Duben 2007

Sex a naturismus

25. dubna 2007 v 11:42 | Ivo Adler
S tím, jak se hlásí teplé dny, se začíná rozbíhat i nudistická sezona pod širým nebem. A opět ožívá pár otevřených otázek. Především: vyholovat či nevyholovat? Přirozeně mluvím o genitáliích, především ženských. Domnívám se, že od chvíle, kdy se hvězdy šoubyznysu neobejdou bez vyholeného podpaží, vyholených nohou, prostě všech částí těla, která zarůstají chlupy a jsou vidět, je vyholování na místě. A ať se nám to líbí nebo ne, tyto celebrity udávají trend. Ostatně nechť si čtenář sám udělá názor, čemu dát přednost. Povšimněme si též jedné drobnosti, vyšší žena má protektorsky položenou ruku kolem ramen své kolegyně - tím dává najevo jejich hierarchii v lidské smečce.
Přiznávám se bez mučení, že preferuji vyholení. Připadá mi daleko estetičtější než ten kartáč mezi nohama, kterým se honosí druhá dáma. Myslím, že většina žen, alespoň těch, které na sebe dbají, volí nějaký stupeň vyholení.
r
Na vedlejší fotce vidíme dvě možnosti vyholení. Dívka vlevo je vyholená zcela, dívka vpravo má ponechaný chomáček chlupů podél stydké rýhy. To je varianta, abych užil slov jednoho bulvárního deníku, "magického proužku". Já jsem si ji pro sebe pojmenoval "Hitlerův knírek". Osobně ji považuji za nejméně šťastnou. Je všeobecně známo, že vlasy a chlupy jsou lapačem pachů a jaké pachy v tomto případě bude ochlupení absorbovat, netřeba rozvádět. Pro úplnost musím ještě uvést variantu třetí, ke které mi bohužel chybí přesvědčivá fotodokumentace, a to je ponechání chomáčku chlupů nad stydkou rýhou. Tato varianta je dosti častá, liší se pouze velikostí tohoto chomáčku. Celý efekt vyholování, či obecněji depilace, vychází z předpokladu, že dáma je konzumována především vizuálně. Pokud přejdeme od pohledu k pohmatu, efekt vyholení nemusí být tak jednoznačný.
Další frekventovanou otázkou je otázka, zda na nudistickou lokalitu patří pohlavní vzrušení. Obecně soudím, že pohlavní vzrušení vždy patří tam, kde se dostaví. Nemohu souhlasit s názory naturistů, kteří jedince s pohlavním vzrušením, ač mají plná ústa respektování přírody, posílají na hanbu do vrbiček s doporučením, které mi připadá nechutné, aby si od vzrušení pomohl. V některých naturistických společenstvích je jedinec dokonce s hanbou vykázán, což mi u lidí, kteří hlásají návrat k přírodě, připadá pokrytecké. Celý problém je zužován pouze na erekci, tedy pohlavní vzrušení muže. Zcela neprávem se tady opomíjí fakt, že pohlavní vzrušení může potkat i ženu, jen je méně nápadné. Následující fotky jsou toho důkazem. Za zmínku rovněž stojí majestátně roztažené nohy ženy vlevo, kterými dává najevo: já jsem tady jednička. Vystupující stydké pysky její pozici jen potvrzují. Vedle sedící žena její postavení zjevně respektuje. Kdo nevěří, že se dá touto cestou vyjádřit postavení člověka, ať se ještě jednou podívá na film Amadeus, kde císařpán také sedí s vladařsky roztaženýma nohama. Herec, který císaře hraje nepochybně věděl, jak jeho postavení vyjádřit.
Pokud jsou na nudistické lokalitě sexuální partneři, tak si své pohlavní vzrušení vzájemné omlouvají. Je to pro ně důkaz jejich vzájemného vztahu. Viz foto níže.
s
Z předložené fotodokumentace je patrné, že jsou dámy, které jsou pyšné na to, že mají své hormonální hospodářství v dobrém stavu a nestydí se za to. Problematičtější je pohlavní vzrušení u muže. Nejen, že je mnohem více vidět, ale v případě, že je muž solo, může působit i jako neslušný návrh, zvláště pokud muž netřímá v ruce milion. Jsou ale silné osobnosti, které dokáží i tuto situaci psychicky unést. Vždyť pořádná erekce je ozdobou každé nudistické pláže. Už ve svém článku Dva návrhy ... jsem naznačil, že návštěva nudistické lokality je především filozofickou záležitostí a člověk pro ni musí být psychicky disponován. Výše uvedené skutečnosti to jen potvrzují.
Zcela závěrem bych chtěl neformálně, ale o to upřímněji kopnout pod záda všechny autory, kteří okecávají skutečnosti, o kterých by daleko přesvědčivěji vypovídala jedna jediná fotografie.

Naši furianti

18. dubna 2007 v 10:27 | Ivo Adler
Naši selští furianti se moc furiantsky nechovají. Naopak, dost si naříkají. Výkupní ceny jsou nízké, dotace jsou taky nízké, výrobní kvóty jsou malé ... Kdo má jakés takés tušení o ekonomii, není tímto vývojem zaskočen, naopak ho očekával. Ve svatém nadšení nad pádem komunismu naše zemědělství místo aby šlo cestou Slušovic, ovšem zbavených socialistických nesmyslů, tak se vrátilo do situace po první světové válce, alespoň co se vlastnických vztahů týče. Samozřejmě, že v socialistickém zemědělství byla přezaměstnanost. Pod heslem soběstačnosti v potravinách se prostřednictvím záporné daně z obratu udržovala i nerentabilní výroba a tím i zaměstnanost. Nebyla to ale jen výsada socialistických zemí. Stejný stav panuje ve větší či menší míře /nejvíce asi ve Francii/ i v západní Evropě. Tam je rolnický stav udržován prostřednictvím dotací jako rezervoár konzervativních voličů. Svou roli sehrává i snaha zabránit sociálním otřesům - co by se stalo se západoevropskými městy, kdyby se do nich hrnuli zbankrotovaní rolníci? V neposlední řadě je tu i snaha udržovat venkovskou krajinu, i když místo kosení luk je méně náročné pěstování lesa.Ať tak či onak, na obou stranách železné opony bylo zemědělství skleníkem, ve kterém si sedláčkové žili svoji venkovskou idylku. Teď se ten skleník hroutí. Evropská ekonomika už nemá na to, aby mohla tak štědře dotovat své venkovské obyvatelstvo. Ruku v ruce s tím jde i zostření konkurenčního boje. "Staré" evropské země se snaží využít svého postavení a udržet si svůj rozsah zemědělské výroby a tím i počet vesnického obyvatelstva. "Nové" evropské země v tomhle soupeření tahají za kratší provaz. Jistý ohled se ještě bere na Polsko - je to velká země a těch sedláků je tam hodně. A tak náš prezident Agrární komory marně volá po dotacích, jako mají francouzští sedláci. Uskrovnit se budou muset i v té Francii. Proto naši sedláci volky nevolky budou muset zatnout zuby a pustit se do ostrého konkurenčního boje. Sen o postkomunistické idyle se rozplynul.

Silver A

16. dubna 2007 v 10:04 | ivo.adler@seznam.cz
Na televizní inscenace ani filmy se nedívám a když, tak jen vjímečně. Mé problémy neřeší, navíc jak své problémy řešit, vím sám, jen je to někdy zatracená fuška. Můj vlastní život mě natolik naplňuje, že nemám potřebu cpát do sebe cizí osudy. Navíc sledování nějakého napínavého příběhu působí nepříznivě na stav mých jater a proto se mu spíše vyhýbám. Na inscenaci Silver A mě zaujala upoutávka. Hrdinka, nevím kdo jí hraje, se tam líbá s partnerem a hned mu nasadí stehnové kleště. Pravda, jenom jednostranné, při líbání ve stoje jsou oboustranné stehnové kleště pro partnera značně fyzicky náročné, ale i tak je to symptomatický jev. Pamatuju ještě film Filosofská historie, kde vrcholem erotiky bylo, že si milenci vášnivě stiskli ruce. V Ženě za pultem hlavní hrdinka spontánně pohladí partnera po ruce. A tady - lup, stehnové kleště. Ukazuje to na proces sexuální emancipace ženy, kdy žena přestává být slepicí, která čeká, jaký kohout ji obskočí, ale sama na rozvoji vztahu aktivně pracuje. To je nesporně pozitivní vývoj na poli partnerských vztahů. A proto, milé české slepice, nečekejte, až si vás všimne ten správný kohout, ale sami mu vyjděte vstříc.

Nemohoucí úřady

14. dubna 2007 v 16:28 | Ivo Adler
Byt 3 + 1 v Chomutově je obýván synem po majitelích, ovšem za byt neplatí a tak na něj nemůže být převeden??? A tak byt vesele vybydluje spolu se svými kumpány k malé radosti ostatních nájemníků. Úřady údajně nemohou nic dělat. Na můj vkus jsou naše úřady až podezřele často nemohoucí na úkor řádných občanů. V takovém prostředí vznikají podmínky pro kariéry rázných Čunků.

Jakou demokracii potřebujeme?

14. dubna 2007 v 15:48 | Ivo Adler
Pohlížet na demokracii jako technologii moci, tedy takovou demokracii, která mocenskému subjektu umožní co nejpohodlněji vládnout je typické pro manipulátory demokracie. Demokracie je ale společenský fenomén, který má svůj historický vývoj od jednoduchého k dokonalejšímu. Nejjednodušší je demokracie americká - monarcha byl nahrazen zvoleným prezidentem, v minulém století proběhlo další zdokonalení - zvolený monarcha může fungovat jen dvě volební období. V podmínkách vzniku americké demokracie je to pochopitelné, kolem existovaly jen monarchie. V Evropě 19. století proběhlo další zdokonalení - moc byla soustředěna do rukou voleného parlamentu, který jmenuje vládu. Pokrok spočívá v tom, že okruh společenských vrstev, které se podílí na výkonu moci, se rozšířil. A nejvyššího rozvoje dosahuje demokracie v parlamentním sytému poměrného zastoupení, který máme tu čest mít, kdy na moci zákonodárné participují všechny vrstvy, jejichž četnost dosáhne určitého prahu, v našem případě 5 %. Ustoupit od tohoto nejdokonalejšího systému jen proto, že se to momentálně někomu hodí do krámu je krokem zpět a ukazuje to, že zastáncům těchto názorů je vlastně demokracie nepohodlná a chtěli by ji okleštit.Čím větší okruh lidí je z účasti na řízení společnosti vyloučen, tím víc se v nich hromadí vztek, ponížení a aqgresivita. To pak vyúsťuje v pouliční revoltování, neřku-li revoluci. V konečném důsledku společnost na každém omezení demokracie prodělá.

Vážený pane Pitharte,

11. dubna 2007 v 9:29 | Ivo Adler
v Právu 11. 1. 2007 jste uvedl, že KSČM na svou zevrubnou katarzi teprve čeká. V tom s Vámi nehodlám polemizovat. Na svou katarzi však nečeká jen KSČM. Stále více lidem se zajídá antikomunistické vykrádání naší minulosti a neváhají to dát jasně najevo. Jako by platila jen minulost disidenta nebo emigranta. Ostatní mají zřejmě smůlu, že žili své normální životy, zakládali rodiny, živili je a vychovávali děti. To je v očích antikomunistů neodpustitelný hřích. Minulost se však takto nálepkovat nedá. Minulost každého z nás je rovnocenná. Taková byla doba, tak jsme žili. A na tom, že doba byla taková, nesou svoji odpovědnost obě strany barikády. Jak v měřítku národním, tak mezinárodním. Druhá strana se však do žádného kritického přehodnocení minulosti nežene. Nežene se do ní ani Církev svatá, která má ve své staleté historii na svědomí množství zločinů, kdy byla mocenským nástrojem nejhrubšího zrna a jejímž politickým reprezentantem u nás KDU-ČSL je. Na tom nesete svoji odpovědnost i Vy, byť jste do KDU-ČSL vstoupil kvůli své kariéře relativně nedávno.

Kolik majetku církvím?

10. dubna 2007 v 16:08 | Ivo Adler
Tolik, kolik ho prokazatelně měly v roce 1948. Ruku v ruce s tím musí jít odluka církví od státu. Církve si samy budou platit kněze, provoz a údržbu kostelů a všechno ostatní. Navrácení majetku by nemělo být polovičaté ani řešené způsobem za majetek finanční náhrada. Je samozřejmé, že cirkve nejsou schopny udržovat všechny církevní památky, které tvoří součást našeho kulturního dědictví. Na jeho údržbě by se měl podílet v míře, jakou uzná za vhodné, stát, event. kraje a obce. Chce to jen rozdělit církevní památky do kategorií podle významu. Do první kategorie patří památky národního významu, o jejich zařazení do tohoto seznamu rozhodne na základě návrhu církve vláda /parlament/ a jejich údržba bude dotována ze státního rozpočtu, pokud to stát uzná za vhodné.Druhou kategorií budou památky krajského významu, postup stejný: rozhodne kraj na základě návrhu církve. Třetí kategorií budou památky ostatní. Na jejich údržbu přispěje obec, pokud to uzná za vhodné. Je blbost, aby se o střeše na venkovském kostele rozhodovalo v Praze. Nikdo neposoudí situaci lépe než místní. Musí ale zvážit, čemu dát přenost, zda střeše na kostele nebo nové kanalizaci. Jedno pravidlo by ale mělo být společné: veřejný rozpočet by nikdy neměl hradit opravu celou, vždy by tam měla být spoluúčast církve. Tak se vyhneme opakovaným a nechutným tahanicícm kolem materiálního zajištění existence církví.

Německo se přiklání k uhelným elektrárnám

10. dubna 2007 v 9:38 | Ivo Adler
No jasně, z něčeho se ta elektřina vyrábět musí, i kdyby jsme ji potřebovali jen na svícení nízkoenergetickými žárovkami. Když se Němci vysrali na jádro, zbývá logicky uhlí. Že při tom přijde ochrana atmosféry poněkud zkrátka, nevadí. Snad tu nebudeme mít Saharu. A co naše vláda? Jak ona vycouvá ze slepé uličky ani jádro, ani uhlí, kterou do vládního programu prosadili Zelení? Léta, kdy němečtí Zelení ve vládě fakticky blokovali rozvoj energetiky, Německo přišla dost draho. Vybudovali alternativní zdroje, které jsou k ničemu. Jak dlouho budou naši Zelení blokovat rozvoj energetiky u nás?

Politika Izraele sere muslimy

10. dubna 2007 v 9:30 | Ivo Adler
od Pakistánu po Maroko. Vnímají ji jako další křižáckou válku, prováděnou tentokrát cizíma rukama a nejsou daleko od pravdy. Tenkrát šlo o kontrolu obchodních cest, dnes o kontrolu ropných zdrojů. Zatím Izrael těžil ze své technologické převahy, vydatně podporované NATO. Zahájení výroby jaderného paliva v Iránu ukazuje, že tato převaha nemusí trvat věčně. A jestli se Izrael nedokáže srovnat se svými sousedy, může pro něj být tato politika smrtící. Pokud Izrael nepřesvědčí muslimy, že dokáže být bezproblémovým a přátelským sousedem, jde vstříc velkým problémům

Památník v Letech

9. dubna 2007 v 14:52 | Ivo Adler
Opět se vzedmula diskuse kolem památníku romských obětí tábora v Letech za druhé světové války. Tak nejdříve fakta. Vepřín nestojí na místě tábora, ale v jeho blízkosti. Na místě tábora už památník je, se kterým romští aktivisté jsou vcelku spokojeni. Od vepřínu je oddělen lesním porostem. Pravda je, že když tam zástupci Romů jednou za rok přijedou položit věnce a vane vítr od vepřína, tak je to cítit. Je pro památník dehonestující, že je v jeho blízkosti umístěna výrobní kapacita? Domnívám se, že nikoliv. Takových případů je více. Že zápach z té výrobní jednotky /některé výrobní jednotky mají tu nepříznivou vlastnost, že páchnou/ je občas cítit v okolí památníku sice není nic příjemného, ale ani v tom nevidím nic nedůstojného. Bez toho zápachu to totiž nejde. Kdyby to obtěžování zápachem bylo vědomé nebio dokonce záměrné, to by byla jiná káva. Romští aktivisté spíše celé kauzy využívají k vyvolání pocitu ublíženoti vůči bílé většině a snaží se udělat ze sebe stejnou oběť, jako byli židé. Že k tomu využívají emocí kolem vepřína zase připadá nedůstojné mně. Proč to neřeknou rovnou?
Dneska /13. 5. 2007/ jsem v televizních Zprávách viděl reportáž od toho památníku v Letech. Romští aktivisté tam kladli věnce. Žádný vepřín tam vidět nebyl. Televize samozřejmě záběr vepřína ukázala, ale ten stojí kus vedle a od památníku k němu není vidět a díval jsem se pozorně. Navíc pan ministr Schwarzenberg lhal jako když tiskne, když tvrdil, že vepřín stojí na místě tábora.

Máme reformu veřejných financí. Hurá.

6. dubna 2007 v 8:59 | Ivo Adler
Ano, zaplatíme méně na přímých daních, zejména daních z příjmů /snad/. Zaplatíme ale více na daních nepřímých - DPH, s otazníkem daních spotřebních - alkohol, tabákové výrobky, pohonné hmoty ... Sazba DPH se má zvýšit z 5 na 9 %. Zjednodušeně se dá říci, že co erár poskytne na přímých daních, vezme na daních nepřímých. DPH, pokud se nemýlím, je největším zdrojem příjmů státního rozpočtu. Blb si samozřejmě vůbec neuvědomuje, že nějaké nepřímé daně platí, akorát se diví, proč jsou ty ceny tak vysoké. Jaký bude konkrétní dopad na rozpočet každého z nás, závisí na výši našeho daňového benefitu a velikosti a struktuře spotřebního koše. Je však jedna skupina obyvatelstva, a to nejchudší, která na takto koncipované reformě veřejných financí jednoznačně prodělá. Jsou to důchodci. Ti nebudou mít žádnou kompenzaci v podobě snížené daně, zato na ně plnou vahou dopadne zvýšení DPH a to spolu s očekávanými poplatky ve zdravotnictví nevytváří pro důchodce zrovna radostné perspektivy. Však také vládní zdroje o dopadech reformy na důchodce mlčí jako hrob.
Sobotka v Právu 14. 4. 2007 /Cesta špatným směrem/ píše: "v letech 2008 - 2010 plánují premiér Topolánek s ministrem financí Kalouskem získat navíc do státníhio rozpočtu díky zvýšení DPH celkem 80 miliard korun. Proti tomu kvůli snížení daní z příjmů přijde státní rozpočet ve stejném období jen o 68 miliard korun. Vláda tedy vybere od občanů na DPH o 12 miliard korun více, než sníží daně fyzickým osobám." To potvrzuje moje výše uvedené tvrzení o katastrofálním dopadu reformy veřejných financí na důchodce.

Naše celebrity ženského rodu

4. dubna 2007 v 14:53 | Ivo Adler
nemají vůbec jednoduchý život, zvláště pokud jsou to osamělé matky s dítětem. Je jich celá řada, které zoufale hledají partnera a svému děcku hodného tatínka: Brožová, Neumannová, Maxová, Christová, Laurinová, Pergnerová a určitě jsem na řadu dalších zapoměl. A tak to nakonec snad vyšlo vysmívané Bartošové, Machálkové?, Bílé. Ovšem Bílá si svého zajíčka v podstatě koupila.

Pozdní ohlédnutí za Karlem Svobodou

4. dubna 2007 v 14:16 | Ivo Adler
"Objektivní" nekrolog Jana Rejžka není tak objektivní, jak se rádoby dělá. S trochou nadsázky (a možná bez nadsázky) se dá říci, že umělec je otrokem svého talentu, je-li ten talent dostatečně silný. Někdy dokonce tomu talentu musí sloužit více lidí - umělec se sám o sebe nedokáže postarat a musí mít servisní zázemí. Takových případů by se daly napočítat desítky, ale o to teď nejde. Aby člověk "postižený" talentem měl pocit životního naplnění, musí tomu talentu sloužit děj se co děj. A většinou také aby se jako umělec uživil. V rámci služby svému talentu umělec dělal, dělá a bude dělat kompromisy s panujícím systémem. Umělci dělali kompromisy za totality a dělají je i dneska. Jen hlupák nebo ideologický manipulátor může tvrdit opak. Má-li být hodnocení objektivní, je třeba říci, kdy byl kompromis zbytečný nebo příliš velký. A také spravedlivě říci, kdy umělec přesáhl dobu, ve které žil a tvořil. Tohle mi v nekrologu pana Rejžka chybí. Je to ideologická slátanina.