Květen 2007

Přežít

30. května 2007 v 17:31 | Ivo Adler
Včera jsem pořad stejného jména viděl na ČT 1. Byl to takzvaně příběh ze života někdy z 80. let. Tři "dobrodruzi" /Američan, Izraelec a Švýcar/ se nechali nalákat pochybným průvodcem k návštěvě nedotčené indiánské vesnice v amazonském pralese. Hned v úvodu spáchali dvě blbosti: za prvé si k návštěvě zvolili období dešťů, což mělo na průběh návštěvy tragický vliv, a za druhé si vybrali průvodce - bělocha, kdoví odkud, který byl nedostatečně kvalifikovaný a navíc nezodpovědný. Když průvodce, tak jedině z domorodého byvatelstva. Cíl cesty byl racionální - lokality, kde lidé žijí původním životem, jsou bezkonkurenčně nejžádanější turistickou atrakcí, lhostejno, zda se jedná o vesnici v Alpách nebo v tropickém pralese. V Jihoafrické republice jdou tak daleko, že vytvářejí "kulturní vesnice" kde lidé žijí jako původním způsobem života. Tento způsob už je ovšem poznamenán tzv. civilizací. Viděl jsem fotky z karnevalu v Rovníkové Quinei, kde černošské dívky tančily s víceméně odhaleným poprsím, ale jak se jim při tanci zvedaly sukénky z palmových vláken, bylo pod nimi vidět směšná evropská kaťátka. Z toho je vidět, že slovo "původní" je nutné brát s velkou rezervou. Ale pořád je to osvěžující v porovnání s pohledem na milionová stáda lidí, narvaných do džín a triček z Honkongu.
Naši tři dobrodruzi: Američan - fotograf, Izraelec - mladík, který skončil vojenskou službu a Švýcar - učitel, který se léčil ze zhrzené lásky, byli na cestu totálně nepřipraveni. Zvlášť markantní to bylo u Švýcara. Už Ovidius v Umění milovat věděl, že ze zhrzené lásky se nejlépe vyléčím v náručí jiné ženy/muže. Kdyby si Švýcar vyrazil do tehdy socialistického Československa, léčba by byla daleko úspěšnější a navíc by vyšla mnohem levněji. Navíc nosil brýle a tahle okolnost sice je zanedbatelná v městském prostředí, ale v divočině může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Když holt mám brejle na nose, nemůžu se střemhlav vrhat do dobrodružství. Tohle náš švýcarský idiot /ano, i ve Švýcarsku jsou idioti a navíc i vysokoškolák může být blbec, a to nejen ve Švýcarsku/ nevzal v potaz a také na to doplatil.
Abych dlouho nenapínal. Průvodce, ač na cestě byli mnohem delší dobu než plánovali /a navíc bez potravin/, je k žádné indiánské vesnici nedovedl a ještě se k tomu přidali zdravotní potíže Švýcara - neustálé mokro způsobilo plíseň na nohou. Rozhodli se, tentokrát už pod vedením Američana, že se vrátí a k návratu využijí řeky, kterou splují na voru. Tady udělali, i když bezděčně, jediné správné rozhodnutí své cesty. Kdysi jsem viděl film o dívce, která jediná přežila pád letadla také do amazonské džungle, bez potravin a bez prostředků, ale znala základní pravdu: drž se vody. Každý potůček teče do řeky a na ní se dříve nebo později objeví lidé. Dívka se toho držela a tak se v poměrně krátké době i v dobrém zdravotním stavu dostala k lidem. Naši hrdinové se toho také drželi, až připluli ke kaňonu, kde byli peřeje. Tady došlo k rozdělení: Američan a Izraelec se chtěli dál držet řeky a až obejdou peřeje, pokračovat v plavbě, Švýcar s průvodcem se vydali pěšky do nějakého města.
Američan a Izraelec chtěli ještě využít toku řeky jak jen to půjde a tak pluli dál až se dostali na začátek peřejí. Tady při nárazu na skálu Američan vor opustil a Izraelec peřeje nedobrovolně splul, i když ne na voru a tak se rozdělili i oni dva. Oba se pokoušeli se opět spojit, ale už se jim to nezdařilo. A tak Američan nakonec plul po řece na kmeni, kde ho nakonec polomrtvého zachránili nějací lovci. Zásada "drž se vody" slavila úspěch. Izraelec s blbostí mládí vlastní bloudil v pralese až se nakonec opět vrátil k řece, kde ho nakonec zachránil člun, ve kterém seděl Američan, který zorganizoval záchrannou výpravu. Švýcar a průvodce zmizeli beze stopy. Divočina blbost neodpouští.

Bible I.

25. května 2007 v 14:27 | Ivo Adler
Rozhodl jsem se, že se jednou provždy vypořádám s blbci, kteří berou bibli doslova. Sice jich ubývá, ale tento pokrok neodpovídá vývoji lidského poznání a tak přiložím své polínko do ohně. Bible je velice složitý literární útvar, který má své historické kořeny a politické i ideologické souvislosti a o ty jde. Dneska si vezmu na paškál Starý zákon a začnu, jak jinak, od Adama. Bůh Adama stvořil tak, že ho uplácal z hlíny a vdechl mu život. Vznik praotce lidského rodu z hlíny, popřípadě těsta, je typický pro rolnické národy, Bible v tomto směru nijak nevybočuje z řady ostatních legend rolnických etnik, což je velice podivné u etnika pasteveckého, jakým Izraelité v té době byli. To naznačuje, že mýtus o Adamovi není původní, ale byl převzat z jiného prostředí, a to nejspíše z prostředí starověké Mezopotamie, která v té době už byla rolnická a zcela nepochybně na vyšším vývojovém stupni než izraelští patevci, kteří byli po určitou dobu v područí některého mezopotamského státu. Převzali tedy mýtus vyspělejšího společenství. Na stejný původ ukazuje i legenda o potopě světa, která je absurdní v podmínkách Palestiny, zato záplavy jsou velice reálné v podmínkách Mezopotamie, jak ukazuje legenda o potopě světa v mezopotamském eposu o Gilgamešovi, který je starší než Bible. Z toho vyplývá, že izraelitský pantáta Hospodin si nedal moc práce s vymýšlením textu Starého zákona, sprostě to obšlehnul od Mezopotamců a nadiktoval biblickému písaři.
Za podrobnější pohled stojí i oba povedení synáčkové Adama - Abel a Kain. Abel byl pastevec, Kain byl rolník. Tato informace odráží nesporný historický fakt, že došlo k velké historické dělbě práce na rolníky a pastevce. Bratrský svár končí tím, že rolník zabije pastevce. I toto vyústění ukazuje na rolnické kořeny legendy, navíc s průhleným ideologickým záměrem. Ve skutečnosti to byli odolní a pohyblivý pastevci, kteří si podmaňovali i zabíjeli usedlé rolníky. Namátkou můžeme jmenovat z evropské historie Huny, Avary a Tatary, kteří z asijských stepí převálcovali usedlé Evropany, v Africe pak Masajové. Bibličtí rolníci se s tím vypořádali ideologicky tak, že rolník zabije pastevce. Co se mu nedařilo na bitevním poli, to dokázal v legendě. Z uvedených faktů je zřejmé že Bible je kompilát z nejrůznějších zdrojů, které byly použity, aby sloužily ideologickým i mocenským cílům společenských skupin své doby. To dovoluje závěr - pokud se ještě dnes najde člověk, který citát z Bible uvádí jako argument a důkaz pravdy, je třeba Svatou knihu vzít a omlátit ji /samozřejmě jen metaforicky/ dotyčnému o hlavu.

Jak se šuká podle ledničky

22. května 2007 v 14:55 | Ivo Adler
Úvodem: na rozdíl od filmů Marie Poledňákové můj příběh skutečně plní, co v titulku slibuje.
Zaplatili jsme si dovolenou v jednom kempu v Itálii: já, žena a syn. Bylo to v apartmánu bez stravy, kterou jsme táhli spolu s dalšími proprietami s sebou. Jaké bylo naše nemilé překvapení, když jsme po příjezdu na místo zjistili, že apartmán sice máme, ale že ho sdílíme spolu s jednou mladou dvojicí, nikoliv manželskou. Než jsme naši početnou bagáž přestěhovali do apartmánu, mladí nás předběhli a obsadili manželskou ložnici. Na ženu a syna zbyl pokojík pro děti s palandami a já jsem musel vzít zavděk gaučem v obýváku v přízemí, který volně navazoval na kuchyňku s ledničkou. Jinak obě ložnice byly v patře. Už od začátku mi bylo jasné, že o této dovolené si sexu moc neužiju. Ale to nemohlo zkalit naši radost, byli jsme poprvé společně u moře.
Hned jak jsme se ubytovali a najedli, vypravili jsme se na pláž, která naštěstí nebyla daleko. Naštěstí říkám proto, že jsme na pláž vlekli slunečník, dvě křesílka, deku, lehátko, míč a občerstvení. Synovi bylo asi devět let a občerstvení spotřeboval opravdu hodně. Usadili jsme se na pláži a já pozoroval cvrkot. Mou pozornost zaujala skupina dívek, podle řeči Češek, které na mě dělaly dojem, že jim rodiče zaplatili pobyt u moře za úspěšnou maturitu. Všechny byly oblečené do jednodílných černých plavek, černá asi v té době byla u nás v módě, co jim ale asi nikdo neřekl, že u moře se hezký holky opalujou nahoře bez. Dívky se zpočátku ostýchaly, když však šly do moře, odhodlaně srolovaly plavky do pasu. Taková masáž mořskými vlnami udělá poprsí jen dobře. Vlny rvaly holkám plavky dolů, holky zase rvaly plavky nahoru. Ve snaze sledovat ten souboj živlů z co největší blízkosti jsem málem přistál jedné dívce na zádech. Až na mě žena rozhořčeně volala, abych se vrátil zpátky na břeh. Vrátily se i dívky, zjevně smířené s tím, že pobyt u moře stráví s plavkami na půl žerdi. Pak jsme šli do vln my. Stáli jsme v trojúhelníku, žena obrácená zády k moři, já se synem ke břehu a házeli si míčem. V tom jsme viděli, jak se z moře blíží zvlášť velká vlna, patrně Devátá, o které žena neměla tušení. Se synem jsme se na sebe spiklenecky podívali a nechali mámu zlít, až jí voda stříkala z uší. Pečlivě upravený účes vzal za své. Dlouho nám to žena nemohla zapomenout.
Náš pobyt na dovolené dostal pravidelný rytmus. Dopoledne jsme trávili u bazénu v kempu, po obědě jsme šli na pláž. Mohli jsme nechat i syna bez dozoru, u bazénu byl plavčík a syn si tam brzy našel kamaráda, stejně starého Poláka, se kterým se domlouval česko - německo - polsky. Zaskočil mě ale prosbou: "Tati, nauč mě skákat šipku." Nechtělo se mi máčet si vlasy, mám je potom jako hřebíky, naštěstí tam byla dvojice z těch zmíněných maturantek, a zvlášť jedné z nich skákání činilo zjevné potěšení. Obrátil jsem se tedy na ni s prosbou, jestli by za mě tuto rodičovskou roli nepřevzala. Dívka byla mou žádostí tak překvapena, že nejdřív nechápala, co po ní vůbec chci. Když jsem jí to vysvětlil, zmužile se postavila na startovní blok a aniž si upravila plavky do polohy na raminka, vrhla se střemhlav do vody. Oba jsme se zájmem sledovali výkon. Syn koordinaci pohybů, já naopak kde skončí plavky. No, zachytila je, ale až na kolenou. Když se ve vodě upravila, připlavala k okraji bazénu a rozpačitě se zeptala, jestli nám to stačilo. Slušně jsem jí za předvedenou produkci poděkoval.
Naši mladí spolubydlící, zřejmě vysokoškolský pár, měli poněkud jiný životní rytmus. Ráno dlouho spali, pak po vydatné snídani, která už byla vlastně obědem, šli k moři nebo někam na výlet. Večer se navečeřeli, zpravidla až po nás a pak si šli užívat nočního života. Vraceli se tak kolem dvanácté v noci. I když se snažili být ohleduplní, přece jen mě rušili, museli jít přes obývák a záchod a koupelna byli taky v přízemí. Stejně jsem se moc nevyspal, horko a komáři dělali taky svoje. Když zmizeli ve své ložnici, konečně zavládl klid. Ne na dlouho, za chvíli jsem zaslechl povědomé zvuky: "Pane Bože, veď oni jebú." Stavba byla dost fórová a můj gauč byl přímo pod jejich postelemi. Když byl kompresor ledničky v chodu, mimochodem dosti hlučném, mládenec do toho bušil, postel praštěla a slečna sténala. Když se kompresor vypnul, mládenec přeřadil na volnoběh. Po zapnutí kompresoru naskočil i mládenec a postup se opakoval. Takto to provozovali až do časných ranních hodin. Nakonec ale i pro ně platilo, že skutečně efektivních je při souloži jen pár vteřin a ostatní je zbytečně promrdanej čas. Závěrečným společným rykem představení skončilo. V duchu jsem musel konstatovat: máš, kluku, výdrž. A teď mi konečně došlo, proč je naše lednička nastavená na nejvyšší obrátky. Bylo to z toho důvodu, aby kompresor co nejvíce šel. Trochu jsem jim záviděl, a tak jsem intenzitu chlazení snížil. Příští den ji opět nastavili na maximum, ale proti mně neměli šanci, měl jsem ledničku v místnosti a tak jsem jim délku soulože nastavil na přijatelnou mez. Odbyli si to a byl pokoj. To byl snad jediný případ, kdy lednička regulovala délku soulože.

Úředníci

17. května 2007 v 13:47 | Ivo Adler
Naší veřejností hýbe aféra s týraným osmiletým Ondrou, kterého jeho "matka" svazovala nahého do kozelce a zavírala do komory pod schody. Když se to náhodou provalilo, současně s Ondrovým bratrem byla v domácnosti objevena "blíže neidentifikovaná" a bohužel zatím neidentifikovatelná asi třináctiletá Anička. Úřady ji svěřily do péče matky Ondry, která v té době už zřejmě nežila se vým druhem a přitom vůbec nevěděly, o koho se vlastně jedná a komu dítě svěřují, jako kdyby to byl pes z útulku. Celý případ otevírá několik otázek. Především, za co stojí práce našich úředníků, těchto služebníků veřejnosti? Troufám si říci, že za moc ne. Vnucuje se samozřejmě námitka, že za málo peněz je málo muziky. Tohle funguje. Naši úředníci opravdu nemají vysoké platy. Ale ve srovnání ostatními státními zaměstnanci /např. učiteli/ jsou zvýhodněni vyššími sazbami, což je zdůvodňováno zákazem podnikání pro tuto skupinu zaměstnanců. Jak ale ukazuje jiný právě zveřejněný případ, aféra kolem Diag Human, silnou pozici Diag Human ve sporu se státem má zřejmě na svědomí korupce, nebo alespoň šlendrián úředníků, o neschopnosti státních představitelů nemluvě. Tato korupce se ovšem bude těžko prokazovat. Zákaz podnikání úředníkům zase až tak nevadí. Jako insideři mají přístup k informacím, které dokážou využít - např. skupování pozemků v zamýšlených zónách pro výstavbu. Na tom někteří nadělali celé jmění. Ať tak či onak, naši úředníci si umí přijít na své. Spolehlivý bič na tyto negativní jevy ale zatím chybí. Souvisí to s druhým problémem, o kterém chci mluvit, a to nikoliv poprvé, už jsem se o tom zmínil v článku o Cikánech, a to je nesoulad mezi právy a povinnostmi. Lidská práva byla beranidlem, které rozvracelo pevnost socialismu, a od té doby jsou u nás jsou u nás fetišizována. Stát musí garantovat lidská práva, o tom není sporu, ale občané mají také svoje povinnosti a kdo bude garantovat jejich plnění? Nevychází mi nikdo jiný než stát. Tuhle úlohu stát plní naprosto nedostateně, povinnosti občanů jsou definovány daleko vágněji, pokud vůbec jsou definovány a stát je při kontrole a vynucování plnění povinností nedůsledný. Ještě jakž takž funguje vynucování placení daní, i když miliardové daňové úniky nejsou pro stát dobrým vysvědčením. V ostatních povinnostech panuje u nás bordel a proto to u nás vypadá, jak to vypadá.

Den boje proti bídě a hladu

13. května 2007 v 20:08 | Ivo Adler
Dneska byl den boje proti bídě a hladu. Shodou okolností jsem si tuhle dopoledne při vaření pustil televizi a dávali tam nějakou německou inscenaci na oblíbené téma Džin z láhve, tentokrát ženského rodu. Hrdina bádá nad dostatkem potravin pro lidstvo a krásný džin či spíše džinka se mu do toho nějak plete. V celém filmu jsou hned dvě hovadiny. První spočívá v tom, že nad dostatkem potravin pro lidstvo není třeba bádat. Dostatek potravin je technicky dosažitelný a fakticky je potravin dost, jen nejsou tam, kde by měly být. To však není úkol pro laboratoř, ale pro sociální revoluci. To jen našemu přiblblému vědci tyhle souvislosti nějak unikaly.A druhá hovadina spočívá v tom, že náš přiblblý hrdina si naprosto neví rady s darem, kterému se mu náhodou dostalo. Neustále trapně omílá, že všechno si člověk musí zasloužit prací. Pche! Vykládejte to našim restituentům, dědicům, výhercům a jim podobným a hodně nahlas. Nápadně tak připomínal toho vožralýho Frantu, kterého cestou z hospody domů po hrázi oslovila zlatá rybka: Milý Franto, ty se mi líbíš, splním ti tři přání. Franta ale tak nějak nebyl na úrovni okamžiku a tak jen procedil mezi zuby: Neser. A za tři dni nato zlatá rybka plavala ne hladině rybníka břichem vzhůru. Vzala totiž Frantovo přání doslova. Pochopitelně stejně blbě dopadnou naši hrdinové. Džinka se zřekne své nadpřirozené existence a pokud se nerozvedli, v pilné práci žije s naším hrdinou dodneška. Abych to bez dlouhého kecání shrnul - boj proti hladu není problém vědecký, ale sociální, a musí být také řešen adekvátními prostředky. A konečně za druhé - osloví-li nás neočekávaná a mimořádná příležitost, měli bychom mít dost fantazie i odvahy, abychom jí uměli využít a nechovali se jako vožralí Frantové.
Nemohu při té příležitosti nevzpomenout na Petra Kellnera, /spolu/majitele PPF a dalších akvizic, nejbohatšího /a nestíhaného/ Čecha a jednoho ze 150 nejbohatších lidí na světě. Když se otevřela láhev s džinem kuponové privatizace, měl dost odvahy a fantazie, aby jí uměl využít. Nechápu, jak mohl německý scénárista udělat hlavním hrdinou takového vola, bez odvahy i fantazie. Vždyť i ve vědě je třeba odvahy a fantazie, bez ní může být vědec jen vědeckým nádeníkem.

Kam jdou Cikáni?

10. května 2007 v 10:55 | Ivo Adler
Čunkova aféra opět oživila zájem o cikánskou otázku. Proč cikánské etnikum spojujeme především s trvalými příjemci sociálních dávek a tudíž s parazity? Důvodů je jistě mnoho. Cikáni jsou nomádi, kteří přišli do Evropy z Indie někdy ve středověku a jejich část, netroufnu si říci jak velká, si tyto nomádské zvyklosti podržela do dnešní doby. Jistě, nechybí hlasy, že středověká společnost, a posléze i novověká, jim neumožnila jiné návyky si osvojit. To je pravda jen zčásti. Po válkách a morových ranách vrchnosti zoufale sháněli nové poddané. Znám příklad z naší vesnice, kdy se jeden Cikán usadil, od bílého k nerozeznání. Ale většina dala přednost kočovnému životu s hraním, zpíváním, tancováním, broušením nožů, věštěním, příležitostné zlodějně a prostituci. Ostatně film Cikáni jdou do nebe to ukazuje docela věrohodně. S bordelem po cikánském ležení si příroda za čas poradila a tak při příští zastávce přišli opět k "čistému". Ovšem tento způsob života se dostává stále více do rozporu s životem majoritní společnosti a je neudržitelný. Nepodceňuji Cikány a myslím si, že jejich část dokáže vlastní silou přijmout kulturní úroveň majoritní společnosti, část už to ostatně dokázala, ale je tu část, která to nedokáže. Tak jako se některý kuřák nedokáže vlastní silou odnaučit kouřit, obézní zhubnout, tak část Cikánů si dokáže osvojit kulturní úroveň majoritní společnosti jen pod společenským tlakem. Ten společenský tlak představuje pomoc Cikánům a neměli bychom se za něj stydět. Jistě, Cikánům musíme nabízet víc než bílým a to ve svém vlastním zájmu, ale jestli nabízené možnosti nebudou využívat a pouze budou parazitovat, pak je na místě represe. Jinak jsme jim pro blázny. Víme to všichni, Čunek měl odvahu to realizovat. Proto je tak populární. V jistém smyslu stojí Cikáni na rozcestí. Buď vykročí do 21. století nebo budou přešlapovat ve své kočovné minulosti. Je na majoritní společnosti, aby jim jejich rozhodování usnadnila jak svou trpělivostí, tak svou nekompromisností.

Špinavé praktiky Zelených

9. května 2007 v 14:52 | Ivo Adler
Tak poslankyně za Zelené Kateřina Jacques napadla svou sousedku, protože měla výhrady k jejímu příliš hlušnému večírku, navíc v nočních hodinách. Zhruba před rokem tatáž Kateřina Jacques napadla při nějaké demonstraci policajta, ovšem tenkrát bylo před volbami a Zelení byli vítanou nevěstou pro obě hlavní strany. A tak obviněn byl... policajt. Je fakt, že Zeleným ten incident ve volbách náramně pomohl. Oni byli těmi chudinkami, které policie šikanuje a sympatie veřejnosti tudíž stály na jejich straně. Násilnické a arogantní chování Jacques ale vychází stejně najevo. Snad prohlédne i veřejnost.

Vejměnkáři

2. května 2007 v 11:52 | Ivo Adler
Vždycky se mi otevírá kudla v kapse, když čtu žvásty o moudrosti a vyrovnanosti stáří. To samozřejmě nevylučuje, že čiperná osmdesátiletá stařenka taková nemůže být, ale přisuzovat tyto vlastnosti šmahem všem starým lidem neodpovídá mým životním zkušenostem. Nevím, zda je to záležitost individuální nebo je to záležitost jedné generace nebo obecně znak stáří, ale setkávám se s tím, že staří lidé mají tendenci pohlížet na své děti jako na svůj majetek, pro který je samozřejmostí, že se o ně bude starat; vždyť co by ty děti dělaly jiného, než se o ně staraly. Neznamená to samozřejmě, že by se mladší generace neměla o své rodiče starat, ale přece jen tento pojem může zahrnovat různé významy. Děti by měly svým rodičům pomoci řešit jejich problémy, udržovat s nimi kontakt a posilovat citové pouto, sledovat jak žijí a v případě potřeby zasáhnout, jestliže jim problémy přerůstají přes hlavu. Nemohu ale souhlasit s tím, že jednoho dne rodič zazvoní u dveří či spíše zazvoní telefon a někdo sdělí: babička je špatná, postarejte se o ni. V tomto okamžiku se rodič stává kládou na krku svých dětí, a v případě nepohyblivosti, inkontinence moče a stolice, stařecké demence a jiných stařeckých radostí je to kláda pěkně těžká. Každého, kdo v této chvíli z hlediska morálního imperativu velí: musíte se starat, jste přece děti, se musím zeptat: už jsi něco takového zkusil, radile? Kdo to nezkusil, neví o čem mluví. Mnohaměsíční starost o postiženého člověka vyčerpá i ten nejpozitivnější citový vztah a nakonec si dětí přejí - ať už ta bába umře. A ne druhé straně i starý člověk, pokud není zcela dementní, si uvědomuje, že je na obtíž a přeje si, už aby radši umřel. Je snad tohle cíl, ke kterému chceme dospět?
Má-li se najít vyhovující řešení, je nutné se rozejít s některými morálními klišé, které stále ještě ovlivňují veřejné mínění. První z nich zní: děti jsou povinni se starat o své staré rodiče, protože oni se o ně starali, když byli malí. Je to jakési splácení dluhu vůči rodičům. Nechci /už podruhé/ tvrdit, že děti jsou vůči rodičům bez povinností, ale jako dluh bych to neformuloval. Mít děti je především biologická nutnost, jinak by se život stávající generací zastavil. Stále více se setkáváme se situací, že se lidé této povinnosti vyhýbají a přehrávají ji na jiné. Snad se dočkáme toho, že ti, co před své povinností zajišťovat reprodukci obyvatel nevyhýbají budou materiálně zvýhodněni před těmi, kteří se jí vyhnuli. Z toho plyne závěr - děti splácí svůj dluh vůči generaci svých rodičů tím, že tvoří novou generaci daňových poplatníků a z jejich daní generace rodičů má své důchody.
Další varianta řešení spočívá v životě takto postižených seniorů v domácnosti některého dítěte a zajišťování péče o ně za pomoci najaté síly. Je to jistě uspokojující řešení, ale jen potud, pokud rodič nepotřebuje nepřetržitou péči. Pak rázem vynikne omezenost takového řešení. Hlupák jistě navrhne: pracující děti během své pracovní doby najmou k babíčce pečovatelku a po návratu z práce převezmou starost o ni na sebe. Připusťme, že rodina je natolik situovaná, že si o může dovolit. Při sto korunách za hodinu, osmi hodinách za den a dvacet pracovních dnů za měsíc je to šestnáct tisíc. Příspěvek je v těchto případech osm, maximálně jedenáct tisíc. Rodina v tomto případě musí doplatit dalších pět až osm tisíc, o dalších dopadech na chod domácnosti a jejich osobní život nemluvě. A to jsem cenu služeb záměrně podcenil. A to nemluvím o tom, že v podmínkách běžné domácnosti není možné zajistit hygienu nemohoucí člověka na odpovídající úrovni. I přes své postižení starý člověk vyžaduje od svých nejbližších kontakt, informovanost, prostě očekává, že ho jeho nejbližší budou bavit. Po návratu z práce a při plnění dalších povinností v péči o něj to jistě rádi udělají.
Z toho vyplývá závěr, že jediným, pro všechny zainteresované lidsky přijatelným řešením, je umístění takto postiženého člověka do odpovídajícího sociálního zařízení. Je na veřejnosti, aby si odpustila moralizování na adresu těch, kteří jsou nuceni k takovému kroku sáhnout a přijala ho jako řešení, před kterým není úniku. Nikdo nemá právo žít na úkor druhého, a to ani v případě rodičů na úkor svých dětí. Děti musí počítat s tím, že stáří jejich rodičů může dostat takovou podobu, kdy bude nutná nepřetržitá péče a připravovat se na tuto eventualitu. Nebát se se svými rodiči mluvit na toto téma a znát jejich názory na řešení takové situace. A ani senioři nemohou zůstat stranou. Dokud jim fyzické i psychické síly stačí, měli by počítat i s tou nejhorší variantou svého stáří. Obecně při tom platí, že lidé jsou ochotni více slíbit, než jsou potom schopni plnit, vlastní děti nevyjímaje. Nespoléhat se na to, že rodina je klíčem k řešení všech mých problémů. V současné době rodina není schopna tuto funkci plnit. Pro seniory je to vážná výzva, se kterou se musí vyrovnat. To znamená, vytvářet si vlastní prostředí pro své vyžití i existenční zabezpečení a nespoléhat se na děti. Domnívám se však, že nastupující gennerace seniorů si tyto souvislosti uvědomuje a představa, že rodina je vším, končí s generací, kterou jsem si pracovně nazval vejměnkáři. Kdysi tomu tak skutečně bylo.