny se narodí spasitel lidstva. Bible to samé v bleděmodrém, jen fyziologické podrobnosti jsou nám utajeny.
Dle údajů Bible se Ježíš narodil v klanu Davidově, což byl klan královský, z něhož se měl narodit budoucí židovský král, což v konkrétních historických souvislostech znamenalo vůdce Židů, který se postaví do čela vítězného protiřímského povstání a obnoví slávu židovského státu. A nutno říci, že Ježíšova rodina se na tento úkol zcela odpovědně připravovala. Ano Ježíš měl rodinu, podrobným rozborem biblických textů bylo zjištěno, že měl čtyři bratry a dvě sestry a mnohé naznačuje, že Josef byl už druhým Mariiným manželem. Marie hrála v celém příběhu významnou úlohu a byly to právě její ambice, které Ježíše nasměrovaly. Navíc minimálně dva Ježíšovy bratři byli zároveň jeho učedníky. Z toho vyplývá, že celá rodina aktivně pracovala na Ježíšově misi. Ještě nutno dodat, že rodina, ač ambiciózní, nepatřila k místní elitě, spíše k nižší střední třídě, řečeno dnešní terminologií, z čehož vyplývalo i jisté Ježíšovo sociální cítění, které je základem křesťanské sociální teorie.
Nemá smysl, abych se zabýval Ježíšovo kazatelskou činností, je to totéž, jako dělat analýzu doby na základě psaní bulvárních novin a přejdu rovnou do finále. Kazatelskou činností v okolí Káně Galilejské si Ježíš vytvořil poměrně široký okruh stoupenců a usoudil, že nadešel den D. Jako den D si zvolil svátky pesach, kdy je v Jeruzalémě soustředěno velké množství lidí z venkova a vstoupil v tento den v čele svých stoupenců do Jeruzaléma. Že jeho cílem bylo podnítit lidové povstání není třeba nijak zvlášť dokazovat. Hned na sebe upozornil vyhnáním penězoměnců z hlavního /v pořadí již druhého/ chrámu. To měla být rozbuška k vyvolání lidového povstání. Však nestalo se tak. Zato se mu podařilo obrátit proti sobě hněv židovské elity, která v něm oprávněně viděla ohrožení svých vlastních zájmů a svého postavení. Tato elita si nakonec vyřvala jeho ukřižování.
Po jeho smrti opět na jeho pověsti začala pracovat rodina. Po manipulaci s tělem začala šířit pověsti o jeho zázračném zmrtvýchvstání. Tím vlastně zachránila Ježíše pro historii. K čemu by byl mrtvý vůdce neúspěšného pokusu? Ovšem vůdce, který vstal z mrtvých, to je jiná káva. Po počáteční dezorganizaci se poměry mezi jeho stoupenci stabilizovali a začali více méně v ilegalitě fungovat. Ježíšovo učení bylo zachráněno. Ovšem skutečným tvůrcem křesťanství nebyl ten poněkud praštěný, leč charizmatický kazatel, ale organizátor a oportunista Pavel z Tarsu, který křesťanství ušil na míru římskému císařství natolik slušivě, že se stalo postupem času povinným římským náboženstvím a tím i základem evropské civilizace. Ale o civilizaci někdy příště.

Nostalgie

11. června 2007 v 19:44 | Ivo Adler
Dneska, opět před obědem jsem pustil ČT 1, kde pár herců z Četnických humoresek, této pohádce o první republice, básnilo o třicátých letech. Že v těch oslavných tirádách na třicátá léta přehlédli hospodářskou krizi a nástup fašismu, to bych jim odpustil. Od umělce těžko očekávat, že bude objektivní, zvlášť když mluví o kuse, který ho živí. Ale nasralo mě, když vychvalovali, jak tehdy lidi chodili elegantně voblíkaný a jak ve srovnání s pozdější dobou, komunismem zvláště, vkus upadl a přitom je člověk nevidí jinak než v džínách. Krucinál, když tak voláte po eleganci třicátých let, tak svlíkněte džíny a vemte si sako a kravatu.

Pevnost Amerika

8. června 2007 v 10:06 | Ivo Adler
Nedávná návštěva prezidenta Bushe v Česku opět rozjitřila otázku amerického radaru u nás. Oč jde? Po rozpadu tábora socialismu a míru se USA staly jedinou supervelmocí. Toto pro ně velmi lichotivé postavení chtějí samozřejmě udržet a zároveň, obklopeny dvěma světovými oceány, které je oddělují od Starého světa, zajistit nezranitelnost svého území. Nezranitelnost vlastního území však lze zajistit jen kontrolou v podstatě celé zeměkoule, zda z nějakého kouta nehrozí nebezpečí. Z toho vyplývá úsilí pokrýt vybraná místa světa svými elektronickými čidly - radary. Ty by spolu se sledováním z kosmu měly vyloučit, že by USA hrozilo nějaké napadení, kterému by nedokázali čelit. A do této koncepce spadá i vybudování radaru v Česku. Ostatní velcí hráči na světové scéně, konkrétně Rusko, ale ani západoevropské státy, nejsou touto vyhlídkou příliš nadšeny. Čína a Indie zatím mlčí, protože je by inkriminovaný radar nepostihoval, ale Čína už se vyjádřila, že vybudování podobného systému na Dálném Východě je jí silně proti mysli. Dovedeno do konce to znamená, že celý svět bude žít pod permanentní kontrolou velkého bratra z USA. Rusko přišlo s protitahem: postavme radar v Azerbajdžánu a budeme ho společně využívat - čili společná kontrola USA a Ruska exponovaného území. Jsem opravdu zvědav, jak se k tomu USA postaví. Vidím to tak, že to zahrají do autu. Zde je na místě jedna historická paralela. Tak jako ve starověku existoval pax romana - mír udržovaný silou římských zbraní, tak se nyní USA pokouší nastolit pax americana - mír udržovaný silou amerických zbraní. Pax romana po určitou dobu římské říši prospíval - zajišťoval stabilní podmínky pro rozvoj výroby, vzájemný obchod a šíření kulturních hodnot. Ale právě vyrovnání hospodářské úrovně a nápor kmenů zpoza hranic římské říše způsobily, že se římská říše zhroutila. Stejný zárodek zmaru je skryt i v koncepci amerického míru, i když po určitou dobu by mohl působit pozitivně. Otázkou však je, zda lze v současné době postavit mír a prosperitu na základě síly jedné mocnosti. Není to asi nejšťastnější řešení, ale, byť dočasně, jediné reálné.

Podpůrné prostředky

5. června 2007 v 10:51 | Ivo Adler
Před několika dny proběhly dvě významné společenské události: jednak filmový festival v Cannes, jednak setkání žáků naší vesnické školy po x-letech. Obě měly jednoho společného jmenovatele: na obě dorazily dámy, na festival Jane Fondová, na sraz spolužačka o něco mladší než Fondová, které vzdor pokročilému věku dokázaly obléct top s ramínky aniž by se pod něj rvaly do podprsenky. U spolužačky jsem si to ověřil pohledem i pohmatem, u Fondové tak mohu soudit jen podle fotografie. Připomíná mi to ale jednu příhodu, kdy mě služební cesta zavedla na Zemplínskou Šíravu, kde mimo sezonu chcípnul pes a tak jsme se v podvečer šli projít. Potkali jsme místní obyvatelku, starší paní oblečenou v zemplínském kroji, která evidentně taky neměla žádnou podprsenku. Nemohu to nesrovnat s paní náměstkyní primátora, která na radničním bále tančí oděna do apartních šatiček na ramínka, dá-li se při jejích rozměrech mluvit o šatičkách, zpod kterých ze všech stran vykukuje na svět obrovská podprsenka. Paní náměstkyně už donáměstkovala. Sehrála-li v tom svoji roli i ta podprsenka, je to jen dobře. Ale dost té starší generace. Vidím-li jak se v našich ulicích promenují mladé ženy v šatech či topech na ramínka, zpod kterých čouhá podprsenka včetně zapínání, potlačuji nutkání ke zvracení. To už si rovnou můžou přilepit na záda nápis JSEM KRÁVA. Když to srovnám s příklady starší generace, tak podprsenka jim neslouží jako podpůrný prostředek jejich poprsí, které to ostatně ani nepotřebuje, ale je to především podpůrný prostředek jejich chabého sebevědomí.

Mám rád Topolánkovu vládu

3. června 2007 v 16:18 | Ivo Adler
A to ze dvou důvodů. Za prvé je to vláda pravicová a za druhé je to vláda slabá, a to jak počtem hlasů, kterým disponuje v parlamentu, tak svým personálním složením. Česko pravicovou vládu potřebuje proto, aby voličské masy překonaly iluze, které o pravicové politice mají. Bohatí žádné iluze o pravicové politice nemají, volili ODS a jejich zájmy tato strana naplňuje. Potud vše v pořádku. Pokud se týče chudých voličů ODS, jejich volba je dána jednak podvodem, jednak iluzí. Podvod spočívá v tom, že strana měla před volbami jiný program, než teď po volbách plní. I pan Topolánek se na uzavřeném zasedání hloupě prokecnul - nemůžeme jim před volbami říct všechno, to by nás nevolili. Iluze spočívá v tom, že chudáci si myslí, že díky bohatnutí bohatých těmto něco spadne ze stolu a oni se budou mít dobře, zkrátka že přednostní uspokojování zájmů bohatých zajistí hospodářský růst, který je jinou cestou nedostupný a díky tomuto růstu na tom budou profitovat i chudáci. Kdyby toto byla pravda, celý svět by byl plný spokojeně chrochtajících pravičáků. Není. To však nevylučuje možnost, že jsou určité situace, kdy tato myšlenka není iluzí, ale je pravdivá. Příkladem může být famozní vzestup USA až do Černého pátku na newyorkské burze v roce 1929. Tam se pravicová politika propadla a musela být nahrazena politikou přerozdělování v podobě New dealu. Tato politika /New deal/ nebyla v USA zcela opuštěna ani dnes, i když nechci tvrdit, že současná politika USA je vyloženě sociálně demokratická. Jakou politiku dnes potřebuje Česko - pravicovou neb levicovou? Nevíme, na to může jednoznačně odpověď jen praxe. Vlády ODS pod taktovkou tatíčka Klause byly charakterizovány slovy "bankovní socialismus" a zkrachovaly možná právě proto, že tam té pravicovosti bylo málo. Proto vítám existenci Topolánkovy vlády s nadějí, že nám pan premiér tu správnou pravicovost předvede, že na to předvedení bude mít dost času a všichni z toho budeme profitovat. O tom, jestli je tento pravicový experiment správný nebo ne, se můžeme přesvědčit jen tím, že jím projdeme. Mám ale nepžíjemný pocit, že tváří tvář společenské realitě pana Topolánka jeho pravicový zápal poněkud opouští. A tak se obávám, jestli má radost, že vláda je slabá a tudíž změny nebudou moci být tak drsné, jak by si ODS představovala, je na místě. Rozhodně bych si nepřál, aby porodní bolesti pravicové politiky trvaly příliš dlouho. Během dlouhého porodu může dítě umřít.