Box

Čtvrtek v 18:45 | Ivo Adler
V poslední době svůj blog zanedbávám. Je to dáno tím, že střet s hajzlíky z regionální rady graduje. A musím se pochlubit, zaznamenali jsme velké vítězství. Na radnici nám dali za pravdu, regionální rada dostala výpověď z pronajatých prostor od radnice, které nám za několikanásobmě vvšší nájemné přepronajímala a tyto prostory dostaneme k pronájmu my. Za původní nájemné. Pro to jsem hodně udělal a tím pádem si užívám sladké plody vítězství. Chodil jsem na radnici a žádal, dokazoval i (skrytě) hrozil. Zabralo to. Pro hajzlíky z regionální rady je to velká rána, přijdou o bezpracný zdroj příjmů. Už jsem to v našem spolku dal nenápadně do oběhu. Jsem opravdu zvědav, co to s nimi udělá. Hajzlík č. 1 se z toho snad rozstonal. Ale ke konečnému vítězství ještě zbývá kus cesty.
Původně jsem předpokládal, že po tomto kroku bude následovat krok vykopnutí hajzlíků z regionální rady. Mám to promyšlené, jak toho dosáhnout, ale pak jsem si řekl - hovno! Nechám je v tom plácat a ať bez našich peněz předvedou, co umí. My jsme totiž regionální radu díky vysokému nájemnému v podstatě živili. My jsme sháněli prachy a oni jenom inkasovali. Když bych je vykopl teď, mohli by říct - nojo, dokud jsme byli v regionální radě my, tak peníze byli, teď, když v regionální radě nejsme, tak je na mizině. A u části členů by přetrvávaly iluze o této sebrance. A tak jsem si se spolupracovníky řekl, že je přivedeme na mizinu. Nová situace nám k tomu dává velké možnosti. Budeme chtít vrátit nevyúčtované přeplatky za energie, ty hajzlové od nás dokonce chtěli náklady za teplo, které vůbec neplatili a navíc budeme chtít zpátky neoprávněný majetkový prospěch, kterého dosahovali na náš úkor. Na radnici jsem získal položkový rozpis nákladů, které oni museli platit a teď je mám na vále. Z tohoto líčení je zřejmé, jak je hajzlík č. 1 blbej. I pes ví, že nesmí kousnout do ruky, která ho živí. A právě to si dovolil. Tak mu ty zuby vyrazíme.
Hajzlík č. 1 se zarputile snaží dokázat, že na nás má, že nás zmákne. A tak znovu leze do ringu a pokouší se mně vyrohovat. Poté, co jsem ho poslal do prdele s tím jeho dopisem, tak se obrátil na regionální kontrolní a revizní komisi, aby můj postup přešetřila. Přišla mi to sdělit jedna členka regionální kontrolní a revizní komise a hned, kdy prý by mohli přijít. Odpověděl jsem, že se ještě uvidí. A hned se mi při té příležitosti omluvila, že mi ještě nedodali výsledek šetření ve věci mého podání. Ale že prý to bude co nevidět. A zároveň řekla, že bysme se měli s regionální radou smířit, že nejsou tak zlí. No tak to jsem se v duchu zachechtal. Povídám, my nemáme žádnou příčinu ke smiřování, nic jsme vám neudělali. Jestli někdo bude muset přilézt po kolenou, bude to regionální rada. No tak jsem se rozešli. Večer volám předsedovi regionální kontrolní komise, co zas blbnou. Odpověděl mi, že oni od hajzlíka č. 1 dostali podání/udání a že se tím musí zabývat. Na to mu říkám, zabývat se tím musíte, ale zabývejte se tím tak, že hajzlíkovi č. 1 řeknete: my nejsme věcně příslušní, stěžuješ si na předsedu spolku, kterého jsi členem, tak se obrať na místní kontrolní komisi. Co se babráte s hovnem, který vám ten vůl strká do ruky? Nějak se mu to nezdálo, i když určité nalomení jsem pozoroval. A tak jsem se se spolupracovníky rozhodl, Když hajzlíka č. 1 nepošle do prdele regionální kontrolní komise, tak my pošleme do prdele kontrolní komisi. Hajzlům člověk nesmí ustupovat.
Počet komentářů: 1
 

Saigon

18. ledna 2012 v 10:54 | Ivo Adler
Nejsem komediant, nesnáším velká teatrální gesta. Kvalita člověka se pozná podle drobné každodenní práce a ne podle velkých gest. Proto zírám v němém úžasu na to, co se děje kolem osoby zesnulého Václava Havla. Jeho význam se nafukuje do velikosti přímo galaktické. Když jsem se díval na loď naloženou květinami jak pluje po Labi či Vltavě, které pak jeho nohsledi shazovali na hranicích do vody, připomnělo mi to lodě se se zemřelými vikingskými náčelníky, které jejich poddaní zapálili a taky pouštěli po vodě. Možná i s nějakým zaříznutým otrokem, aby náčelník měl na onom světě posluhu. Inu, barbaři. Květiny ve vodě nejsou nic jiného než svinstvo, které vodu znečišťuje. Copak říkali ochránci přírody nad takovou porcí znečištění? Němci jistě byli štěstím bez sebe nad tím, co jim to z Čech připlulo. Typické je, že to neudělali u nás. Možná by se museli soudit s Povodím Labe o škodu, způsobenou zanesením mechaniky jezů a elektráren.
Nářek umělecko-antikomunistické klaky nad úmrtím jejich guru je pochopitelný. S jeho odchodem poklesl i jejich význam v našem společenském životě. Proto se snaží jeho význam co nejvíce zveličit a tím připomínat svoje zásluhy. Do těchto snah patří i nápad přejmenovat Letiště Ruzyně na Letiště Václava Havla. Kopíruje to přejmenovávání měst podle komunistických pohlavárů. Tak se z Petrohradu stal Leningrad, Caricinu (podle říčky Carici) Stalingrad, ze Zlína Gottwaldov, z Prištiny Titograd, z města Naberežnyje Cholmy Brežněv a nejnověji ze Saigonu Ho Či-minovo město. Už slyším Vietnamce, jak říkají, pojedeme do Ho Čiminova města. Pro ně nepochybně Saigon dál zůstane Saigonem. I Rusy to trklo a město Brežněv přejmenovali zpátky na Naberežnyje Cholmy. My tento nápad stále bereme vážně. Lituji, že nejsem majitelem veřejných záchodků. Přejmenoval bych je na Záchodky Václava Havla. Tam by se to chcalo. A což teprve sralo. Jsem zvědav, co by na to řekla kompetentní místa.
Nejsem proti pomníku Václava Havla. Už jsme stavěli pomník leckomu, proč ne Havlovi. Svůj historický part sehrál. Ale připosírat se při vyslovení jeho jména jako za časů diktatury proletariátu mě v dnešní době přijde hodně přehnané. Nemohu se také nepozastavit nad existencí Kanceláře Václava Havla. Že měl svou kancelář jako exprezident, dejme tomu. I když pochybuji, že by Slováci každému svému exprezidentovi pořídili kancelář. Skončil jsi jako prezident, dostaneš nějakou výsluhu a sbohem. Domníval jsem se, že s jeho úmrtím skončí i jeho kancelář. Ale ono né. Auto, které měl k dispozici, dál vozí jeho Frau. Je to z peněz daňových poplatníků. Jak dlouho to ještě bude trvat? Doufám, že to nebude na věčné časy a nikdy jinak. A jedno pousmání na závěr si nemohu odpustit. Ve svém posledním článku o Václavu Havlovi Oficiální oplakávání jsem se provokativně zeptal, když se objevil návrh zákona: Václav Havel se zasloužil o stát, o jaký stát se jedná? Zda o ten, který pomáhal rozbít, či ten, který pomáhal rozkrást. Blbost tohoto nápadu byla natolik zjevná, že budeme mít jiný zákon: Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Diskuse se nepřipouští.
Přidat komentář

Chudák Špidla!

15. ledna 2012 v 10:30 | Milan Šíma, redaktor
Brusel umí rozhazovat peníze! Ať žije EU! Špidla se vrací: V Bruselu si vydělal 33 milionů

Nikdo z Čechů si v politice nevydělal víc než on. Alespoň oficiálně.
Špidla (58), po více než pěti letech vyklidil v Bruselu kancelář eurokomisaře
a v dresu ČSSD chce kandidovat do českého Senátu.
Bývalý dělník, archeolog a zaměstnanec mlékárny, který pak proslul jako lehce roztržitý socialistický premiér se slabostí pro maratónský běh, pomačkané obleky a nošení baťůžků, si jen během svého bruselského angažmá vydělal více než 33 milionů korun. A to byl předtím v Česku poslancem, ministrem
a premiérem. A až tenhle sociální inženýr, který chtěl v EU prosadit regulaci slunečního SVITU, půjde za sedm let do důchodu, stane se mužem s vůbec
nejvyšší penzí v republice. Na základě předchozích zaměstnání v České republice dostane kolem 20 000,- Kč měsíčně - k tomu ale získá za pětiletou práci v Evropské komisi od Bruselského úřadu další doživotní rentu v přepočtu 110 000,- Kč měsíčně! (tedy dnes, bez budoucích valorizací). To je PODSTATNĚ VĚTŠÍ PŘÍJEM, NEŽ MÁ NÁŠ PREZIDENT!
Deník MF Dnes přitom spočítal, že pokud by se Špidlova penze vypočítávala podle českých zákonů, stačil by mu jeho bruselský plat (v přepočtu 528 000,- měsíčně) "jen" na důchod 21 tisíc korun měsíčně. Mimochodem - dle údajů České správy sociálního zabezpečení - pobírá nyní nejvyšší penzi v tuzemsku nejmenovaný muž téměř 93 000,- Kč. (Více než 98% všech důchodců má ovšem méně než 14 500,- Kč).
Post eurokomisaře má, kromě platu 528 000 korun měsíčně a nároku na vysokou doživotní rentu počínaje 65. rokem věku, ještě i další finanční výhody. Třeba příspěvek na bydlení ve výši 15 % platu, přídavky na děti 372 € (9 700,- Kč), příspěvek na relaxaci 607 € (15 800,- Kč), cestovné a další "sociální" dávky. Euro - úředníci přitom neodvádí z platu ve svých zemích žádné daně, z platu se jim strhává jen daň ve prospěch EU, která činí 4,64 % po odečtení nezdanitelného minima ve výši 2649 € (tj. 68 900,- Kč).
Každý končící komisař dostává navíc odchodné ve výši jednoho platu (528 000 Kč), a k tomu po další tři roky měsíční apanáž (podle počtu let ve funkci).
U Vladimíra Špidly to bude dělat přes 280 tisíc Kč měsíčně.
TAK TOMU ŘÍKÁM ZABEZPEČENÍ NA STÁŘÍ!
TAK S CHUTÍ DO PRÁCE, AŤ SI VYDĚLÁTE ALESPOŇ NA TEN
NÁŠ MINIDŮCHOD!
No, a kdo už jste v důchodu, tak si o tom Špidlovu příjmu nechte alespoň zdát...
A NEZAPOMEŇTE - V RÁMCI EU JE TŘEBA ŠETŘIT!
Co myslíte - u koho se bude začínat?
No přece u nás, občanů!
Přidat komentář

Pasti, pasti, pastičky

12. ledna 2012 v 12:02 | Ivo Adler
Mám dvě novoroční předsevzetí. To první je, že budu mluvit ve výboru našeho spolku sprostě. I obměnění členové si už začínají zvykat, že si servítky neberu. A tak v tom budu důsledně pokračovat, protože já jsem důsledný. Druhé se týká mých spolkových protivníků. Předsevzal jsem si, že letos dostanou to zabijácké k. o., o které si pořád říkají. Už jsem pro to něco udělal. Především jsem dal podnět ústřední kontrolní a revizní komisi, aby přešetřila postup regionální rady při organizování a v průběhu krajské konference. Ti hajzlíci z krajské rady ví, jak nepříjemný jsem protivník a jak se nedám odbýt a tak na rozšířené jednání rady před krajskou konferencí pozvali předsedy všech místních spolků, které si ovšem dopředu koupili tzv. příspěvky na činnost, ovšem ty jejich příspěvky šli z našich peněz. Ústřední kontrolní komise dosud na můj podnět neodpověděla, ač podle stanov dávno měla. Zřejmě stále ještě lapá po dechu. Serou na nás jako na placatej šutr. Zatím to nechávám u ledu, ještě se to hodí.

Ve druhém případě mi pomohla náhoda. Můj exexpředchůdce ve funkci, jinak hajzlík číslo jedna, mi poslal zupácký dopis, plný ultimativních požadavků, abych doložil, předložil atd. A v závěru dopisu byla vyhrůžka, že s obsahem dopisu seznámí širokou členskou základnu. A tady jsem mu nastražil pastičku. Odpověděl jsem mu, dokonce v jím stanoveném termínu a dopis jsem mu poslal po mém zástupci, který je členem rady, aby mu to na radě předal. Poslal jsem ho samozřejmě do prdele, ale odpověď to byla, dokonce v jím stanoveném termínu. A protože milého expředchůdce znám jako svoje boty, předpokládal jsem, že to na radě vybrebtá. Nejdřív se prý zdráhal dopis převzít, ale když mu ostatní říkali, tak to převezmi, tak ho převzal a samozřejmě vybrebtal jak obsah svého dopisu, tak i moji odpověď. Což je ovšem porušování listovního tajemství. Tak tady ho mám na háku. Kolem dopisu se rozpoutala bouřlivá diskuse a nakonec náš hajzlík dosáhl toho, aby celý případ nebyl v zápise. Asi mu došlo, co udělal. Ale nevadí, už na to mám svědky.

Druhou pastičku jsem nastražil tím, že parafrázi jeho dopisu, jen malinko obměněnou, jsem poslal předsedovi ústřední rady. Řekl jsem si, buď mě pošle do prdele a pak i já mám důvod poslat tazatele do prdele, nebo mě nějak odpoví. Pak bych odpověděl taky. Ovšem takovou nic neříkající odpověď. Ovšem expředchůdce žádnou další odpověď nežádá. Zřejmě mu to stačilo. Pan předseda mi potvrdil příjem mého e-mailem zaslaného dopisu a že se na to musí poradit. Radí se do dneška. Počítám, že na ústřední radě, když slyší moje jméno, tak jim vstávají vlasy na hlavě. No a celý případ jsem vylíčil právníkovi, členovi našeho spolku, a i když s ním ještě budu celou kauzu detailně probírat, jeho první reakce je velmi příznivá. Těším se na tu rvačku.
Počet komentářů: 2

PRO INTELIGENTNÍ ŽENY

3. ledna 2012 v 8:07 | anonym
Manželský pár cestoval na víkend k jezeru, kde bylo možné ve stanovených úsecích lovit ryby. Manžel miloval rybaření za úsvitu a jeho žena zase velmi ráda četla. Jednou ráno se manžel po několika hodinách rybaření vrátil a chtěl si na pár hodin oddechnout. I když se jeho žena v okolí nevyznala, rozhodla se vyplout s loďkou na jezero. Kousek veslovala, zakotvila a vzala si knihu a začala číst.
Za chvilku se na motorovém člunu objevil strážce parku, ve kterém se jezero nacházelo. Oslovil ji:
"Dobré ráno milostivá, co děláte?"
"Čtu", odpověděla a pomyslela si pro sebe - není to snad vidět ?
"Nacházíte se ale v zóně, kde je zakázáno lovit ryby."
"Ale já přece ryby nelovím, to přece vidíte."
"Hmmm, ale máte s sebou kompletní výstroj. Musím Vás odvést a dát Vám pokutu!
"Když to uděláte, obviním Vás ze znásilnění!", odpověděla klidně žena.
"Ale já jsem se Vás ani nedotknul!"
"Hmmm, ale máte s sebou kompletní výstroj!"
A jaké je ponaučení ?
NIKDY nediskutuj s ženami, které umí číst.
Přidat komentář

Vánoce 2011

30. prosince 2011 v 17:51 | Ivo Adler
Zaplať pánbu, už jsou za námi. Byly bez extrémů, skoro. Investiční dárky díky předchozí osvětě jsme téměř vyloučily. Tak jsem dostal 4 štangle salámu. Ty se neztratí, salám se neztratí a všechny jsou trvanlivé. Jedna výjimka se přece jen objevila. Švagr nám dal obraz. Obrazy nás zásobuje permanentně. Říkám mu: ty blbče, dej mi k tomu obrazu taky cimru, kam má ty obrazy pořád věšet. Trochu se zarazil, ale snad mu to dojde. Je po svojí mámě a mé tchyni, která nám také z každé dovolené vozila nějaký bytový doplněk. Už jsem o tom psal v článku Návštěvy a dárky 8. 3. 2009, svůj byt si chci zařizovat sám, i když je pravda, že ho zařizuje především žena. Já provádím především technické práce. Provedl jsem je i tentokrát. Vhodné místo pro obraz bylo nalezeno, patrně již poslední v bytě a já jsem obraz pověsil. Doufám, že to švagra trklo a další obrazy už věšet nebudu. Stejně mě nasral. Byl u nás na Štědrý večer. Samozřejmě, že na štědrovečerním stole bylo pivo, které chtěl. Ale chybička se vloudila, zapomněl jsem na otvírák. Hned se ruče chápal příborového nože a že si to pivo otevře. Šikovnost, dokazovaná na nepravém místě. Zarazil jsem ho, ať si nožem otevírá pivo doma, ale tady ať počká, až mu přinesu otvírák, jinak nůž poškrábe. Je to zkrátka buran.
Vánoce u nás bývají tak děsivé mimo jiné i proto, že žena slaví narozeniny týden před vánoci. To znamená dvě oslavy. Blbě se narodila. Navíc obě snachy jsou Evy a mají ještě svátek. Na to se taky musí pamatovat. A protože žena i přes důchod stále chodí do práce - hlídá, aby Cikáni nekradli nad míru, ležela veškerá tíha příprav, kromě pečení cukroví a vánočky, na mně. Zvládnul jsem to. To by nebylo nejhorší. Mladší snacha, v pokročilém stupni těhotenství, byla hospitalizovaná. Díťátko se dralo na svět příliš brzy. Tak jsme, společně se synem, za ní chodili denně do nemocnice a pumpovali jí optimismus do žil. Mně nikdo do žil optimismus nepumpuje, jsem dárce, ne příjemce. Situace se stabilizovala, a tak ji před vánoci pustili domů s tím, že je proleží. Syn se o ní staral a myslím, že to zvládnul dobře. Eva si pochvalovala, jak se ty řízky letos povedly. Samozřejmě, že je dělal syn. Ale přes veškerou snahu ji syn odvezl na Štěpána do nemocnice - předčasný porod. Je to tak, biologická hodnota populace klesá. Ale nemuselo by se to týkat zrovna naší rodiny. Je to krásný chlapeček, žel nízká porodní váha. Tak zase chodíme do nemocnice a zase naléváme optimismus do žil.
Jinak na první svátek vánoční u nás byly první mladí na obědě. Na druhý svátek vánoční vzdáleně příbuzná Čechorakušanka a k večeru ještě příšel brácha se ženou a ještě u nás poseděli do osmi večer. Po vánocích se ještě přijeli podívat na vnouče rodiče snachy, taky jsme je pohostili. Moje žena jim nabídla nocleh, ten naštěstí odmítli, spali u syna. Moje žena je taková, že nejen nabídne nocleh, ještě je přesvědčuje, aby nabídky využili. A tak je to se vším. Já doslova teču. Že nabízí, to beru, ale přesvědčovat by je nemusela. A tak zatím marně čekám, až mně bude nabízeno a o mně pečováno. Život zkrátka není jednoduchý.
Přidat komentář

Jana Švandová

27. prosince 2011 v 10:56 | Ivo Adler
Herečka Jana Švandová se mi líbí. Na svůj věk vypadá fantasticky. Chápu samozřejmě, že na fotkách je patřičně upravená, ale nejsou to jen fotky, kde vypadá víc než dobře. Na ČT 1 dávali 23. 12. v 16,10 film Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Jana tam hrála svojí roli. Její role nic moc, a to se dá říct o jejích rolích obecně, ale v jejím případě je především na co koukat. Která herečka v jejím věku si může dovolit hrát v krátké sukni. Nejvíc mi na ní imponuje její prdel. Za takovou by se nemusela stydět ani leckterá dvacítka. Samozřejmě, na pěknou prdel navazují i pěkná stehna. Jana zná svoje přednosti a nerozpakuje se je ukázat. Ví, co je její povinností. Hraje především proto, že je na co koukat a Jana vždy splní očekávání. Není sice tak odvážná, aby byla ve filmu nahá, ale vím, co od ní můžu čekat a taky to dostanu.
Je dobře, když divák ví, co může od herce čekat. Svého času jsem měl rád italskou herečku Lauru Antonneli (snad jsem to napsal správně). Když jsem šel na film s ní, věděl jsem, že tam bude nahá a v mém očekávání mě nezklamala. Člověk má vědět, co za své peníze dostane. Zavání to škatulkovávním, ale málokterý herec má na to, aby zahrál všechno. Proto hraje určitý, typově omezený okruh rolí. Nakonec, dramatické umění je na těchto typech postaveno. Nakonec jeden náš režisér si postěžoval, že naše dramatické školství produkuje samé Julie a Ofélie, ale žádné Brutální Nikity. V našem dramatickém umění potom takový žánrový typ chybí. A zrovna tak chybí typ sexsymbolu. I Jana ho splňuje jen zčásti, navíc na sexsymbol už nemá věk.
V reálném životě takové typy ale existují. Potkáváme ženy, které dobře vypadají, ví o tom a neváhají to uplatnit. Erotično z nich doslova čiší. Vždycky jsou přiměřeně nestydaté. Zdravá dávka nestydatosti ke krásné ženě patří a která ji nemá, ať si vezme zástěru a stoupne k plotně nebo vykonává obdobné zaměstnání. Na víc nemá. Život je v tomto neúprosný. A bez krásných žen, které svou krásu štědře rozdávají, by byl život přece jenom poněkud nudný.
Počet komentářů: 1

Oficiální oplakávání

22. prosince 2011 v 11:13 | Ivo Adler
Umřela matka, do hrobu dána… Ne matka neumřela, umřeli v krátkém časovém sledu dva státníci, i když v jednom případě se už jedná o ex-státníka - Václava Havla. Tím druhým je další z rodiny Kimů v Severní Koreji, snad Kim třetí. Na pořadí nezáleží, z hlediska klopotné cesty Severní Koreje k demokracii je to jedno. Význam obou státníků je ale nesouměřitelný. Václav Havel byl osobnost, Kim jeden z řady místních diktátorů. Samozřejmě za rodinou Kimů někdo stojí - je to armádně byrokratická vrstva v jeho zemi. I za Václavem Havlem někdo stál. Teprve tehdy, když se stal ikonou širokých lidových vrstev, nespokojených s komunistickým režimem, jeho význam vzrostl. Jinak to byl tuctový protirežimní kverulant, jakých jsou stovky.
Objevil se návrh jakéhosi quasi zákona: Václav Havel se zasloužil o stát. O jaký stát? Československo nebo Česko. Ten první pomáhal rozbít, ten druhý pomáhal přivést ke stavu dnešního zadlužení. Václav Havel se nepochybně zasloužil o naši současnost, se všemi jejími klady i zápory. Pro někoho převažují klady, pro jiného zápory. Jeho historický význam je tedy přinejmenším rozporný. Co bych mu přičetl k dobru (snad), že se naše Sametová revoluce obešla bez krveprolití. To je hodnota, kterou blbci jen stěží docení.
Srovnání Kima a Havla není náhodné. Ne kvůli jejich významu, ale kvůli mumraji, který se kolem jejich úmrtí strhl. V obou případech je ten mumraj téměř totožný. Přehnané zdůrazňování smutku národa ve sdělovacích prostředcích, přitom většině lidí je lhostejné, že Václav Havel zemřel. V Severní Koreji je ten smutek nepochybně hranější než u nás, navíc se do něj mísí obavy lidí, co bude dál, ale je to v podstatě stejné. Normální lidi kritizují neúměrnou délku státního smutku i ciráty kolem státního pohřbu. Pohřeb je lidem doslova vnucován. Závidím Slovákům, už měli tuším čtyři slovenské prezidenty a nikdo jim žádné pomníky nestaví. Jistě, bývalého prezidenta je třeba slušně a důstojně pohřbít, ale ten mumraj kolem toho klidně oželíme.
V této souvislosti se musím pousmát. Úmrtí Václava Havla, ač nejsem žádný jeho ctitel, jsem šikovně využil v našem spolku. Měli jsme předvánoční besídku v našem klubu. Byla bez hudby - státní smutek je státní smutek (doba ledová je doba ledová). Památku Václava Havla jsme uctili povstáním a chvilkou ticha. A hned jsem přednesl krátký, leč výstižný projev, ve kterém jsem si vyřídil účty se svými protivníky. Řekl jsem, že Václav Havel nás inspiruje k hledání odpovědi na otázku, na čí straně je pravda. Mám pravdu já, nebo moji protivníci. Přitom jsem jim žádnou odpověď nevnucoval, ale už z předchozího jednání na radnici jsem věděl, že pravdu nejspíš budu mít já. Díky za inspiraci, Václave Havle.
A ještě jedna malinká poznámka na závěr. Vít Bárta ze strany Věci veřejné někdy v létě prohlásil, že Václav Havel do půl roka umře. Klobouk dolů před Vítem Bártou.
Počet komentářů: 2

Hodiny

14. prosince 2011 v 11:44 | Ivo Adler
Nemluvím o hodinách na zdi, stole či zápěstí. Připadá mi ale, že každý v sobě nosíme svoje hodiny, které odměřují náš čas. Jsou to hodiny na hodinové péro či na baterku, to je jedno, a jaká je kapacita zdroje, tak dlouhý je náš život. Nevíme, jaká je kapacita zdroje našeho života, jen tušíme. Jsem po bábě, ta se dožila 86 let, tak se snad toho dožiju taky, možná o něco dýl. Nechybí hlasy, které tvrdí, že každý máme kapacitu na sto let života. A pak už si to jenom kurvíme. Nevěřím tomu, tak standardní kusy zase nejsme. Rozdíly v délce lidského života jsou příliš velké, než aby opravňovaly k nějaké domněnce o sériovosti lidského života. I když u zvířat to možná funguje, protože u nich funguje přirozený výběr. Co je neživotaschopné, chcípne zakrátko a ostatní se dožijí průměrného věku daného pro tento druh. Všeobecně platí, že čím je živočišný druh větší, tím delší je délka života. Z tohoto hlediska by bylo možné, aby náš druh byl nastaven na sto let.
Proti této biologické determinovanosti lidského života působí dva vlivy. První vliv uměle udržuje a prodlužuje život jedinců, kteří by díky své genetické výbavě při přirozeném výběru nepřežili. Ve skutečnosti tito jedinci tím, že jsou udržováni při životě, průměrný věk zkracují. Vyžadují společenské náklady na svou údržbu, které společnost nemusí mít. Zvláště teď, v době adventu, je to patrné. Udržujeme při životě kriply, kterých je stále víc a žijí na úkor zdravé populace. A protože společnost tolik prostředků nemá, útočí různé spolky na peněženky dobráků s výzvou - přispěj na ty chudáky. Druhý vliv, který se promítá do délky průměrného života, je nezodpovědné chování jednotlivců. Kouření, chlast, přežírání ukrajují z délky života jednotlivců a sráží délku života pod těch sto let. Lékařská věda spočítala, o kolik minut zkracuje život každá vykouřená cigareta. No a kdo kouří, tak si život vědomě zkracuje. Náš lidský druh Homo sapiens patrně je nastaven na nějakou délku života, ale výše uvedené vlivy se do ní promítají.
Svým biologickým vývojem tedy bychom mohli mít nastavenou nějakou délku života. Ta délka života platí za předpokladu, že budeme žít v souladu s podmínkami svého biologického vývoje. To znamená - jídla pomálu a ještě v potu tváře dobývaného. K tomu abych to jídlo získal, musím vynaložit nemalé fyzické úsilí. Rozhodně jsme se nevyvíjeli u supermarketu. Vyvíjeli jsme se pro rychlosti dané možnostmi našeho lidského těla. Díky motorům a ještě předtím koním rychlost našeho pohybu překračuje biologické možnosti naší reakce. Proto tolik lidí umírá na cestách. Abychom využili naše biologické možnosti, chce to opravdu vzít rozum do hrsti a co nejvíce se snažit přiblížit se podmínkám, za kterých se člověk vyvíjel. Protože ale podmínky života jsou velmi rozdílné, je velmi rozdílná i délka života. Přesto mi připadá, jakoby někteří lidé tušili: já se moc dlouho nedožiju a proto žijí doslova zběsile. Honem si užít ještě tohle a ještě tamto, aby mi nic neuteklo. Znali to už staří Římané - Carpe diem. V každém případě je to příznak morálního úpadku.
Počet komentářů: 2

Vlci

8. prosince 2011 v 22:44 | Ivo Adler
U nás je dost lidí, kteří horují pro návrat vlků do naší přírody. Prý vlk do naší přírody patří. Blbost. Naše, a vůbec většina evropské přírody, je přírodou lidí, nikoliv divokých zvířat. Přírodu intenzívně využíváme a je hustě zalidněná. Pokud do této přírody bude znovu zavedena tak velká šelma, jako je vlk, zákonitě dojde k tomu, že se lidé a vlci budou střetávat a to za podmínek, že vlk bude chráněn, člověk nikoliv. Přitom vlk loví ve smečce a může člověka ulovit, kdy se mu zamane, což se o člověku říci nedá. Introdukce vlka do naší přírody proto znamená potenciální hrozbu pro člověka a já nechci být ohrožován, když se vydám do lesa a do přírody vůbec.
O tom, že velká šelma znamená pro člověka hrozbu, svědčí případ Slovenska i dalších zemí. Přemnožení tatranští medvědi, pochopitelně zákonem chránění, okupují podtatranská města, živí se odpadky a ohrožují obyvatele i návštěvníky. Lidem se tato hrozba začíná zajídat a volají odstřelu medvědů. S vlky je to podobné. Napadají dobytek chovatelů, kteří se proti nim nemohou bránit. Pokud mají být do naší přírody zavedeny velké šelmy, pak jedině za podmínky, že s nimi bude jako se šelmami zacházeno, to znamená, že se budou moci lovit. Jestliže budou zákonem chráněni, brzy přijdou na to, že tůristi nemaj zbraně a začnou toho využívat. Jedině při soustavném lovu si udrží šelmy strach ze člověka a tím bude (téměř) vyloučeno jejich napadení člověka. Zrovna tak v hustě zalidněné Indii dochází ke střetu slonů a tygrů s člověkem a jeho obětí je člověk. Na ochranu svého majetku a života pak tato zvířata pytlácky loví.
U vlků k tomu ještě přistupuje vzteklina. Nemocná zvířata ztrácejí plachost před člověkem a snadno ho mohou napadnout. A nebezpečí onemocnění vzteklinou nelze vyloučit. Uznávám, že vlk a další velcí predátoři můžou mít příznivý vliv na zdravotní stav býložravců i jejich optimální počet, ale cena za tuto službu je příliš vysoká. Stejně jde vývoj jiným směrem. Podmínky života lovné zvěře se stále více blíží faremnímu chovu a pusťte si do kurníku lišku se záměrem, že vám ozdraví chov slepic. Každý uzná, že je to blbost. Místo přirozené selekce prostřednictví predátorů nám nezbývá nic jiného, než naše vědomá selekce prostřednictvím odstřelu zvěře. Dneska lovná zvěř už není žádná divočina, ale vědomá činnost člověka s cílem získat maximální užitek. Lovná zvěř se dneska chová, krmí nebo aspoň přikrmuje, rozmnožuje a organizovaně loví. Kampak na ní s vlkem. S romantikou lovu divoké zvěře můžem jít do prdele. A tak nezbývá poslat vlka tam, kam patří - do pohádky o Červené Carcoolce.
Počet komentářů: 1

Kam dál