Elektronická evidence dat

Pátek v 10:27 | Ivo Adler
A je to tady! Elektronická evidence tržeb začala od 1. 12. ostrý provoz. Ekonomické hrůzy, kterými nás strašila pravice - ODS a TOP 09, se nekonají. I ti chudáci podnikatelé, které má EET likvidovat, jí přijali celkem klidně. Pravda, je pár libových frajerů, zejména z hospodského prostředí, a nejsou to jen hostinští, ale i zákazníci, kteří dělají různá ramena. "Účtenku pošlu ministru Babišovi" - když jsi tak blbej a chceš utrácet za poštovné, nikdo ti v tom nemůže bránit, ale je to jen důkaz tvojí blbosti. Včera byly v Událostech a komentářích zástupci podnikatelských svazů, kteří by podle pravice měli nejvíc křičet a oni dokonce zavedení EET přivítali. A přijali Babišův argument, že EET sjednocuje podmínky pro podnikání pro všechny podnikatele. A rozhodně odmítli její zrušení. Pravda, ne všechno je akorát. Někde snad se objevili technické potíže. Byl jsem v podniku, který přecházel na jiný systém účetnictví. Potíží technického rázu tam bylo daleko víc, ale nikdo se z toho nehroutil.
Ani nejmenší hospody s minimálními tržbami nemusí zavřít. Stačí požádat finanční úřad o daňový paušál. A jsou bez starostí. Tady jde spíš o to, že v této kategorii jsou podnikatelé, kteří jsou málo administrativně zdatní, aby si to vyřídili, cítí se na to staří, aby si osvojovali nové věci, s technikou si zrovna netykají a tak dali přednost ukončení podnikání. Nic tragického se neděje. Možná otevře hospodu nebo krámek někdo jiný. Názorným příkladem je případ oné babičky s krámkem v garáži, snad z Kladna. Ta napsala ministru Babišovi že už se jí krámek nevyplatí. Ministr financí zareagoval "systémově". Napsal, že jí to uhradí ze svého. To je reakce hodná hospodského frajera. Ale i systémové řešení nabídl - domluvit si s finančním úřadem paušál. Jen chtít. Sám jsem věru zvědav, jak dopadne hospoda a krámek v mé rodné vísce, resp. ve vísce sousední. Což o hospodu strach nemám, s krámkem si nejsem jistý. Taky se jedná o důchodkyni, která má ten krámek jako hobby. Objel jsem v předloňském létě všechny vesnice v okolí a zjišťoval jejich vybavenost. Co obecní úřad, to hospoda. Ale krámek jenom jeden. Jako lokálního patriota se mě to dotýká. Vždyť ty vesnice žili za totáče úplně jinak než dneska. Kdo nevěří, ať se dojede podívat do Hoštic u Volyně, odkud pochází režisér Troška a kde se natáčela řada Slunce, seno a… Jezdí tam zájezdy, ale krámek, kde měli dvounulku, je zavřenej.
Otazníkem jsou pro mě Vietnamci. Několik jich v okolí končí. Že by jejich podnikání tak záviselo na okrádání státu? Možná ano. Což ve městě jsou snadno nahraditelní. Na vesnici, kde byli jedinou maloobchodní jednotkou, je to horší. Ale na to dá odpověď čas. Čas dá také odpověď na to, jak se podaří odstranit různé vady krásy na fungování EET. Z větší části jsou zbytečné a jejich příčinou je především hysterická reakce ODS a TOP 09 na zavedení EET. Byla to pravice, která EET zásadně odmítala, místo věcné diskuse organizovala její bojkot a slibovala: občané, nebojte se, my vás té hrůzy zbavíme. Jen nám dejte své hlasy. Končí hospodářský rok a hospodaření současné vlády vůbec není katastrofické. Státní rozpočet skončí s přebytkem. Věc pro pravici nevídaná. Už se objevují návrhy, co s ním. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý navrhuje snížit cenu práce - ne mzdy, ale odvody na sociální účely. Je nadmíru jasné, že výše důchodů není bezprostředně závislá na odvodech na sociální zabezpečení. Že odvody na sociální zabezpečení důchody nepokryjí, je dávno jasné. Výše důchodů je závislá na celkové výkonnosti ekonomiky, na její schopnosti dotovat vyplácení důchodů. Charakter odvodů na sociální zabezpečení jako další dodatečné daně je čím dál jasnější.

Můžeme si myslet o politice současné vlády cokoliv, ale její hospodářská politika je úspěšná. Kalousek (TOP 09) sice tvrdí, že hospodářský růst se současné vládě přihodil (a že jí ho přeje), ale nemá pravdu. Vláda pro něj něco udělala. Spotřeba domácností je faktorem hospodářského růstu. A tuto spotřebu Kalousek úspěšně dusil, jak mohl. Vycházelo to z pravicového modelu: naše konkurenceschopnost je dána nízkými mzdami a proto je musíme držet co nejníže. Dneska i Kalousek přiznává, že jeho politika dušení spotřeby domácností byla přehnaná. Nízké mzdy v ČR nám v mnoha ohledech vadí. Vadí při přechodu na euro, Francie nám vytýká dumpingové ceny (mzdy) našich řidičů na francouzských silnicích a jistě to není úplný výčet. Vládní úředníci jedou jednat s Aholdem o vyšších mzdách pro naše prodavačky. Vidíme to konečně kolem sebe. Nejbližší supermarket je Albert (Ahold). A stále tam visí inzeráty - přijmeme prodavače. A to nás už teď obsluhují různé Oxany a Světlany. Volby do krajských orgánů skončili a rozbíhá se kampaň k volbám do parlamentu. Pokud pravicové strany ve volbách neuspějí, bude to pro většinu obyvatel ČR jen dobře.
 

Faltýnek versus Kalousek

22. listopadu 2016 v 10:38 | Ivo Adler
Včera jsem se díval souboj, bohužel jenom verbální, Faltýnka a Kalouska v první části Otázek Václava Moravce. Na tento pořad jsem se díval častěji, ale stávám se nějak vybíravím. Dívám se stále méně. Není divu. Stále častěji se tam objevují diskuse odborníků, nebo "odborníků", kterým řadový divák nerozumí. Ať si to odborníci vyřeší na odborné úrovni a neotravují nás otázkami, kterými nerozumíme. Moravec to tejden študuje, aby nebyl mimo, a to v podstatě nedělá nic jiného. A my tomu máme rozumět! Ten pořad má šťávu, jen když se tam hádají politici o problémech, kterým může rozumět i řadový divák. Tentokrát to celkem vyšlo. Připouštím, že jsem nebyl moc pozorný divák. Žena za mnou přišla s řešením nějakého problému, tuším, že to byly vánoční dárky pro vnoučata, netroufl jsem si poslat ji někam, a tak jsem poslouchal jenom jedním uchem. To mi dělá dost často. Já se dívám, chtěl bych se soustředit, ale ona přijde, abych něco řešil. Pokud to není povodeň, požár nebo mrtvice, tak by to mohlo počkat, ale to ona ne. Odbyde mě, že to jsou stejně kraviny, což není úplně od věci. A tak to snáším.
Faltýnek je předseda poslaneckého klubu ANO, Kalousek je předsedou TOP 09. Díky tomu mohl Moravec titulovat oba pány pane předsedo. Žádný ze zúčastněných nemusel na druhého žárlit - já předseda, ty předseda. Hlavním tématem rozhovoru, kromě veselých omrvinek jako je výměna ministrů, byl státní rozpočet. Kalousek do zástupce ANO bušil, proč není rozpočet přebytkový nebo aspoň vyrovnaný, když se ekonomice relativně daří. Buší do něj celá opozice. A zvlášť když letošní rozpočet, který měl být schodkový, bude taky přebytkový. Já se Babišovi ani celé vládě nedivím, že plánují schodkový rozpočet. Připomíná mi to náš rodinný rozpočet. Rodinnou kasičku naplňuje žena svým důchodem a dalšími příjmy. Ty jsou totiž v hotovosti. Můj důchod chodí na účet. Platím z něho složenky. Co mě ale naštve, že žena odpočítá pár tisíc, cca 1000 Kč na týden, ty dá navrch, ostatní dá dospod, pod pasy, a prohlásí: s tím musíme vystačit. Ještě se nám to nepodařilo a mně to zbytečně irituje, když musím brát peníze zespoda. Navrhuji ženě svoji variantu: dej všechno navrch, a co na konci měsíce zbyde, dej dospod. Ne, to bysme moc utráceli. Takže utrácíme, jak potřebujeme, bereme případně i z úspory z minulých měsíců, když je větší vydání v hotovosti, ale ty nervy mám navíc.
Podobně postupuje vláda. Ona s největší pravděpodobností taky ušetří, ale aby neměla ty nervy, tak radši plánuje schodek. A na konci roku bude za hrdinu, jak dobře hospodařila a ušetřila. On ten státní rozpočet není zas až tak velká věda. Je tu ještě jedna možnost. Vláda si nechává zadní vrátka, je volební rok, co kdyby bylo třeba namazat trochu víc chleba těm, kteří jdou od výplaty k výplatě. Pak se plánovaný schodek může hodit. Pochopitelně celá debata se nevyhnula hodnocení minulé, pravicové vlády. To byl zlatých hřeb programu. Kalousek si jako obvykle neodpustil výroky, že oni investovali víc než současná vláda. A dokládal to čísly. Jenže Faltýnek byl na jeho kecy připravený. A hned se Kalouska zeptal, kolik bylo za pravicové vlády postaveno km nových dálnic. Jestli se nepletu, tak ani jediný. Ani pozemky se nevykupovaly. Prostě nic! Kalousek jen heknul. Takže nakonec z celého investičního boomu zbyla jen vila tehdejšího ministra dopravy Hřebíčka na Baleárech a jeho nákup Slávie. Nevím, jakým ministrem dopravy je současný ministr Dan Ťok. Ono je to celkem jedno, do dne a do roky jsou stejně volby. Pro ministra je důležité, aby byl ve funkci dostatečně dlouho, aby věděl, kde se má podepsat a co má řešit. To Ťok ví. A že se na silnicích a železnicích skutečně dělá, to vidí každý, kdo nechce být slepý.
Svou prohru se Kalousek snažil na samý závěr zlehčit tím, že to byla zábavně strávená hodina. Tím se vrátil k tomu, že Faltýnka okřikoval, aby do svých vyjádření nedával tolik emocí. Já se Faltýnkovi nedivím. Tváří v tvář prolhanému Kalouskovi je těžké udržet emoce na uzdě. Já bych je rozhodně nedržel. A myslím, že naše politika by potřebovala emocí víc. Jako televizní show. Zvlášť když se člověk podívá na neslaného, nemastného Sobotku. Politika do určité míry takovou show je. Kdo sledoval vítězné tažení Trumpa, tak o tom nepochybuje. Myslím, že se zkracováním času do voleb emocí přibude.

Ideologové versus pragmatici

12. listopadu 2016 v 15:28 | Ivo Adler
Je rozhodnuto. Novým prezidentem USA bude navzdory předpovědím všech agentur, přání politiků i celebrit, zuřivé štvanici sdělovacích prostředků bude Donald Trump. Preferovaná (krvavá) Hillary Clintonová prohrála. I naši politici, média a umělci jsou v šoku. Opět to jednou nevyšlo. Předtím to bylo s brexitem. A u nás s kandidaturou Schwarzenberga na prezidenta. I u nás média do nás prala, jaký by byl Karl výborný prezident. Ale lidi si dovolili rozhodnout jinak. Přece když se to lidem náležitě vysvětlí, tak to musí akceptovat! Nějak to přestává fungovat.
Donald Trump není žádný filantrop ani nábožensky zanícený ježíšek. Je to tvrdý byznysmen, který bude hájit zájmy amerického kapitálu. A z toho naskakuje druhému táboru husí kůže. Jednou z jeho prvních tezí byl požadavek, aby Evropa více přispívala do rozpočtu NATO v dohodnutém podílu ze státního rozpočtu. Když nebudou přispívat, nebude je USA hájit. Ten podíl by měl být u všech zemí stejný. Ony jsou dvě možnosti. Buď Evropa zvýší svůj podíl na úroveň USA nebo USA sníží svůj podíl na úroveň Evropy. Vždyť na celém světě panuje mír. Nikdo nikoho neohrožuje. Války jsou více méně pouze občanské, i když některé vydatně živené zvenčí. Snad včera jsem viděl v televizi pořad, jak Švédsko za vlády O. Palmeho mělo být ohrožováno Sovětským svazem. Přes veškeré úsilí se nepodařilo podpořit toto tvrzení jediným faktem. Dosavadní úroveň zbrojení je také víceméně výsledkem strašení. Na tomto strašení je zainteresovaný vojenskoprůmyslový komplex. Když zbrojení je tak báječný byznys!
Trump to bez pochyby ví. Je jen otázka, nakolik se dokáže vymezit vůči vojenskoprůmyslovému komplexu USA. Právě míra tohoto vymezení ukáže, nakolik je Trump prezidentem všech Američanů. Výsledek voleb je převrácením dosavadních politických charakteristik - republikánská strana jako zástupkyně širokých neprivilegovaných vrstev, to tu ještě nebylo. Tito Trumpovi voliči očekávají, že se jeho zvolení promítne do jejich životní situace. Pro Trumpa to bude těžká zkouška. O to víc se bude muset snažit, aby mezinárodní vztahy nebyly příčinou amerických vícenákladů. Na prvním místě je to narovnání vztahů s Ruskem. Ty mají pořád ještě dost daleko ke stavu dvou rovnoprávných, vzájemně se tolerujících a vůči sobě neutrálních států. Volky nevolky, tady je Rhodos, který bude muset Trump přeskočit. Buď to dokáže nebo selže. Závisí to na míře jeho sebeuvědomění - tohle je nevýhodné, tak to nebudu dělat. Zatím se Trump chová jako pragmatik a v tom je jeho síla.
Clintonová je výrazně jiná. Ponechám stranou nejrůznější peripetie volebního klání, co oba protagonisté udělali dobře a co špatně. Těmito "analýzami" nás budou zasypávat odborníci nejrůznějšího ražení. Clintonová jela ve vyježděných kolejích. USA jako strážci svobody a demokracie, a tam, kde svoboda a demokracie není, tam musíme udělat všechno pro její vítězství. Žádná oběť pro jejich vítězství není dost vysoká. Amerika má odpovědnost vůči ostatnímu světu. To ona je zárukou, že svoboda a demokracie zvítězí. Samotný vývoj USA ukázal ošidnost těchto žvástů. V posledních letech Amerika bojovala za svobodu a demokracii jako lev, a co z toho měla? Její ekonomika nefiguruje na nejvyšších příčkách ekonomického rozvoje, pro peníze na státní výdaje si chodí do tiskárny, zadlužení astronomické a rozsáhlé oblasti jsou zbídačené. Proti tomu Trump staví vidinu bohaté a hrdé Ameriky. Nedivím se, že na to lidi slyší.

Evropská unie je taková Amerika v malém, navíc značně nejednotná. A ani jednotná nebude. Ale heslo svobody a demokracie se jí taky líbí. S ním rozvrátila socialistickou soustavu. A vývozu svobody a demokracie by ráda pokračovala. Však ona to Amerika zaplatí. Co je ale novinka, že se ozývají hlasy, že to s tou svobodou a demokracií nemusí být tak horké. Viděl jsem, tuším v Interview, Cyrila Svobodu, který řekl, víc než vítězství svobody a demokracie v Sýrii je důležitější, aby se tam přestalo válčit. Zatím tento hlas rozumu nechce většina Evropy slyšet. Ne, i v Sýrii musí svoboda a demokracie zvítězit. Za její vítězství budeme v Sýrii bojovat do posledního Syřana. Má to ale jeden háček. Čím víc se v Sýrii bojuje, tím větší proud uprchlíků míří do Evropy a Evropa lapá po dechu. Samozřejmě to platí nejen pro Sýrii. Vítězství svobody a demokracie je velice ošidné. Clintonová na vítězství svobody a demokracie sázela a proto propadla.
 


Jak je to s Hermanem…

6. listopadu 2016 v 9:35 | Jiří Baťa
Kolem údajného (ne)udělení státního vyznamenání od prezidenta M. Zemana panu Jiřímu Bradymu, dnes 88 letému kanadskému občanovi bylo, díky Danielu Hermanovi, ministru kultury a údajně jeho synovci více povyku, než by si on sám zasloužil. Apropó: otec J. Brady Karel měl bratra Viktora. Viktorova dcera je matkou ministra kultury Daniela Hermana, takže pan Jiří Brady není jeho strýcem (bratrem jeho matky), ale bratrancem jeho matky. Připomeňme si, že pan J. Brady byl odvlečen do koncentračního tábora jako dítě židovských rodičů. Nic německé říši neuděl a ničeho se nedopustil kromě skutečnosti, že byl od narození Židem. Pan Brady měl však to štěstí, že přežil. V roce 1949 emigroval do Rakouska a v roce 1951 odešel do Kanady, kde žil, pracoval a dosud žije a kde má instalatérskou firmu. Občas si také přivydělával i na svých přednáškách o Holocaustu. Za to, že přežil koncentrační tábor si "údajně", podle názoru ministra Hermana, zaslouží čs. vyznamenání. K tomuto konstatování si dovolím citovat příspěvky čtenářů, kteří se vyjádřili v tom smyslu, že: ... Zasloužil? Za co a od koho? Tento 88letý Žid byl zavlečen do koncentračního tábora, kam ho poslali Němci za to, že je Žid asi stejně "dobrovolně", jako má dva prastrýce, Čechy. Ti tam ale šli za odboj proti nacismu. Jejich zdraví v KT utrpělo více než zdraví Hermanova strýce, protože umřeli v sedmdesátých letech, v podstatně mladším věku - bez metálů. Údajný Hermanův strýc po válce žil a žije v Kanadě, kde (snad) platil a platí daně. Kde je sebemenší zásluha o český národ, resp. český stát? Když chtějí Židé jednoho ze svých soukmenovců vyznamenat, ať to udělá Mezinárodní židovský kongres, nebo stát Izrael! Podobný názor vyslovil i jiný čtenář: ... Je mi trapné, že lidovecké prase Herman se snaží vytrucovat pro svého příbuzného vyznamenání. Pan Brady se do koncentráku dostal, aniž by spáchal proti německým okupantům cokoliv. Měl to štěstí, že přežil. Herman by se měl proto obrátit se žádostí o finanční kompenzaci na své německé "přátele" ze Sudetoněmeckého sdružení. Jiný čtenář k tomu dodává: ... Pod vlivem mediální propagandy jsem se domníval, že pan Jiří Brady je také autorem příběhu své sestry Hany, který vyšel pod názvem "Hanin kufřík". Teď se však dovídám, že oceňovanou knihu napsala Karen Levine. A že se tedy na vzniku legendy o holokaustu pan Brady víceméně jen přiživuje. Takových odsuzovatelů holokaustu a úlohy Němců v něm, jsou celé zástupy. Je to ale snad důvod pro udělení vysokého státního vyznamenání? Konečně i fakt, že žádost o vyznamenání svého strýce podal lidovecký ministr Herman (paradoxně také přítel německého Landsmanšaftu), mi připadá chucpe včetně následného cirkusu, když mu (údajně) nebylo vyhověno. K výše uvedenému snad není více co dodat. Skutečností zůstává, že není zrovna na výsost spravedlivé oceňovat jen dosud žijící přeživší z koncentračních táborů, vezmeme-li v potaz skutečnost, že statisíce či miliony jiných koncentrační tábor nepřežili. Ti lidé jsou na věky věků anonymní pro širokou veřejnost, ba dokonce i ti přeživší, kteří umřeli o desítky let později a rovněž se nedočkali žádného uznání. Kdo jim dnes velkoryse vzdává čest? Nabízí se však otázka, zda je stát nebo společnost k obětem či přeživším z koncentračních táborů nějak morálně povinován je (případně) nějak oceňovat nebo vyznamenávat (pokud k tomu nejsou nějaké jiné, opodstatněné důvody). Zvláště když všichni víme, že za holocaust a další tragedie a lidské osudy je někdo konkrétní morálně odpovědný, ale po jejich odpovědnosti se nevolá. Je skutečně paradoxem, ne-li provokací, že zrovna lidovecký ministr Daniel Herman si vynucuje státní vyznamenání svého příbuzného, který byl zavlečen fašistickým Německem do koncentráku, ale sám se otevřeně "kamarádí či přátelí" s "milými krajany" z německého Landsmanšaftu. Pozadí s návštěvou (USA placeného) "jeho svátosti"(!) Dalajlámy je už jen výhodný politický kolorit, ze kterého nekorektní lidovecký ministr Herman vytloukává svůj politický kapitál. Je navíc naprosto nemístné, že Herman s Dalajlámou řešil otázky politického rázu, když Dalajláma není reprezentantem žádného státu.
Dalajlámova rada aby náš stát přijímal "uprchlíky" a abychom si na ně zvykali je zřejmě inspirací pro ministra Hermana….
Pan Brady i vzhledem ke svému stáří by měl pochopit, že podařený "synovec" Herman si na úkor jeho dramatického, krutého mládí prožitého v koncentračním táboře především ohřívá svou levnou polívčičku nad ohýnkem prezidenta Zemana. Jenže plamínek zhasl a ministr Herman se s tím nemůže smířit. Pan Brady vydržel v Kanadě bez českého vyznamenání víc jak 60 let, zbytek života vydrží i bez něj. Jenom pro pana Hermana je to další nemilá prohra nejen v boji s prezidentem, ale i veřejným míněním.
Herman patří k nikoliv pominutelným hráčům pražské kavárny. On celý ten kousek zavání nepotismem, kdy Herman využil poslaneckého mandátu k tomu, aby navrhl státní vyznamenání pro svého příbuzného. Navíc to vypadá, že se mělo jet podle osvědčeného scénáře. Zeman rozhodne vyznamenání udělit - a Brady jej demonstrativně odmítne. Přitažené za vlasy? Těžko. Kolem pana Hermana bylo trochu horko i v Ústavu pro studium totalitních režimů. To bylo křiku, když byl vyhozen z funkce. Konec demokracie, volali přátelé pražské kavárny! Za Hermanova ředitelování se sice Ústav ocitl v červených číslech, ale Herman zvyšoval některým zaměstnancům odměny. Část rady ÚSTR na Hermana v této souvislosti podala trestní oznámení. Mnoho odborníků také pracovalo z domova. Neptejte se na výši jejich platů, jistě dřeli jako koně. Bylo to v době, kdy na úřadě vlády pracovala Nečasova kobyla také jako kůň, a odměny si bezpochyby zasloužila. Herman je tedy hráčem první kavárenské ligy, a proto jej také tak berme. Herman straní svému týmu, který kope proti Zemanovi. Týmu, který vyznává heslo, kdo není s USA, je proti nám. To je oč tu běží. Zeman musí být zničen, soudí návštěvníci Tržiště. A nemine den, kdy by to všem důležitě nesdělovali.

Bude v Česku barevná revoluce?

29. října 2016 v 15:29 | Ivo Adler
Letošní oslavy Dne československé státnosti ukázaly rozpolcenost české společnosti. Lidovecký ministr kultury Mgr. Daniel Herman se vytasil s informací, že jeho strýček z Kanady Georg Brady, žid, který přežil holocaust, měl být k tomuto svátku vyznamenaný. A že vyznamenání nedostane, protože Herman nedbal na varovná slova prezidenta a sešel se s tibetským dalajlámou, který tu byl jako host nějakého fóra. Sešel se s ním na půdě ministerstva kultury, což tomuto setkání dodalo punc státní návštěvy. Přítomen byl i další člen vlády, MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA, který sice žádné ministerstvo nemá, ale je místopředsedou vlády pro vědu, výzkum a inovace. Prezident požadoval zdrženlivost při styku s dalajlámou, protože čínskému velvyslanectví se nelíbilo, že by představitel Tibetu měl být přijímán na státní úrovni, protože to popírá čínskou politiku jednotné Číny. Tu mimochodem nepopírá ani dalajláma, ale byly doby, kdy požadoval svobodný, rozuměj samostatný Tibet.
Po Listopadu naše republika udělala obrat o 1800. Jak jsme byli před Listopadem dobře zarostlí v sovětském zadku, tak jsme po Listopadu stejně zarostli do zadku amerického. Najdou se tlučhubové, kteří tvrdí, že je to v zájmu České republiky. Co je pro Česko dobrého, že dělá protičínskou a protiruskou politiku? V zájmu Česka, a nejen jeho, mít vyváženou politiku jak směrem na východ, tak směrem na západ. Většinu surovin, zejména energetických, dostáváme z východu. Největší trhy jsou na východě. Omezovat se na jejich využívání, zejména nějakými sankcemi, je v rozporu s našimi zájmy. Přijetí dalajlámy ukázalo, že lidovci na nějaké potřeby české republiky serou. My si to uděláme takhle a nějaké poškození zájmu české republiky je nám u prdele. Povinností ministra Hermana jako vysokého státního činitele je ale být loajální vůči svému zaměstnavateli - českému státu. Pokud loajální být nechce, tak nemá na místě ministra co dělat. Jako soukromá osoba může lézt do libovolné prdele, ale ministr soukromá osoba není. Pan Herman není tak blbý, aby tohle nevěděl. Ví to nejen pan Herman, ví to i špičky KDU-ČSL.
Posílena úspěchem v krajských volbách (a církevními restitucemi), KDU-ČSL se postavila do čela protizemanovské opozice. V prezidentských volbách byla většina českých voličů tak drzá, že nevolila jí doporučovaného kandidáta, Karla Schwarzenberga a místo toho sáhla po Miloši Zemanovi. Se svou porážkou se protizemanovské síly nikdy nesmířily. Ta blbá mlčící většina přece musí poslouchat a volit tak, jak si přeje elita národa. To my vybereme nejvyššího státního představitele a prostřednictvím sdělovacích prostředků jí doporučíme, jak má volit. A teď usoudily, že nastal čas pro "průzkum bojem". Je načase Zemanovi znechutit myšlenku opětovné kandidatury na funkci prezidenta, diskreditovat ho a zároveň vybrat vhodného kandidáta na tuto funkci. Figurka George Bradyho se k tomu báječně hodila. Kdo by mohl něco namítat proti George Bradymu, zvlášť když hradní aparát, zřejmě ze služební horlivosti, si nepočínal zrovna nejlépe. Z rozhořčení nad neudělením medaile Georgi Bradymu se sešikovaly všechny síly, kterým Zemanova politika vadí. Ideální by bylo Zemana rovnou svrhnout. Jako na Ukrajině Janukovyče. I my bychom mohli mít svou "barevnou revoluci", třeba modrou. Fašizujících elementů se i u nás najde dost. Umělci v Show Jana Krause počínaje, určitě by se dali (opět) zmanipulovat i studenti, až po anonymní dav, házící na prezidenta vajíčka. Nakonec by nemuselo zůstat jen u vajíček.

"Barevná revoluce" by mohla dotáhnout nešikovnost a nepraktičnost "sametové revoluce". Je zajímavé, že pokud provedou mocenskou změnu komunisti, jedná se o puč. Když provedou mocenskou změnu antikomunisti, kteří jsou oním zdravým jádrem antizemanovského tábora, tak se jedná o pokrokové revolucionáře. Je nejvýš naléhavé, aby už konečně byla zakázaná komunistická strana, tohle "sametové" nedopatření je nutné napravit. Nebo aspoň zakázat účast ve volbách - jako na Ukrajině. Jak krásně by se pak vládlo! Díky zbabělosti a nerozhodnosti Sobotky by sociální demokracie nebyla problém. Sobotka na jedné straně podepíše prohlášení čtyř ústavních činitelů, že přijetí dalajlámy neznamená popření zásady jedné Číny a její územní integrity, na druhé straně přijímá Bradyho a oceňuje ho Kramářovou medailí. O rozpolcenosti společnosti svědčí i "alternativní" oslavy 28. října. Ve stejnou dobu jako je oficiální oslava na Hradě protizemanovské síly svolávají vzdoroshromáždění na Staroměstském náměstí. A kdo vlastně Zemanovi zbývá ze široké plejády "demokratických stran"? Kromě váhavého postoje sociálních demokratů jsou to jednoznačně komunisti. Ostatní jsou tak nějak nesví. Celý vývoj událostí kolem 28. října je přesvědčivým důkazem, že demokracie v ČR není samozřejmostí a její ohrožení přichází ze zcela jiné strany, než jak nám namlouvá oficiální propaganda.

Můj všední den

15. října 2016 v 19:10 | Ivo Adler
Byl jsem na nějakém diskusním fóru, výjimečně bylo v podvečer, protože večer chodím ven nerad, zvláště když se krátí dny. Co kdyby mi někdo dal přes hubu, ne-li něco horšího, ulice nejsou bezpečné. Usedl jsem na lavičku na zastávce MHD, po TEP pravého kyčelního kloubu si člověk sedne rád. I přisedla si ke mně, když se dovolila, mladá cikánka s dítětem. Překvapila mně, že si sedla dost natěsno, i když na lavičce bylo místa dost. Ale řekl jsem si, to vydržíš, nakonec, cikáni jsou taky lidi. Ale nebylo to trpělivé čekání na příjezd autobusu, cikánka hned zapředla rozhovor. Už ani nevím o čem, nakonec to ani nebylo podstatné. Záhy z ní vylezlo, že chce peníze, a začala mi hladit ruku a nabízela se, že mi bude hádat z ruky nebo z očí. Bez ohledu na hlazení jsem jí rovnou řekl, že jí žádné peníze nedám. Otráveně se zvedla a odešla.
To mně vždycky nasere. Jsem slušný člověk a asi i tak vypadám, protože to nebyl jediný pokus vyrazit ze mě nějaké peníze. Sere mne, když si nějaký lehkoživka myslí, že slušný člověk je vhodný objekt pro jeho zlodějnu. Stává se mi to dost často. Říkám si, opravdu vypadám jako blbec, když si tohle takové existence dovolí? V parčíku, kterým procházím na MHD, jsou podél chodníku lavičky, na kterých vysedávají různé pochybné existence. A taky se samozřejmě pokusili na mně něco vyžebrat. Bez úspěchu. Nezdá se ale, že bych u nich tímto klesl v ceně. Někteří mně začali i zdravit. Někdy si připadám, že to je taková můra, která na mně sedí. Každý to na mně prubuje. Proč zrovna já to mám odnášet? Na prvním stupni základní školy se na mně vysíral jeden spolužák. Teda vysíral se na všechny, ale na mně nejvíc. Musel jsem mu rozbít hubu. Na druhém stupni jak by smet. I na střední škole. Na vejšce už mě to na štěstí minulo. Dělat nějakého ombudsmana není žádný med. Vždyť vůbec není jasné, jak takový střet dopadne. Můžu to být klidně já, komu někdo rozbije hubu. A o to nestojím.
Večer jsem šel vyvenčit psa. Máme jorkšíra. Většinou chodíme stále stejnou trasou. Má to své výhody. Já i pes už oba víme, co můžeme čekat. V první ulici, do které zahneme, je zelený pás, do kterého se náš pejsánek na 90 % vysere. Nesbírám to. Igelitový pytlík sice pro všechny případy nosím, ale říkám si, že v tom zeleném pásu nemá nikdo co dělat, a tak ani nemůže šlápnout do hovna. Když tam vstoupí, je to na jeho vlastní nebezpečí. Hovna z chodníku sbírám. Ovšem dost často se pejsánek vysere do zeleného pásu proti oknům jedné paní, která nemá ráda psy. A zrovna ten den se to stalo. Paní otevřela okno a začala na mně pokřikovat, ať to hovno seberu, v ruce držela foťák a vyhrožovala, že mně vyfotí a udá městské policii. Pršelo, měl jsem psa na vodítku, deštník, a ještě jsem nesl v ruce nějaké plasty do kontejnerů na tříděný odpad. Ty jsou o kousek dál. Na třídění bych se vykašlal, ale moje žena na třídění trvá. Tak jsem milé paní odpověděl, že mám plné ruce, ale že to seberu, až půjdu zpátky. Vracel jsem se zpátky, a co čert nechtěl, pejsek se vykakal znovu. Kousek od místa, kde to udělal poprvé. Jak jsem byl rád, že mám volný pytlík a mohl jsem sebrat obě hovínka do jednoho pytlíku. Když jsem ale šel se psem večer, paní nelenila, otevřela okno a křičela: vy jste to nesebral, já jsem vás neviděla. Tak jsem jí odpověděl, že se mýlí a že se může jít podívat. Další konflikt jsem s ní zatím neměl, ale nepovažuji tu záležitost za vyřízenou. Zelený pás je tam pořád a paní taky.

Druhý den dopoledne jsem šel nakupovat do nejbližšího skoro supermarketu. Řekl jsem si, koupíš nějaké levné ovoce. To byly kupodivu banány. Byly dvojí. Jedna dražší, snad Premium, a vedle nich levnější. Vzal jsem dva ty levnější.. Jeden pro mě, jeden pro ženu. Platím u pokladny a říkám si, musím si na ty banány dát bacha, aby to nespletly. Kouknu na účtenku a samozřejmě naúčtovali mi banány Premium. Povídám, to nejsou banány Premium. Tak jsme se chvíli dohadovali, jestli jsou či nejsou to banány Premium. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby zákazník, pro mě mladý člověk, který stál ve frontě za mnou, neměl držku. Ať prý nezdržuju, co to je pár korun atd. To mně naštvalo. Jednak nemá co zasahovat do konverzace mezi mnou a prodavačkou, mně se to stalo několikrát, že zákazník přede mnou měl nějaké výhrady a vždycky jsem to respektoval, jednak je vidět neúcta mladých lidí k penězům, asi k nim lacino přijdou, jednak se mi stalo zrovna u této kasy, že jsem podal pokladní peníze a jí se mince zakutálely do škvíry v odkládacím pultu. Bez mrknutí oka jsem zaplatil znovu. Nemohl jsem vyloučit, že jsem jí ty peníze špatně podal. Ta škvíra je tam pořád. Pokladní nakonec zavolala další paní a ta se mnou šla k těm banánům. Jsou to tyhle banány, povídám. Nojo, ty se ale prodávají v balíčku po čtyřech. Jenže jeden banán tam ještě ležel extra. Povídám, jak vidíte, tak se asi neprodávají jen po balíčcích. Už neřekla ani slovo a jen se zeptala, jestli si vezmu celý balíček nebo chci vrátit peníze. Celý balíček jsem nechtěl, ty banány to měly za pár a tak mi vrátili peníze. Ani život důchodce není jednoduchý.

Válka

30. září 2016 v 14:43 | Ivo Adler
Máme kliku. Od konce druhé světové války žije Evropa v míru, s malou výjimkou poválečné Jugoslavie. Dvě generace válku nezažily, s výjimkou nějakých dobrodruhů, které si válku sami vybrali. Se Severní Amerikou je to podobné. Amerika na svém území válčila naposledy za války Severu proti Jihu v devatenáctém století. Válka se tak stala pro populaci v euroamerickém prostoru jakousi akademickou záležitostí. Mělo by se to a mělo by se ono, což se zhusta nekoná. Nemělo by docházet k válečným zločinům, mělo by se šetřit civilní obyvatelstvo atd. Četl jsem někde o počátku občanské války na území dnešní USA. Vojsko Konfederace (Jih) táhlo na Washington a panstvo z Washingtonu se jelo kočáry podívat, jak ta válka vlastně vypadá. Očekávaná porážka Konfederace se nekonala a tak panstvo ve zmatku mazalo zpátky do Washingtonu. Byla to jedna z mnoha porážek Unie během války. Chci tím jen skromně naznačit, že válka není basebalový zápas, ve kterém zcela náhodou nějaký míček zaletí mezi diváky. Pochopitelně neudělá žádnou škodu.
V Evropě má taková představa války svou tradici v podobě "války v krajkách" 18. století. Náznak je i v naší pohádce Šíleně smutná princezna - tati, přestaň válčit, máma tě čeká s večeří. Tato představa se táhne až do první světové války. Válka je příležitostí pro gentlemany, aby udělali vojenskou kariéru, dojem na dámy a pomohli si k penězům. Pokud se nepletu, tak byl to senátor Kubera (ODS), který plédoval pro válku, nejlépe třetí světovou, protože taková válka je pravým požehnáním pro umořování státního dluhu. Buď se měna znehodnotí natolik, že splacení není problém nebo dlužník zanikne. Dluh se musí odepsat. I když první eventualita už je asi dneska jištěna tím, že v závislosti na inflaci se zvyšuje buď úrok nebo jistina. Aspoň tak to znám z civilu.
Gentlemanské pojetí války není mrtvé, naopak, institucionalizovalo se do podoby smluv a ujednání, které určité způsoby vedení války zatracují a pokouší se ho i trestat. Největší iluzí je ale představa, že válku lze vést bez obětí mezi civilním obyvatelstvem. Trochu to připomíná Švejka: Nestřílejte, jsou tu lidi. Vidíme to i v současné době v Sýrii. Při bombardování Aleppa byly ztráty na civilním obyvatelstvu a je uveden nějaký počet. A co jako má být? Je těch obětí moc nebo málo nebo by neměly být vůbec? Při vší šetrnosti vůči civilnímu obyvatelstvu bez civilních ztrát to nejde. To by se válčící strany musely domluvit, že se sejdou na louce za městem a tam si to "rozdají". Nejsem takový vůl, abych předpokládal, že něco takového je možné. Co ale válčící strany docela hlídají, to jsou oběti vojáků. Ztráta vojáků nasere, o technice nemluvě. Každý voják je kvalifikovaný profesionál a úměrně tomu roste jeho hodnota. Bylo to vidět i v bojích na východě Ukrajiny. Není problém kvůli jednomu ostřelovači zničit celý dům. Jenom ne ztráty na lidech. Lidi jsou třeba. Ale nějací civilisté? Čert je vem!
V porovnání s evropským pojetím války je asijské pojetí války daleko krvavější. Své kořeny má ve výbojích Čingischána, ale některé rysy tohoto vedení boje byly uplatněny už dříve při sjednocování Číny. Buď se podřídíš, nebo tě zničím. Doslova, fyzicky. Což se mnohokrát stalo. Jestliže válka v Evropě se podobá sportovnímu utkání, v Asii je to otázka života a smrti. Jestli nejsi ochoten položit svůj život, nejen svůj život, ale život celého národa, tak se do toho radši nepouštěj. Prohraješ. Rusko je někde na cestě mezi asijským a evropským způsobem válčení. Ve druhé světové válce to ještě byly jednoznačně Asiati. Neměli ale na vybranou. Buď budou válčit nebo zaniknou. To se týkalo i Čechů, ale za nás to z velké části vybojovali Sověti. Válku v Sýrii vyhraje ta strana, která prokáže větší odhodlání i větší ochotu k obětem než strana druhá. Náboženští fanatici mají trochu výhodu. Ví, že se po smrti dostanou do nebe. Alláh je veliký. Hodně napoví osud Aleppa. Ani Aleppo, ani Sýrie nemůže připomínat leopardí kůži, má-li fungovat jako jeden stát. Toho jsme byli svědky ve Vietnamu. Ta strana vyhraje, která bude konat rozhodněji, nemilosrdněji, ať už jde o oběti vlastní nebo cizí.

Zdravá strava

23. září 2016 v 14:02 | Ivo Adler
Je podzim. Úroda ze zahrádek dosahuje svého vrcholu. Projevuje se to i v naší domácnosti. Je spousta zeleniny - cibule, mrkev, papriky, rajčata, okurky a jako by to nebylo málo, ještě nám lidi cpou cukety. Cukety nepěstujeme, nejsou jaksi tradiční. Musíme se hodně snažit, abychom pro ně našli užití. Dělám z nich bramboráky, smažíme jako sýr a pořád je to málo. Tak jsme rozšířili sortiment o jakousi omáčku - uncle bens, ve které se uplatní nejen cuketa, ale i papriky a rajčata. Zvláště u paprik je to milé. Jak jsem měl své zdravotní problémy, tak se o zahrádku starala žen, podle mých dispozic, pokud jsem byl doma. Paprik máme neúrekom. Kalifornské (to jsou ty dužnaté), kozí rohy a úplně nejvíc ty drobné - snad čilipapričky. Pálí jako oheň, zvlášť když se konzumují i se semínky. Takže máme všechna jídla pěkně ostrá. To by mi tak nevadilo, jsem ostrý hoch, ale když je něčeho hodně, tak je toho příliš. Měli jsme dršťkovou z hlívy ústřičné, na tu abych měl plechovou hubu. Z té už jsem něco nechal. Nedalo se.
Brambory už máme dávno sklizené, letos byla úroda opravdu dobrá, snad nejlepší, co máme zahrádku, přičítám to tomu, že je pěstovala manželka - čím blbější sedlák, tím větší brambory. Hned po jejich sklizni jsem záhony zrejpal a na jejich místo jsme vyseli špenát. Byli to dva druhy. Zvláště ten s těmi kopinatými listy je velice bujný. Už by bylo třeba ho sklidit, aby příliš nepřerostl, ale pořád není volno v mrazáku. Už ho nahrubo připravujeme - spaříme, musí se samozřejmě přebrat, očistit a pak semlít. Ale mraznička je narvaná jinou zeleninou. Tak se snažíme to aspoň trochu ujíst. Uvítali bychom výpomoc v konzumaci mladých, ale nějak na nás nemají čas. A pak - oni jsou takoví americký. Rádi si zajdou na jídlo do hospody. Tak jsme si teď koupili kachnu, byla v akci, a místo zelí si k ní uděláme špenát. Tak aspoň trochu ten tlak na mrazák snížíme. Ale ten špenát mi furt leží v hlavě, je to poslední velká sklizňová porce, kterou nemám kam dát. Čínské zelí jako podplodinu v rajčatech nepočítám, je to jen pár hlávek. Salát hlávkový jako druhou plodinu po cibuli kompletně sežrali slimáci. Však ono čínské zelí bude stačit.

Na kachnu už se těším. Mám totiž těch zeleninových sraček už dost. Můj děda, když babička uvařila něco se zeleninou, říkával - to zelený mi tam nedávej. Už ho začínám chápat. I žena uznala, že je té zeleniny nějak dost. Slibuje, že při první vhodné příležitosti uvaří, či spíš upeče, flákotu vepřovýho. Zelenina má své výhody. Držím si váhu, ba dokonce jsem něco zhubnul, a to mám prokazatelně málo pohybu, ale cena se mi zdá dost vysoká. Chodil bych víc, ale odoperovaný kloub protestuje. A tak se snažím to stáří si nějak vyladit. Abych přihlédl ke stavu své tělesné schránky, užil si jídla a přitom netloustnul a nezadělával si na další zdravotní problémy. Mládí to má jednodušší. Nemusí se v ničem omezovat. Dobrý stáří je jako umělecké dílo. Jedno plus mám. Nemám (zatím) nějaké existenční problémy. Ale s tím formováním stáří jsem teprve na začátku.

Lidskost

16. září 2016 v 10:40 | Ivo Adler
Hodně se mele hubou o demokracii. Dělá se z ní spásný recept na všechny neduhy společnosti. Severoatlantická aliance ji ordinuje, kam se podívá. Když bude demokracie, bude všetko. Je to blbost. Už jen samotná existence monarchie je nedemokratický jev. Lidi si mají svého vládce svobodně vybrat. Děje se tak v monarchiích? Ani náhodou. Samozřejmě, funkční demokracie je fajn, ale ještě to není záruka. Na základě více méně evropských skutečností jsme položili rovnítko mezi demokracii a lidskost. To je hrubé zjednodušení. Dost se pídím po nástupu fašismu k moci v Německu. Hitler se dostal k moci naprosto legálním způsobem. KSČ v roce 1948 taky. Aby se zdůvodnilo antikomunistické napadání, byla únorová demise československé vlády dodatečně označena za komunistický puč.
Jádro problému je v něčem jiném. Opět se musím vrátit k nástupu fašismu v Německu. Prvním nepřítelem fašismu, přesněji nacismu, byli Židé, komunisté hned za nimi (židobolševické spiknutí). Hitlerova rada německé mládeži - kdo odmítá nový život, tomu rozbijte hubu. Drtivá většina lidí samozřejmě věděla, že tyto metody jsou nemorální a nelidské. Ale měli strach se ozvat. Mezinárodní veřejnost jim v tom nepomohla. Západní Evropa byla ráda, že se jí daří orientovat Hitlera proti Sovětskému svazu. Jak se dodnes říká v americké diplomacii - je to hajzl, ale je to náš hajzl. Tak si ho budeme pěstovat. Ostatně, není to praxe jen americká. Všechny ty politické a vojenské kotrmelce na Středním Východě jsou právě důsledkem politiky pěstování si "našich hajzlů".
Morální obroda politiky (politika je svinstvo, není-liž pravda?) spočívá v tom, že hajzlové budou odhaleni a pranýřováni. Porušování morálky, slušnosti a lidskosti nezmizí z pranýře světových dějin. Padni, komu padni. Do toho se nikomu moc nechce. Jen těžko se najde subjekt, který sám nemá máslo na hlavě. Jeden příklad za všechny. Stálým evrgrýnem antikomunistických útoků na Čínu je její politika v Tibetu. Tibet je, resp. byl, feudálně otrokářský kněžský stát. Kdo nevěří, ať si přečte nějaký starší cestopis a pro pozorného čtenáře a posluchače problesknou takové informace i ze současnosti. Klášterní gangy ovládají své okolí a terorizují obyvatelstvo. Čínská administrativa je pro řadové Tibeťany vysvobozením. Ale - za Tibet mluví dalajláma a exilová vláda v indické Darmasale. Ti pravdu neřeknou. A tak se omílá svébytnost tibetské kultury a nutnost jejího zachování.
Jsem pro zachování svébytnosti každé národní kultury. To je pro mě ten multikulturní svět, který nás obohacuje. Ale představa, že v malém Česku bude existovat několik kultur - křesťanská (raději hned několik), cikánská, islámská, to mi hlava nebere. Včera jsem četl na internetu (Globe 24) výkřik do tmy jedné cikánské učitelky (Polákové): my Romové jsme zanedbávaní. Ve své romské rodině jsem se nedozvěděla, že se slova v češtině ohýbají a já jsem se to za celou školní docházku nenaučila. Škola se mně nevěnovala. O tom, že by se tomu v první řadě měli věnovat její cikánští rodiče, ani slovo. Kultura každého etnika závisí především na jeho úsilí. Pozoruhodné je, že v zájmu zachování kultury Tibetu se volá po jeho samostatnosti. Po samostatnosti ruského obyvatelstva Ukrajiny se nemluví ani náhodou. A že jeho úsilí po zachování jeho kulturní identity bylo na území Ukrajiny utopeno v krvi, ani slovo. Ale ukrajinská politiky je namířena proti Rusku, a proto, i když jsou to hajzlové, jsou to naši hajzlové. My je budem podporovat. Takovou cestou k morální obrodě politiky nedojde.

Multi-kulti po česku

30. srpna 2016 v 19:11 | Ivo Adler
Nedívám se na to, ale dneska jsem čekal, až mi vystydne polívka a tak jsem měl před zprávama puštěnou televizi. Zrovna tam dávali Doktora Martina, či spíš doktora Donutila. Nevím, ale ta figura mi přijde jako vytažená z mrazáku. Ale čert to vem. Zaujalo mně něco jiného. V seriálu hrají dvě Slovenky, sestřičky nebo pomocnice pana doktora. Asi jsou to opravdu Slovenky, protože jejich slovenština mi přijde docela autentická. A tady je pes zakopaný. Co mají v českém seriálu co hrát Slováci? Silně pochybuji, že ve slovenských seriálech hrajou Češi a taky že tam mluví česky. Občas se stane, že v české televizi je natočena nějaká reportáž z českého prostředí, a vystupuje v ní Slovák, snad dokonce jako mluvčí nějaké instituce a mluví pochopitelně slovensky. Považuji to za sprostotu. Naopak považuji za samozřejmost, že v české televizi se bude mluvit česky. Slováci tady hřeší na to, že čeština a slovenština jsou blízké jazyky. Nejen Slováci, ale i české televize. U Slováků může být důvodem lenost učit se česky. U televize si takový stav můžu zdůvodnit jen tím, že televize tady skrytou formou propaguje multikulturalismus. Jen se podívejte, jak jsem multikulturní, v našich dramatizacích hají Slováci. A nebo vystupují jako mluvčí. My to dáme. A propagace multikulturalismu je zcela nenásilně na světě.
Nejen to. V českých hrách, seriálech zejména, se objevují příslušníci jiných národů - půjdeme na pivo k Henrymu (USA). Henry má patrně nejlepší pivo široko daleko. A gambler Vasil (Ukrajinec) prohraje, co má, v hracích automatech. Povšimněme si třídního rozdílu. Henry má hospodu, Vasil je gambler. Oba mluví lámanou češtinou. Zaplať pánbu za to, aspoň jim rozumíme. Musím se ale pousmát. Cikánům se taková umělecká reflexe vyhýbá. Ona taky věrohodná role pracujícího Cikána je pro diváka těžko přijatelná. A že to jsou gambleři, víme i bez seriálů.
Proto mám vůči českým televizním stanicím jeden požadavek. Ať v nich hrají Češi - české postavy i čeští herci. I bez těchto jinonárodních akvizicí je o čem hrát. Kdo sahá po problémech jiných národů v českém prostředí, volky nevolky propaguje multikulturalismus. Nestojím ani o klaďase, ani o záporáky jiných národností. Obojího máme skladem dost vlastní provenience. O tom, že taková objednávka plní ideologickou funkci ani nemluvě. Nejsme tak blbí, abychom to nepostřehli.
P.S.
Tahle skrytá ideologická masáž zatím nezahrnuje muslimy. Bylo by to krásný, kdyby zazvonil budík, muezzini jsou bohužel úzký profil, muslim vtáhne modlící kobereček a začne mlátit hlavou směrem k Mekce. Skrytý podtext - no vidíte, jak se s těmi muslimy dá žít. Na něco takového si televize zatím netroufla, ale co není, může být.

Kam dál