Nejnovější články

Sametová revoluce

Včera v 13:59 | Ivo Adler
Tak jsme slavně oslavili 20. výročí slavné sametové revoluce. Už samotný název v sobě skrývá podvod, respektive dva podvody. Nehodlám zpochybňovat slovo sametová, zaplať pánbůh za samet, je to o mnoho lepší, než kdyby byla revoluce krvavá. První podvod se týká obsahu - masy chtěly v Listopadu svobodu, dostaly kapitalismus. Už tím byli lidé podvedeni. Václav Havel tento fakt reflektoval v "porevolučních" letech slovy: mezi lidmi je blbá nálada. No bodejť by ne. Mezi lidmi zavládla blbá nálada, když jim to došlo. Lidé kupovali svobodu, ale to byl jen obal, obsahem byl kapitalismus.Antikomunisté si velice dali a stále dávají záležet, aby panovala rovnice: svoboda = kapitalismus. Faktem je, že takovou míru svobody, jakou dává kapitalismus, socialismus nenabízel. Důvody byly dva: 1. existence třídně rozděleného světa na dva tábory; 2. nižší ekonomická výkonnost socialismu ve srovnání s kapitalismem. Socialismus byl méně ekonomicky výkonný než kapitalismus proto, že přes své tragické "přešlapy" (i tady se na nich podílel třídně rozdělený svět) byl příliš ohleduplný k lidem. Aby lidé měli práci, aby bydleli, aby měli sociální zabezpečení, atd. Kapitalismus se s lidmi nesere - chceš - nechceš, můžeš - nemůžeš, pomoz si, jak umíš. A proto byl kapitalismus výkonnější než socialismus. Socialismus se svým ekonomickým systémem stal zajatcem své ideologie. Proto prohrál.
Druhým podvodem sametové revoluce je samotné slovo revoluce. Slovo revoluce už není na indexu, naopak revoluce a revolucionáři jsou velmi populární. Pamatuji si jeden americký film (snad Ten nejlepší), kde jedna z hlavních postav říká - dáváme Boha do každého jídla jako kečup. Dnes se dává do každého jídla revoluce. Ale má-li platit, co nás učili v (komunistické) škole, revoluce by měla přinášet do života novou společenskou kvalitu. Sametová revoluce do našeho života žádnou novou společenskou kvalitu nepřinesla, byl to návrat k banálnímu kapitalismu, známému z první republiky. Však je také první republika patřičně glorifikována. To vidíme prakticky denně v televizi. Sametová revoluce byl fakticky mocenský převrat, žádná revoluce. Ale co naděláš, revoluce je v módě.
Historie zná dva typy revolucí - buržoazní, která zlikvidovala feudalismus, a socialistickou, která zlikvidovala kapitalismus. V podání antikomunismus je socialistická revoluce označována jako převrat (komunistický puč) a kontrarevoluce jako revoluce. Každý cikán hádá podle svojí planety. Buržoazní revoluce jen v málo zemích proběhly jako jednorázový mocenský zvrat, který zlikvidoval staré feudální pořádky (Francie?), většinou to ale byla série reforem, často organizovaných shora (namátkou reformy "meidži" v Japonsku). A tady jsme u kořeny věci. Pokud se někdy lidstvo vrátí k myšlence socialismu, a já věřím, že se vrátí, poměry, které u nás panují, dříve či později většinu lidí otráví, vůbec to nemusí mít podobu útoku na Zimní palác a následné diktatury proletariátu. Ta myšlenka je už hodně vyčpělá, i když s ní antikomunisté usilovně straší. Ba co víc, série reforem. které směřují k socialismu, možná už začala. Ne nadarmo se o Evropě říká, že je socialistická. Před jednou zásadní reformou v oblasti zdravotnictví stojí i Spojené státy americké. Socialismus tak není ani podmíněn existencí komunistické strany (leninského typu). Dochází vám to, antikomunističtí blbečkové?
Přidat komentář
 

Slovensko krásné a hrdé

Neděle v 15:53 | Ivo Adler
Mám ke Slovensku vřelý vztah. Jezdil jsem tam často na dovolenou, líbí se mi slovenský folklor. Rozpadu federace jsem trpce želel. Dneska, kdy dění na Slovensku sleduji ve zprávách Slovenské televize, si říkám: zaplať Pán Bůh, že jsme se rozešli. Ano, Slováci mají euro, ale to je asi taky jediná přednost. Navíc na něm dost prodělali. Protože si nenechali žádný polštář v podobě podhodnoceného kurzu slovenské koruny, vzedmulo to vlnu zdražování, takže Slováci dneska jezdí nakupovat do Česká, Polska a Maďarska. I když na druhé straně, kdyby kurz podhodnotili, vstoupili by do eurozony s nahou prdelí a to taky není žádné terno. Jsem zvědav, jakou taktiku zvolíme my - zda nahou prdel či drahotu. Ono to ale vyjde více méně nastejno. Pokud do eurozony budeme moci s naším deficitem státního rozpočtu vůbec vstoupit. Jak to tak vypadá, vstoupit do eurozony nemusí být až tak velké štěstí. Slovenské zkušenosti mohou být k nezaplacení.
O to ostatní není co stát. Slovensko dostalo do vínku dva historické problémy. Tím prvním jsou Maďaři. Žije jich na Slovensku snad 600 tisíc, což je nezanedbatelná voličská síla. Živí se na nich hned několik maďarských stran. A protože žijou více méně souvisle podél maďarské hranice, situace nebezpečně připomíná naše Sudety. Zatím nechtějí připojení k Maďarsku, ba ani autonomii, ale kravál kvůli jazykovému zákonu dělají, že je ho slyšet až za hranicemi. A přitom nejde o nic jiného, než aby občan SR, Maďary nevyjímaje, uměl slovensky. O tom, že Maďarsko se vydává za jakéhosi mluvčího všech Maďarů na světě, ani nemluvě. A v Maďarsku existují šovinistické organizace, pro které je sjednocení všech Maďarů politickým programem. Za této situace si člověk říká - zaplať Pán Bůh za odsun Němců. Chtěli zpátky do Reichu, tak se tam dostali. S žádným územím k nám nepřišli, bez území od nás odešli. Jiná otázka je majetkové vyrovnání. Němci se svých majetků u nás nikdy nevzdali. Také je ale pravda, že zastavili výplatu válečných reparací. Nevěřím, že s Němci máme čistý stůl. Ale pořád je to lepší než situace Slovenska. Jak tam by byli rádi za odsun Maďarů! Ale pozdě bycha honit.
Druhý problém jsou Cikáni. U nás je jich dost, ale pořád ne tolik (v porovnání k počtu obyvatelstva) jako na Slovensku. Navíc jsou přece jenom na nižší kulturní úrovni. Poznatky s těmito menšinami vznáší velký otazník nad multikulturností. Multikulturnost ano, ale naučíš se písať a čítať po našem. A budeš dodržovat naše zákony, jinak se multikulturnost rovná anarchii. Slováci to zakoušejí na plné pecky. I tak máme s našimi Cikány starostí dost. Bez těch slovenských se klidně obejdeme. A proto si říkám - každý pěkně za svý a ať ukáže, co umí. Ne snad, že bych Slovákům přál něco špatného, ale rozdělení bylo nejracionálnější řešení .
Přidat komentář

Sametová revoluce po dvaceti letech.

12. listopadu 2009 v 21:59 | Ivo Adler
Tak budeme slavit dvacáté výročí Listopadové revoluce. Doufejme, že oslavy nenaruší stávka pražských dopraváků. Oslavy by tak dostaly poněkud trpkou příchuť. Však také primátor Bém přispěchal s ujištěním, že prachy budou. Ale ti otravní dopraváci zase něco vyšťourali, prý chtějí písemné záruky a tak kdoví… Bez ohledu na to, jestli stávka bude nebo ne, dvacet let od Listopadu je rozhodně důvodem k myšlenkové reflexi těchto událostí. Reflexe těchto událostí v rádiu a televizi je převážně oslavná - máme se, jako jsme se nikdy neměli. Pokud se vloudí chybička, je to selhání jedince, ne systému, jak nás dnes ujišťoval jeden armádní činitel na zjištění, že naši vojáci na zahraničních misích tu mají na helmách nacistické symboly, tu berou drogy… Vždycky je to selhání jedince. I když tohle tvrzení přece jen začíná pokulhávat. Zázračná studia na právnické fakultě Západočeské univerzitě prý už nebyla selháním jedince, ale prý to byla systémová záležitost
Pokud se připouští, že to není selhání jedince, tak na vině je, jak jinak, komunistický režim. Ještě jsme se prý nezbavili všech jeho zlořádů I děti už to sají s mateřským mlékem. No, tak takovými kravinami se snad nemá cenu zabývat. Čas objektivně zhodnotí, co nám dvacet polistopadových let dalo a vzalo.
Zaměřím se na to, proč k pádu komunismu došlo.
Jedno stanovisko prezentovala Jiřina Švorcová v minirozhovoru na Primě, kde řekla, že lidstvo v celosvětovém měřítku nebylo pro socialismus zralé a proto pokus o sociálně spravedlivou společnost musel ztroskotat. Tenhle postoj mi připadá poněkud alibistický. Ty hrozny prý prostě byly kyselé ať děláš, co děláš a my jsme vlastně hrdinové, že se těmi hrozny v rámci úsilí o světový pokrok cpeme. Nelíbí se mi to. Když komunisté měli moc, bylo jejich povinností dělat všechno pro to, aby ty hrozny byly co nejsladší. I když hladovýmu nelze vykládat - počkej, až to dozraje, pak se najíš. Ten hladový by se také nemusel toho dozrání dočkat. Přes tuto výhradu je však evidentní, že komunisté pro snesitelnost socialismu neudělali zdaleka všechno. Jeden známý truhlář, dnes soukromník, mně pozval na grilovačku a při pečené klobáse a pivu mi povídá: kdyby komunisté tak nelikvidovali soukromníky, ještě by tu dneska byli (rozuměj u moci). Nedokážu to komplexně posoudit, ale něco na tom bude.
Druhé stanovisko zaznělo také v televizi, a sice na ČT2 v pořadu historie.cs, věnovanému osobnosti Klementa Gottwalda. Samozřejmě si povšimneme, že demokratický pokrok je patrný. V televizi mohla vystoupit Švorcová a i Klement Gottwald měl v pořadu svého advokáta - byl jím Miroslav Ransdorf. To by za totality možné nebylo. Ale tendenční ten pořad přece jen byl. Uznal sice Gottwaldův nesporný politický talent, po Masarykovi jistě největší, ne-li rovnocenný, ale jinak jeho žalobci na něm nenechali nit suchou. V čem je tento přístup věcně nesprávný? Posuzuje Gottwalda jako člověka, jehož
činnost byla dána výlučně jeho vůlí a vlastnostmi. To jsou ty dvě krajnosti. U Švorcové komunisti nemohli za nic - doba nebyla zralá. U antikomunistů mohli komunisté (Gottwald) za všechno. Společenský rámec, ve kterém se jeho činnost realizovala, je záměrně ignorován. Proto, i přes veškerou Ransdorfovu snahu, ani tento pořad nepodal pravdivou informaci o době a lidech.
Lidé samozřejmě mají možnost volby ve svém jednání, ale až příliš často je to volba hamletovská - být či nebýt. Jak tato volba dopadne, je nabíledni - Žít a nechat zemřít. To jsem si nevymyslel, to je název jednoho filmu o Jakubu Bondovi. Vynášet soudy -tak se měl či neměl chovat je laciné a většinou i podlé. Nikdo sám za sebe nemůže říci, jak by se on zachoval ve stejné situaci, protože této situaci vystaven nebyl.


Přidat komentář

Senát

10. listopadu 2009 v 22:16 | Ivo Adler
Senát považuji za slepé střevo našeho politického systému. Je nepotřebný, ale máme ho. Provedl jsem zevrubné šetření o evropských státech (s výjimkou nástupnických států po Jugoslávii a Sovětském svazu) a zjistil jsem, že je to fifty fifty. Čtrnáct evropských států dvoukomorový parlament má: Velká Británie, Irsko, Francie, Andorra, Belgie Lucembursko, Španělsko, Itálie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Polsko, Česko a Rumunsko; čtrnáct států má jednokomorový parlament: Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Island, Nizozemsko, Portugalsko, San Marino, Řecko, Malta, Lichtenštejnsko, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko. Domnívám se, že státu velikosti Česka by slušel jednokomorový parlament. Dvoukomorový parlament se mi jeví jako nemístný přepych, racionálně nezdůvodnitelný. Máme snad díky druhé komoře parlamentu lepší zákonodárství než severské země nebo Nizozemsko? Ani náhodou. Čím si tedy vysvětlit existenci Senátu?.
Existence Senátu vyplývá z antikomunistického polistopadového běsnění. Češi byli vždycky vychcaný národ. Na tak exponovaném místě v Evropě tomu snad ani jinak nemohlo být. Bez vychcanosti bychom snad nepřežili. (I když takoví Slováci…) A tak jsme si řekli: návratu komunismu musíme zabránit za každou cenu. A jestli jiným stačí jako pojistka proti návratu komunismu prosté demokratické zřízení s jedním parlamentem, my si dáme pojistky hned dvě - Sněmovnu a ještě Senát. Jako by dvě komory byly nějakou zárukou. Tváří v tvář rozzuřenému davu se poserou strachem dvě komory zrovna tak jako jedna komora. Ale když lidi nebudou tak nasraný, tak se Senát může hodit. A tak se existence Senátu objevila v Ústavě. Brzy po Listopadu se ale ukázalo, že druhá komora je blbost. Proto Sněmovna nijak nespěchala se zřízením Senátu. Je nehynoucí zásluhou Václava Havla, který řekl: né, Senát musí být, a vypsal volby do Senátu. A tak máme Senát. Prý "Radu moudrých"! Pche! Na kvalitě našeho zákonodárství se to nijak neprojevuje, a když, tak v míře velice nepatrné. Rozhodně to nestojí za tu štrapáci a hlavně ty náklady. Naopak díky Senátu chod státního stroje občas povážlivě zadrhává - viz třeba senátní obstrukce se schválením Lisabonské smlouvy.
Králové raného středověku vládli bez parlamentu. Byli přece králi z boží milosti a hlavami pomazanými. Ve svých rukou soustřeďoval moc zákonodárnou výkonnou i soudní.Až později si šlechta vynutila sněmovnu, pochopitelně panskou, do které se členové rodili. A ve Velké Británii se rodí dodnes. Ještě později si třetí stav - svobodní občané měst vynutil dolní sněmovnu. Do té už se členové volili. Ovšem dva nezávislé orgány se stejnými pravomocemi je funkční blbost. A tak je jeden z těchto orgánů (horní sněmovna) nějak omezen - nerozhoduje o všem, může být přehlasován. Tam, kde buržoazní revoluce neskončili kompromisem mezi buržoazií a feudály, je parlament pouze jeden. Česko, Polsko a Rumunsko muselo být hodně antikomunisticky nasraný, že sáhlo po této historické relikvii. A tak jako lidští jedinci musí žít volky nevolky se slepým střevem, které nijak nepotřebují, zvláště ne jeho červovitý přívěsek, my musíme žít se Senátem. Jeho konec je v nedohlednu. Ke změně Ústavy je třeba souhlasu Senátu a senátní kapři si svůj rybník nevypustí.



Přidat komentář

Studium

9. listopadu 2009 v 11:00 | Ivo Adler
Lidová slovesnost nezná mezí. Hle důkaz:

Omlouvám se, ale příštích 14 dní nebudu v práci, budu pouze na mobilu.

V pondělí 9.11.2009 zahajuji řádné denní studium na jedné VŠ v Plzni.

Studium ukončím 20.11.t.r obhajobou dizertační práce.

Poslední 2 dny dovolené budu úplně mimo dosah, protože musím někde sehnat a

okopírovat onu dizertační práci.

Již teď vás ale mohu upozornit, že od 21.11.2009 mě máte oslovovat titulem
JUDr.

Na prosinec ještě plánuji další studium. Lékařská fakulta - Experimentální

chirurgie, specializace na hlavu.

Myslím, že během 2-3 týdnů bych to mohl dát.

Díky za pochopení.
Přidat komentář

Claude Lévi-Strauss

6. listopadu 2009 v 11:12 | Ivo Adler
Před pár dny zemřel ve věku 100 (téměř 101) let tento francouzský antropolog a filozof (on sám se považoval za kulturního antropologa), uváděny též jako etnograf. Četl jsem pár jeho věcí, vzpomínám si na Smutné tropy. Claude se udělal na studiu amazonských Indiánů. Co s jejich kulturou udělala naše civilizace je doslova zločin, spáchaný velkou měrou bohulibými křesťanskými misionáři. Proto název Smutné tropy. Mezi námi děvčaty - Claude píše otřesně. Pár faktů ze života Indiánů a pak sáhodlouhé spekulace a filozofování, které mohou zajímat jen skalní odborníky. Já jsem jeho knihy četl jen proto, že jsem doufal, že se dozvím něco o sexuálním životě amazonských Indiánů. Sex je téma nadčasové a věčné a prolíná všemi kulturami. Moc toho ale nebylo. Většina vědců je totiž nechutně prudérní. V jednom se s ním ale shoduji - tak moc se zase od amazonských Indiánů nelišíme. Je to v podstatě zásluha Clauda, že se přestalo o těchto národech mluvit jako o primitivech a jejich kultura začala být, alespoň ve vědeckých kruzích, respektována.
Leč důkaz, že se zase až tak od Indiánů nelišíme. Důkazy se dneska moc nenosí. Je to prostě tak a hotovo. S důkazy si autoři hlavu moc nelámou. Já důkaz podám. Netýká se ovšem Indiánů amazonských, ale paraquayských. Je v tom velký rozdíl? Pierre Glastres (že by následovník velkého Clauda) napsal knihu Kronika indiánů Guayakí. Svým stylem myslím nezapře Claudeho školu, naštěstí je tam více faktů a méně spekulací. Spekulovat umíme všichni, co nám chybí, jsou fakta. Kulturně je kmen Guayakí na naprosto stejné úrovni jako indiáni amazonští. I oni chodí, resp. chodili zcela nazí, ale i oni už jsou patřičně misionářsky zglajchšaltováni. O jedné kulturní zvyklosti se ale zmíním.
Dívky po dosažení pohlavní zralosti jsou v tzv. kategorii "velké ženy". Žijí volným, více méně promiskuitním způsobem až do svého sňatku a následného vstupu do reprodukčního procesu. Mluvím ještě o Indiánkách nebo už o Češkách 21. století? Jsou ovšem Indiánky (Češky a nejen ony), kterým se do toho reprodukčního procesu nechce. Na co se starat o nějaké dětičky, když ten život "velké ženy" je tak přitažlivý. A tak se nevdávají, nerodí a nestarají. Indiání na to mají jednoduchý recept. Takové "velké ženy" zabíjejí. Má to svoji logiku. Nač mají takové ženy spotřebovávat omezené zdroje kmene, když se odmítají rozmnožovat. "Kdo nepracuje a nerozmnožuje se, je parazit." To není z mojí hlavy, ale z hlavy Dr. Plzáka. Žen, které v "moderní" společnosti chtějí zůstat "velkými ženami", se najde dost. Nebudu žádnou jmenovat, každý si příslušná jména snadno dosadí. Bohužel, řešení palicí do palice už nepřichází v úvahu.
Přidat komentář

Posun doleva

3. listopadu 2009 v 18:39 | Ivo Adler
Můj švagr bydlí v okresním městě. Má syna, nyní vysokoškolsky vzdělaného manažera, ne špatně placeného. V jeho politickém vývoji jsou patrné dvě etapy. První etapa se kryje s obdobím, kdy syn žil ještě u rodičů, druhá spadá do období, kdy se už osamostatnil. První etapu lze označit jako pravicovou. Doložím to na příkladu. V jeho rodném městě vládne ODS a má dobře zpracovaný sytém podpory od občanů. Protože je to město poměrně turisticky exponované, je v něm hodně penzionů a hospod. Všichni tito živnostníci se mohou spolehnout, že pokud bude u moci ODS, nebude kontrolovat správnost odváděných dávek do městské pokladny. A tak záleží jen na nich, co odvedou. Že tím městská pokladna přichází poněkud zkrátka, je nabíledni. Ale nevadí, hlavně že jsme u moci. Zato nás mohou živnostníci neomezeně sponzorovat. Ne náhodou ODS volá po zmenšení podílu financování stran státem a zvětšení váhy "šikovnosti" při shánění peněz. A díky tomu, že je u moci, se naskýtají velké možnosti parazitování na veřejných rozpočtech. Jeden příklad za všechny.
Ódéesácká radnice vyměnila velice fortelný barák na hlavní třídě za pozemek na kraji města, účelově koupený (členem ODS, jak jinak), který byl naprosto nevyhnutelný pro to, aby na něm radnice postavila něco velikého a krásného. Hodnota obou nemovitostí je nesouměřitelná (bylo to kus za kus), navíc na onom pozemku dodnes nic velikého a krásného nestojí, ale vlivný člen ODS vlastní lukrativní dům v centru města. Když jsem se synovce ptal, jakéže stranické příslušnosti je onen šťastný majitel, odpověděl mi: ODS, bohužel. Toto je jedna z mnoha ódeesáckých prasečinek, kterými je naše krásná vlast plničká. Marně Mirek Topolánek hřímal na sjezdu Zelených: pomozte mi ten Augiášův chlév vyčistit. Ten Augiášův chlév se nalézá přímo za jeho zády a vůli k nápravě nenajdeš ani s mikroskopem. Proto nemohu volit ODS. Pořád je to pro mě strana zlodějů.
A teď k druhé etapě. Nedávno jsem švagra opět navštívil. Jednalo se o takovou rodinnou sešlost, I synovec, teď už samostatný mladý muž, otec rodiny, byl přítomen. A k mému úžasu mi strká volební program ČSSD. Vzal jsem si ten program, letmo do něj nahlédl s tím, že si ho doma prostuduji. Bohužel, uložil jsem ho doma tak šikovně, že ho teď nemohu nalézt. Snad seženu jiný. Nebo bude na internetu. Program ale v tomto případě není to nejdůležitější. Podstatná je změna politického postoje, která se se synovcem odehrála. Od pravičáka k levičákovi. Všichni jsme v mládí snili o těch krásných flekách, které budeme v dospělosti zastávat. A těch krásných ženských, které budeme mít. A těch krásných autech, domech atd. atd. Život poopravil naše velikášské sny i naše politické postoje. Současná generace není výjimkou. Proto naděje antikomunistických pitomečků, že nová generace přinese automaticky pravicovou orientaci, se ukazují jako liché.
Počet komentářů: 3

Karel Schwarzenberg

30. října 2009 v 10:34 | Ivo Adler
Tak se sešli tři události, které spolu zdánlivě nesouvisí:
1. podle jakéhosi průzkumu je nejpopulárnějším českým politikem Karel Schwarzenberg,
2. Evropský soud ve Štrasburku poslal do prdele Rakušáky, kteří chtěli u rakouského soudu rozhodovat o osudu Temelína,
3. prezident Klaus úspěšně bojuje za klausuli v Lisabonské smlouvě, resp, jakési prohlášení k ní, které potvrdí platnost Benešových dekretů na věčné časy /a nikdy jinak).
A začnu hezky po pořádku od zadu. Prezident Klaus napravuje pochybení naší politické scény, která si výjimku, jakou mají Polsko a Velká Británie (proč) nevyjednala od samého začátku. Naši politici nebyli tak blbí, jak jsem se z počátku domníval a uvědomovali si nebezpečí, které Lisabonská smlouva pro naši republiku představuje uplatňování majetkových nároků Němců (Rakušanů, Maďarů) po jejím přijetí. Němci se svých majetkových nároků vůči Česku nikdy nevzdali, pouze je dali k ledu. A až přijde den (es kommt der Tag), můžeme je s úspěchem uplatnit, a nemusí to být ve formě státní politiky, ale jako majetkové nároky jednotlivců, za které přece stát nemůže. A jak potom budou rozhodovat soudy?
Politickými hvězdami, které se rozhodně postavili proti vyjednání takové výjimky, byli: Martin Bursík (Zelení), Cyril Svoboda (KDU-ČSL) a tramtarará - Karel Schwarzenberg. O Martinu Bursíkovi a Cyrilu Svobodovi jsem nikdy nenapsal nic lichotivého viz články Léčba Bursíkem (9.9.08) a Jak lžou lidovci ( 4.2.09). Martin Bursík snad z našeho politického života pomalu mizí a Zelení přemítají, čí vlastně jsou. Křeslo Cyrila Svobody se kymácí nad politickou propastí. A co Jeho Jasnost knížepán? Je naším nejpopulárnějším politikem! Větší důkaz blbosti průměrného českého voliče najdeme jen stěží. Jsme skutečně tak pitomí, že se necháme oslnit šlechtickým titulem a zdánlivou nadstranickostí, která ostatně už vzala za své? Ale není se čemu divit, když i komentátor Práva (už nevím který) napsal, že v osobě Karla Schwarzenberga získala Česká republika noblesního ministra zahraničí.
Tihle tři králové se tedy ze všech sil snažili, aby zůstala otevřená možnost uplatnění majetkových nároků z odsunu. České soudy by s největší pravděpodobností jejich majetkové nároky odmítly. Kdo ale bude předjímat (jak se dneska hezky říká) rozhodnutí Evropského soudu? Takovou věšteckou kouli nikdo nemá. A tak jako Evropský soud rozhodl, že Rakušáci nemají nárok a všichni to musí respektovat, tak v případě uznání majetkových nároků bychom to my také museli respektovat. I naše soudy. Joj, to by bylo čóro! Ještě budete volit knížepána, debilové? Jedna poťouchlost na závěr: po rozhodnutí Evropského soudu by se krásně vyjímaly na hraničních přechodech s Rakouskem transparenty s nápisem: Víte, co nám můžete políbit, Rakušáci? A vedle toho schematická kresbička nahé prdele. Někteří Rakušáci si stále ještě nezvykli, že už není Rakousko-Uhersko.
Přidat komentář

Paranormální jevy

26. října 2009 v 10:22 | Ivo Adler
Paranormální jevy (dříve věci nadpřirozené) existují. Sám jsem byl minimálně jednomu takovému přítomen, ba byl jsem jeho přímým účastníkem. Když byl syn (mladší) ještě dítě, hrával jsem s ním dámu nebo šachy. Jednou jsme hráli dámu a porazil jsem ho. Syn ruče navrhl - dáme si odvetu. Vyměnili jsme si kameny a syn měl první tah. Dal ruce nad šachovnici v zamyšlení, kterým kamenem potáhne, když tu k mému i synovu úžasu se jeho kameny samy od sebe začali sunout proti mým. Syn v údivu zvolal - jé, co to je? Jev trval jen krátce. Neměl jsem nejmenší chuti vysvětlovat něco, co jsem sám nedokázal vysvětlit a tak jsem si pomohl milosrdnou lží - ač ke lži sahám jen v opravdu mimořádných případech: já jsem do toho stolu drcnul. Syn tohle vysvětlení přijal a mohli jsme pokračovat ve hře. Kromě nás dvou nikdo v kuchyni, kde jsme hráli, nebyl. Když jsem na to jednou vzpomenul, syn si to už nepamatuje a tak jediným svědectvím je můj zážitek.
Vysvětlení se nabízí - v tuto chvíli zafungoval, zřejmě synovým přičiněním, poltergeist (píšu to dobře?). Je to jev, který je dneska občas publikován v televizi a zahrnuje záhadné a nepochopitelné pohyby věcí. Prý ho má na svědomí nejčastěji duševní aktivita pubescentů. Snad by se dalo říci hříčka osudu či přírody. Napadá mě ovšem, že tato hříčka může mít i tragické souvislosti. Na mysli mi tane tzv. čihošťský zázrak. Bylo to v čase hluboké totality, kdy se v kostele v Čihošti během mše pohyboval křížek na oltáři. Poltergeist nějak nezapadal do koncepce marxismu.leninismu, zato do ní dobře zapadaly temné rejdy farářovy. A tak byl farář odsouzen, křížek zmizel neznámo kde. Tady šlo o politické zneužití jevu, který oficiální systém vědomostí nedokázal vysvětlit. Ale abychom nebyli jednostranní, stejných jevů využívá i církev pro potvrzení svého učení a jako důkaz existence boha. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
Jeden závěr ale je nabíledni: lidské tělo a jmenovitě mozek je stále ještě pevnina nedostatečně zmapovaná. A nám nezbývá než tento fakt respektovat a smířit se s tím. Pro ilustraci ještě jeden, resp. dva příklady. Povšimnul jsem si, že když jsem si na svém bývalém pracovišti přivolával výtah, rozsvítila se kontrolka výtahu dříve, než jsem stisknul tlačítko přivolávače. Tady bych to snad dokázal racionálně vysvětlit. Stávalo se to jen tehdy, když jsem měl na sobě určitou bundu - vliv statické elektřiny? Druhý příklad se týká mozku jako vysílačky a přijímačky. Dokážeme to asi všichni. Když se upřeně zadíváme na spícího člověka, tak ho tím dokážeme probudit, eventuálně přimějeme diváka, který roztěkaně čeká na začátek představení, aby se otočil. Je to poměrně energeticky náročné a tak už to neprovozuju, energie přece jenom ubývá, abych to dělal pro zábavu. Jednou jsem ale této schopnosti prakticky využil. Čekal jsem spolu s kolegyní na konečné autobusu
na odjezd z práce. Kolegyně mi řekla - řidič spí. Řekl jsem: já ho vzbudím. Upřeně jsem se zadíval na hlavu řidiče a v duchu na něj řval: vzbuď se, vzbuď se. Řidič sebou po chvilce trhnul, nastartoval autobus a odjeli jsme.
A ještě zcela na závěr. Těžce onemocněl tchán. Byl v nemocnici a žena odjela do jeho bytu, který byl blízko nemocnice, dokonce bylo z oken bytu vidět na nemocnici, že za ním bude docházet. V noci se z ničeho nic probudila a šla se dívat z okna na nemocnici. Ráno z nemocnice telefonovali, že v tuto chvíli tchán zemřel. Bylo to jeho poslední rozloučení? Kdo ví!

Počet komentářů: 2

Státní rozpočet prošel

23. října 2009 v 14:04 | Ivo Adler
Sice v prvním čtení, ale je to úspěch. Na konečnou cifru schodku státního rozpočtu už se nesmí sahat. Snad se ani nebude porcovat medvěd - rozdělování almužen do volebních obvodů poslanců - aby se doma pochlubili, jací jsou kabrňáci a zvýšili šance na znovuzvolení. I tak ale není vyhráno. Rozpočet může být formálně vyrovnaný - zatím je to jenom papír, ale příjmy mohou být nereálné, zato výdaje reálné až moc. papír snese všechno. Na konci roku se řekne - nezadařilo se, sorry, a skončíme nějakým astronomickým schodkem. Ale šíbování mezi jednotlivými kapitolami máme ještě před sebou, uvidíme, jak dopadne.
Momentálně je důležitější, kdo s kým rozpočet protlačuje. Došlo na moje slova. ČSSD se dala vmanévrovat do přesilové hry - hraje proti koalici ODS, KDU-ČSL, Zelení a TOP 09. A proti větru se těžko fouká. Radil jsem ČSSD, aby zvolila dvě varianty: buď otevřenou "skrytou" koalici s ODS, překrytou pláštíkem úřednické vlády, a nebo duhovou koalici všech stran včetně komunistů. Vybrala si hru proti přesilovce koaličních stran a dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo - rozpočet je pravicový. Je tak pravicový, že dokonce i KDU-ČSL volá po jeho zmírnění. Komunisti se prozíravě od takového rozpočtu distancovali, ČSSD vlezla do pasti. Sociální dopad takového rozpočtu se nepochybně projeví i úbytkem hlasů pro ČSSD. Ještě se ČSSD musí v politice hodně učit.
Přidat komentář

Kam dál