Jakub Prachař a Agáta Hanychová

Pondělí v 11:00 | Ivo Adler
Nemám rád katolickou církev. Nemám rád vůbec žádné církve. Všechny jsou nakonec nástrojem k ovládání lidí. Ale to neznamená, že jsem tak blbej jako naši antikomunisté, abych všechno, co církev (komunisté) kdy řekla/i, prohlásil za blbost. Za celou svou historii církev svatá nashromáždila dost poznatků, které soudný člověk může s úspěchem využít. Slova jednoho církevního teoretika mi utkvěla v paměti. Říká zhruba tohle: manželství není dokonalá instituce (jako demokracie). To první zvláště. Dříve či později si manželé mohou říci - sakra, vždyť já jsem mohl/a dopadnout líp. Smáznu to a začnu znovu - lépe a radostněji. A manželský rozvrat je na světě.
Nedá mi to, abych nevzpomenul slova poloviny našeho dalšího hvězdného páru - manželů Kuchař - Gregor - Brzobohatých. Záměrně uvádím všechna příjmení, protože nevím, jaký je právě aktuální stav v jejich užívání. Táňa v období svatby prohlásila - na děti zatím nepomýšlíme, chtěla bych dítě až ve chvíli, kdy si budu jistá, že jsem využila všechny možnosti pro své uplatnění. Že na mne někde za rohem nečeká nějaká hvězdná kariéra. A tak Táňa svědomitě obíhá všechny rohy a zkoumá, jestli někde nějaká hvězdná kariéra není k mání. Zatím se tak nestalo a tak se snad dočkáme mladých od tohoto páru. Byla by to škoda, kdyby takový pár zůstal bez potomstva. Kvalitní jedinci by se měli snažit, aby lidstvo obšťastnili co největším počtem dětí. Je to přímo jejich vlastenecká povinnost. Nemusí mít početné potomstvo jenom Cikáni. I když Ester Kočičková prohlašuje, že jenom ten je vskutku šťasten, kdo si dělá, co se mu zlíbí a nepřijímá žádné závazky. Takový člověk ani rakovinu nedostane.
Ale abych se vrátil k původnímu páru. Jakub Prachař a Agáta Hanychová se brali z lásky. Z čeho jiného taky. Nebyli to žádní naivkové, Agáta zvláště. V době svatby, při které přijala manželovo jméno, už měla nemanželského syna Kryšpína Dopitu (3. 8. 2011) s bývalým hráčem amerického fotbalu Mirkem Dopitou. Ti sportovci jsou boží. Jsou tak jednoduší, nekomplikovaní a umí si užívat života. Ideální partneři pro život. Nicméně kolečko se polámalo a vztah skončil. Agáta navázala nový vztah s hercem Jakubem Prachařem, členem herecké rodiny Prachařů, který byl i úředně posvěcen. Z partnerů se stali manželé, Jakub vyženil syna Kryšpína. Už to jméno zaručuje hladký start do života.
Už od samého začátku bylo jasné, že se nejedná o žádné tuctové manželství, jako když si dojička Máňa vezme traktoristu Pepíka. Oba manželé se pohybovali v prostředí, které nabízí celou řadu společenských styků. On herec, ona modelka, majitelka modelingové agentury, moderátorka a příležitostná herečka. A tady je pes zakopaný. Jak se zdá, oba partneři využili příležitostí, které prostředí nabízelo. Zdůrazňuji, že všechno je ve stadiu hypotéz. Jakub se údajně sblížil s hereckou kolegyní Kristýnou Leichtovou z televizního seriálu Ohnivé kuře, Agáta pro změnu s fotografem Dereckem Hardem (zřejmě Čech jako poleno), který ji fotil. Dokonce je označován za otce nenarozeného dítěte, protože Agáta je údajně těhotná. Oba partneři jsou obětí své vlastní nezodpovědnosti. Co kdyby to s tím/tamtou bylo lepší než se současným partnerem. Musím to vyzkoušet. A tak to oba zkoušeli, až překročili hranici. Jakub ze společné domácnosti utekl ke kamarádovi, Agáta se pro změnu zhroutila.

Vždycky se může stát, že se člověku připlete do cesty někdo, kdo jako eventuální partner vypadá zajímavě. Proč to nezkusit? V tom je ale síla charakteru, že si tyhle experimenty zakážu. Jednou jsem ve svazku, bohem i lidmi požehnaném, tak žádné experimenty nebudou. I když je to někdy zatraceně těžké. Umělecká komunita tahle omezení jen těžko přijímá. I když komunita "normálních" s tím má také problémy. Jestli se chci těchto manželských a obecně vztahových havárií vyvarovat, musím si odpovědně vybrat partnera, řídit se jenom citem nestačí - je to na furt, a pak si musím zakázat ovoce z cizí zahrady. Za chvilkové smlsnutí člověk zaplatí vysokou cenu. Jakub i Agáta to nezvládli.
 

Volby kam se podíváš

13. března 2017 v 14:55 | Ivo Adler
Období příštích dvanácti měsíců bude výživné. Na podzim nás čekají volby do poslanecké sněmovny a na začátku příštího roku přímá volba prezidenta. Nelze ani přehlédnout, že tyto volby proběhnou v kontextu voleb v zahraničí. Už proběhlo referendum o setrvání Velké Británie v EU a volba prezidenta USA. Obojí s výsledkem spíše než neočekávaným tak nežádaným. Velká Británie opustí EU a prezidentem USA se stal Donald Trump. Zlobivé dítě americké politiky. A v tomto roce, ještě před našimi volbami, budou volby do německého parlamentu a volba francouzského prezidenta. Volby do holandského parlamentu klepou na dveře (15. 3.). O nic světoborného v Holandsku sice nejde, ale i tam může výsledek překvapit.
Naše volby mají ale svou, nikoliv milostnou, předehru. Její součástí byl brněnský sjezd ČSSD ve dnech 10. 11. března. Volilo se na něm i nové vedení strany. Předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi daly svou důvěru dvě třetiny delegátů. A to neměl protikandidáta. Nikdo jiný o post předsedy ČSSD nestál. Myslím, že to byla chyba. JUDr. Jeroným Tejc, který Sobotku kritizuje, kandidoval jen na funkci prvního místopředsedy. Myslím, že udělal taktickou chybu. Měl kandidovat na funkci předsedy. S největší pravděpodobností by byl poražen. Ale nikde není napsáno, že Sobotka zůstane předsedou i po volbách do parlamentu, zvláště pokud ČSSD bude druhá za Hnutím ANO. Pak by Tejc byl samozřejmou náhradou za Sobotku, zvláště když by moh´ říct - vidíte, já jsem to říkal. Takhle svou šanci promrhal a stejně prvním místopředsedou zvolený nebyl. Až se bude rozhodovat o nástupci Sobotky, byl by první na řadě, takhle bude jeden z několika potenciálních kandidátů. S takovýmhle přístupem ČSSD nové osobnosti nevygeneruje.
A nedostatek osobností je vidět i v postoji ČSSD k prezidentským volbám. Nejsou lidi! Výrazem bezradnosti ČSSD k otázce kandidáta na prezidenta je i předpokládané referendum v členské základně k výběru kandidáta na prezidenta. Z nouze se tak dělá ctnost. Nikoho nemáme, tak to hodíme na lidi. Navíc to bude zdánlivě demokratické. Jako by nestačilo, že prezidenta volí občani. To je demokratické ažaž. Ale nepřekvapuje mě to. ČSSD vždycky byla stranou přizdisráčů a je jí pořád. Pokud ČSSD nevybere silného kandidáta, a nikoho takového nevidím, tak nakonec bude podporovat Zemana, který už svou kandidaturu ohlásil. A v ČSSD je dost členů, kteří na to budou slyšet. Tím se naprosto zbytečně dělá ze Zemana politický gigant, kterým samozřejmě není. Ale mezi slepými jednooký králem.
Straničtí kandidáti jaksi na seznamu kandidátů chybí. Pár prezidentských kandidátů se už objevilo, zatím jsou jen per huba. Nakonec i Zeman, o kterém se hovoří jako o silném kandidátovi, bude muset shánět padesát tisíc podpisů občanů, spolu s číslem občanského průkazu, kteří mu dají svůj podpis na petiční arch, opravňující ho ke kandidatuře. Podpisy občanů může nahradit návrh dvaceti poslanců nebo deseti senátorů. Takový kandidát ale zatím není. Mluví se o tom, že na prezidenta bude kandidovat senátor Kubera (ODS) z Teplic. Ani on ale nedrží v ruce papír s podpisy senátorů nebo poslanců za ODS. Babiš (Hnutí ANO) prohlásil, že si dovede představit jako kandidáta na prezidenta ministra obrany Stropnického. Ale i tady je to ve stadiu úvah.
Zajímavý je postoj komunistů. Komunisti mají dost poslanců (33) na to, aby nominovali svého kandidáta. Pouštět se do shánění 50 000 podpisů mi přijde zbytečně náročné, když mohu dosáhnout stejného cíle podpisy poslanců. O to více pozornosti můžu věnovat vlastní volební kampani. Počet poslanců KSČM klesá. Podle posledního průzkumu preferencí klesly na čtvrté místo - s 10 % za ODS. Nedivím se tomu. Komunisté se málo profilují mezi našimi stranami a upadají do zářné šedi našeho politického života. Právě postavením svého kandidáta by z této šedi vynikli. V předvolebních diskuzích by mohli uplatnit svůj program i názory na řešení řady problémů společenského života. Myslím, že mají i kandidáta na tuto funkci. Předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik není osobou neznámou a působí velmi distingovaným dojmem. Ale třeba najdou i někoho jiného. Pokud ale do toho nepůjdou, promrhají svoji příležitost a zaplatí za to dalším odlivem voličů. Kdo bude dávat svůj hlas věčným nosičům vody?
Jistě, do voleb je ještě relativně daleko. Strany čekají podzimní parlamentní volby. Bůh ví, jak dopadnou. Ale prezidentská kampaň už může být součástí kampaně do parlamentu. Zabily by se tak dvě mouchy jednou ranou. Na výsledky parlamentních voleb zřejmě čeká hnutí ANO. Hnutí ANO dokázalo vyniknout z šedi našeho politického života a výsledky se dostavily. I po volbách je ještě čas přihlásit prezidentského kandidáta. Je to otázka správně načasovaného rozhodnutí. Jak se zpívá v jedné Horáčkově písni - svět nedobyl nikdo, kdo nebyl hráč. Cituji samozřejmě volně. Ale Horáček ví, že štěstí přeje odvážným (a připraveným).

Přežít

9. března 2017 v 15:20 | Ivo Adler
Jednou jsem byl nakupovat v Globusu na Černém mostě (v Praze). Tehdy to ještě bylo v plenkách. Úplně jsem zíral, že na pultu byla vanička s nakrájeným salámem a každý si mohl vzít, kolik chtěl. To se ví, že jsem si vzal, a ne jednou. S touto bohulibou praxí jsem se setkal i více supermarketech, ale jak mám vyzkoušeno, nejspolehlivější je Globus. Taky se to projevuje na cenách, Globus je prý nejdražší. Je to samozřejmě na pultu s uzeninami a masem. V mase je v Globusu největší výběr, proto tam rád chodím nakupovat, i když řeznickému speciálu se to nevyrovná. Ale u těch vaniček lze lidi spolehlivě rozdělit na dvě skupiny. První si bezostyšně bere, no někdy s ostychem, ale přece jen účel postávání u pultu je jasný - sežrat co se dá. Druhá skupina, a myslím, že menší, si nebere. Je jí to žinantní. Patřím samozřejmě do té první.
U nás na vsi se říkalo- hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere. Odráží to filozofii venkovského člověka - jídla je třeba si vážit. Mít co do huby znamenalo v mnoha případech přežít. Kdo neměl, nepřežil. Proto dostatek jídla a pití a navíc ještě zdarma je můj ideál. Pořád za všechno platit je deprimující. Děsně při tom ubývají peníze. Jsou i jiná, skromná potěšení, při kterých se nemusí platit. V Albertu prodávají tzv. anglický rohlík. Rohlík, na kterém je navrch zapečený sýr a slanina. Při manipulaci se občas kus toho sýra nebo i slaniny ulomí. Když mohu, tak ty úlomky sním. Jsou dvě možnosti: buď ty úlomky někdo sní, když to neudělají zákazníci, tak personál, a nebo se to vyhodí. Vyhození je tou nejhorší variantou. Nejsem sám, kdo ty úlomky ujídá. Zrovna nedávno. Zrovna nedávno šla přede mnou k těm rohlíkům jedna mladá žena, která se rozhlížela kolem, řekl jsem si, ty chceš mlsat úlomky. Měl jsem pravdu. Vzala si a já taky. Bylo pro oba. A to nemluvím o možnostech, které skýtají různé ochutnávky. Tam je to oficiální. Ale tam toho tolik nevyužívám. Většinou se nabízí sladké věci a ty já nemusím.
Nedávno jsem dostal e-mail s videem z nějaké akce, kde byly ochutnávka klobás. Ta ochutnávka byla opravdu opulentní. Na talířkách byly připravené klobásy, celé i nakrájené. Lidé je doslova vzali útokem. A kdyby je jenom jedli! Vytáhli z kapes igelitky a sypali do nich obsah celých talířků. Nakonec sám jsem byl svědkem podobné akce. Tentokrát šlo o charitu. Na závěrečném vyhodnocení bylo pohoštění, kde byly k dispozici uzeniny, řízky, slané a sladké pečivo i ovoce. Pochopitelně i pití. Na památku jsme si mohli vzít tašku s logem charity. Nacpal jsem tašku plnou. Tahle charita se opravdu vyplatila. Nejsem sám, kdo těchto příležitostí využívá. Cpou se i celebrity. Jedna známá česká herečka je tím pověstná. A když se necpou, tak se aspoň vožerou. Zrovna teď proběhl sdělovacími prostředky případ opilců na vyhlášení výsledků Českého lva. Někteří účastníci se ztřískali tak, že se neudrželi na nohou. To mi vadí. Strčit do pusy kousek salámu u pultu v Globusu může každý. Ale tady se můžou vožrat jenom ti, co tam mohou přijít. A to není každý. Na té charitě pravda také ne. Byl jsem pozvaný. Na svou obranu mohu uvést, že jsem něco takového vůbec nečekal. Proto se mi hodila ta taška. Nebudu ale ze sebe dělat snoba, který odmítá, co se mu nabízí.
Ale aby nešlo jen o žrádlo, jsou i "duchovní" požitky. Jeden známý, už je chudák po smrti, mi dal typ. Vernisáže. Když se otevírá nějaká výstava, tak se nejdřív kecá, jak je ta výstava potřebná, jak nám rozšiřuje obzory atd. Pak občas bývá trocha umění - hudební vložka. Ta nikoho nezabije. No a pak bývá prohlídka výstavy, občas komentovaná. A nakonec nějaké pohoštění. Větší nebo menší. Pamatuju se, není to tak dávno, pořadatel zaměnil pořadí. Napřed pohoštění, pak prohlídka. Výsledek byl tristní. Sežrali jsme, co se dalo a na prohlídku už nikdo nešel. Příští týden se otevírají dvě výstavy. Jsem zvědavý na jejich úroveň.
Češi jako národ nemahí takovou životní úroveň, aby si mohl hrát na blazeované snoby, které jídlo, natož zadarmo, vůbec nezajímá. Co sežerem, zaplatíme, nikoho se nebojíme. Pořád máme strach, že to, co máme, nám sežere někdo jiný. Možná právě díky tomu mohl náš nárůdek v exponovaném středoevropském prostoru vůbec přežít. Víc nás při našem tempu rozmnožování asi nebude. Ono to platí pro Evropu vůbec. Nějaký životní prostor (Lebensraum) v okolí, popřípadě za oceánem, taky není. Musíme vystačit s tím, co máme. A když máš příležitost, tak se najez. Kdoví, co bude zítra.
 


Poplatky

22. února 2017 v 14:47 | Ivo Adler
Už je to hodně dávno. Měli jsme ve škole výuku jakéhosi podnikání, věc jinak nevídaná, kdo by učil za totáče podnikání. Dnes se naopak nic jiného neučí. A vyučující kantor se nám svěřil se svým poznatkem ze západu - u nás by se takový provoz hned zavřel. Hrubé prohřešky proti bezpečnosti práce - namátkou elektroinstalaci, které v té době u nás byly nemyslitelné. Majitel to prý vysvětlil tím, že platí pojistku a tak se na náklady na elektroinstalaci může vysrat. Trochu to připomíná jednu židovskou anekdotu. Tak jsem slyšel, Roubíček, že jste se pojistil proti ohni a krupobití. Tak mi vysvětlete, jak to chcete udělat s tím krupobitím. My se snažíme, za laskavého přispění EU, snížit podnikatelské riziko na nulu. Na co potom pojištění. Jeden můj známý mi řekl: havarijní pojištění nemám. Jezdím tak opatrně, že sám nehodu nezpůsobím a pokud mi způsobí škodu někdo jiný, tak ji také zaplatí. Podotýkám, že to byl profesionální řidič.
Je topná sezóna a tak nabývá na aktuálnosti stav kotle a komína. Kotle mám dva. Jeden na pevná paliva, jeden na plyn. Topím samozřejmě tím plynovým. Na pevná paliva přijde na řadu na začátku nebo konci topné sezony. Spálím v něm dřevo z domácnosti, zahrádky a něco mi přiveze švagr. Dělá ve firmě, která dřevo zpracovává a má ho zadarmo. Někdy dřevo získám i z jiných zdrojů - například z atypických palet. Ten kotel mám i pro případ, že by nešel plyn. Do stavu kotlů výrazným způsobem zasáhl stát. Předepisuje mi, kolikrát mám mít vyčištěný komín, revizi kotle i spalinových cest. Vyrostl jsem na vesnici, jednou za čas, snad za rok, přišel kominík a vymetl komín. Měli jsme ale i kamna, resp. sporák a pec na pečení chleba v jednom a ty jsme si museli vyčistit sami. Kominíka zajímal jenom komín. Poplatek, tehdy pár korun, evidence do kominické knížky.
Dneska přijde kominík, mám dva kotle, tedy dva průduchy, za každý se platí zvlášť, bratru dvanáct set korun. Průduch od plynového kotle čistit nepotřebuje, taky ho nečistí, jen eviduje, že je. Průduch od kotle na dříví se může zanést, okouknul jsem, co kominík dělá a čistím si sám. Aby to nebylo málo, kominík mi předepisuje, jak má komín vypadat. Nějakou závadu tam našel. Dobrá, s pomocí syna jsme komín nahodili, prý nebyli v pořádku spáry, ale při poslední prohlídce mi vyčetl, že se dřevěné podbití dotýká komína a to se nesmí. A hned mi dohodil jednoho zedníka, že prý mi to spraví. To mě dost nasralo. Do střešní konstrukce nemíním zasahovat. Navíc komín od plynu je studený. Kvůli tomu nebudu uřezávat podbití. Vůbec si to neumím představit. A tak jsem se letos na milého kominíka vysral. Řekl jsem si, když mi chceš dávat takovéhle příkazy, tak se na tě vykašlu. Navíc můj kominík nemá licenci na kontrolu spalinových cest, to teď nově musí být. Udělal jsem závěr: vymetání komína ne, udělám si případně sám, ale kontrola spalinových cest ano. Pracně jsem sehnal licencovanýho kominíka, ten kontrolu cest udělal, žádné příkazy mi nedával, pochopitelně to nebylo zadarmo. Ne snad že bych ho nějak korumpoval, ale kontrola není zadarmo, to ví každý vůl.
A do třetice všeho dobrého kontrola kotle. Pochopitelně plynového, s ten druhý je rezerva. Příslušný kontrolor přišel poprvé a hned jsem neuspěl. Do sklepa, kde oba kotle jsou, vede okno. Je vždycky pootevřené, nejsem idiot, vím, že přívod vzduchu musí být. Někde jsem vyčetl, že na jednu kW, musí být otvor pro přívod vzduchu přívod 1 cm2. To myslím to pootevřené okno splňuje. Ale revizorovi se to nezdálo. Co když někdo to okno zavře. Začal jsem uvažovat o krajním technickém řešení, že okno přesklím, resp. vyměním sklo za plast a do něj vyvrtám 20 otvorů o velikosti 1cm2. Kotel má výkon asi 20 kW. Pak jsem si řekl, nebuď vůl! Milé okno jsem vysadil, zavolal technika znovu a říkám, už je to v pořádku. Na okně byla jen drátěná mříž. I technik změřil tah nějakým přístrojem a konstatoval, že je to v pořádku. Ještě kotel vyčistil, musel jsem s uspokojením konstatovat, že hořák prakticky nebyl vůbec zasviněný a to už je nainstalovaný hezkou řádku let. Kotel na pevná paliva jsem si před rokem vyčistil sám. Je k tomu nutná částečná demontáž, ale to jsem zvládl.

Takže když to shrnu. Na jeden komín byly třeba tři návštěvy odborníků, byly více méně na hovno, zaplatil jsem za ně přes dva tisíce. Jsem pojištěný, rizika ze závad na topné soustavě bych klidně vzal na sebe, ale erár nařídil, žádný rizika na sebe brát nebudeš, budeš to mít v bezvadném pořádku, tím pádem žádné riziko nebude a tím je to vyřízené. Peníze z moci úřední zaplatíš. Zároveň tím pádem živím tři živnostníky, do kterých mi nic není. Nic proti jejich činnosti nemám, vadí mi jen to, že je to nařízené s hrozbou postihu. Možná bych i já někdy jejich služeb využil. Ale ekonomická je, u malých systémů, údržba cestou nutné opravy. Když něco nefunguje, tak se to spraví. Případné škody jsou pokryté pojištěním. Nemáš pojištění, máš smůlu. Ale buzerace prostřednictvím tří kominíků se mi silně zajídá. O tom, co mám dělat, bych si rozhodnul sám, nikdo mě k ničemu nebude nutit.

Misionářská poloha

10. února 2017 v 21:22 | Ivo Adler
Dívám se rád na přírodopisné filmy. Pořád lepší přírodopisný film než nějaký přiblblý seriál. Některá témata už jsou hodně profláklá. Život lvů už znám nazpaměť. Proto oceňuji snahu tvůrců těchto filmů seznámit diváka s celým ekosystémem. A to samozřejmě nemluvím o tom, jak podceňujeme roli rostlin. Ale rostliny nemají svůj kanál jako Animals. Právě Animals Planet je kanál, na kterém se člověk dozví nejvíc. Snad včera jsem sledoval pořad o řece Kongo. To je ta tendence ukázat celý ekosystém. Neviděl jsem ho bohužel celý. Ale přepnul jsem to zrovna ve chvíli, kdy se zrovna pářily gorily. Sex mě zaujme vždycky, lidoopů především. Jsou nám tak blízcí! Trochu mě nasere, většinou to točí BBC, že jsou při tomto natáčení tvůrci příliš prudérní. Nojo, Angličani. Žádný detailní záběr. I když teda detailní záběr chyběl, přece jen bylo zřejmé, že gorily to dělají jako lidé, tedy zoči voči.
Řeka Kongo sehrála ve vývoji druhů svoji roli. Rozdělila v době svého vzniku populaci šimpanzů na dvě části. Na severu zůstali "klasičtí" šimpanzi, na jihu se vyvinuli šimpanzi bonobo. O bonobech toho není příliš známo, nicméně jsou uznáni za samostatný druh. Vypadají jinak a jinak se i chovají. Jestliže klasičtí šimpanzi řeší své problémy násilím, bonobové řeší své spory sexem. Oni se k míru prošoustají. Trochu tím připomínají rakouské Habsburky. Pohlavní život bonobů byl natočen a nastojte, i oni to dělají jako lidi. Taky zoči voči. Oproti gorilám je ale jejich styk mnohem dynamičtější. Dělají to i třeba zavěšeni na stromě. Navíc je patrná i určitá předehra. Samice bez rozpaků sehraje iniciativní roli, když se samec k ničemu nemá, bez rozpaků ho nakopne - dělej. Pohlavní život klasických šimpanzů jsem bohužel neviděl, ale šimpanzi jsou asi nejagresivnější lidoopi, jsou nám nejvíc podobní, z čehož by se dalo usuzovat, že samice má spíše submisivnější roli.
Nemohu zapomenout na asijského lidoopa - orangutana. I jejich pohlavní život byl zfilmován, samozřejmě opět s nechutnou dávkou prudérie. Orangutani vedou samotářský život a tak jejich pohlavní život byl natočený v nějakém lesním útulku pro zachráněná zvířata. Většinou se jednala o zvířata mladá. To má pro pohlavní život orangutanů nezanedbatelný význam. Orangutaní samec, když dosáhne pohlavní dospělosti, má po stranách hlavy jakési lícní lišty. Jeho hlava tak trochu připomíná měsíc v úplňku. A bez těchto lišt samice odmítá kopulovat. Jenže samci v útulku byla mladá zvířata a tak lišty neměli. Samice tudíž nechtěli kopulovat. Ale samci, ač nedospělí, měli chuť. A tak milé samice za neskrývaného zájmu dorostu jednoduše znásilnili. Ať se mladí přiučí. Orangutani mají tu výhodu, že mohou čtyři nohy samice držet svými čtyřmi končetinami, takže tady neplatí žádné, ja som se bránila, ruky nohy krížom krážom dávala, aj tak ma tri razy pojebal. Orangutaní samec samici udrží a tak z nedostatku jiného nápadníka si samice nakonec dala říct. A samozřejmě taky zoči voči.
Pohlavní život lidoopů si nepochybně zaslouží větší pozornost nejen z důvodů mé perverznosti, ale zejména proto, že to vypadá, že tento způsob kopulace - zoči voči neboli misionářská poloha, byl vlastní našemu společnému předkovi a nepochybně ho praktikovali ve svém vývoji i naši lidští předkové. Nakonec kdo viděl film, tuším francouzský, Boj o oheň, ve kterém tři pra/lidé se vydávají hledat zdroj ohně, když jejich tlupa o oheň přišla, tam naši průkopníci získají nejen oheň, ale i jednu příslušnici cizí tlupy. Šéf té trojky (žádná švédská trojka) s ní souloží a také zoči voči. Způsobem provedení od gorilího samce k nerozeznání. Ostatní členové přihlíží. Lze předpokládat, že toto byl prapůvodní způsob kopulace lidského druhu. Teprve dalším kulturním vývojem se způsoby kopulace rozšiřovali. S diktátem křesťanství a jeho snahou regulovat pohlavní život se způsob kopulace omezil na jeden - misionářský.
Kopulace tváří k sobě s velkou pravděpodobností měla i fyziologické dopady. Začala být ceněna ženská prsa. Partner je při souloži viděl. Podobně též bělmo očí, které přispívalo k větší atraktivnosti partnerů. Paviáni, kteří kopulují jako většina zvířat zezadu, žádná atraktivní prsa nemají, zato mají červené zadky, kterými samice dává samci na vědomí, že má své dny. Když se chce pářit, vystrčí na něj svůj zduřelý zadek. I když ani vystrkování zadku není lidským samicím zcela cizí. Nicméně kopulaci tváří k sobě pokládám za jeden z milníků vývoje lidského druhu, který má nezanedbatelný vliv na náš současný vzhled.

America first

26. ledna 2017 v 10:57 | Ivo Adler
Sledoval jsem celkem pečlivě inaugurační projev nového amerického prezidenta Donalda Trumpa 20. 1. 2017. Slova v nadpisu použil nejméně dvakrát. Co ale znamenají? Doslovný překlad je jasný: Amerika (musí být) první. Ve světovém měřítku to není až tak neobvyklé. Začátek německé hymny říká: Deutschland, Deutschland über alles. Německo nade vše říká poněkud jinými slovy to samé.To se hezky poslouchalo za Hitlera a poslouchá se to i dnes. Ona taky německá hymna je muzikálně a ideově lepší než ten nás cajdák - Boryš umí po skalinách. Ale co se dá dělat. Českou marseillaisu nikdo nesložil. Taky nedisponujeme takovými dějinami, jako mají Francouzi. Hesla (hymny) zůstávají, výklady se různí.
V případě Trumpovy America first se nabízí minimálně dva výklady. Podle prvního výklady Amerika musí být vůdcem (svobodného) světa. A je hodně Američanů, kteří se pod to podepíšou. Myslím, že tolik, kolik jich volilo Clintonovou. A když zapátrám v paměti, a už něco pamatuju, nevzpomenu si na amerického prezidenta, který by tuto politiku nedělal. Amerika je boží země (do určité míry je to pravda) a proto má právo vést svobodný svět. Jsme pro ostatní země vzorem, který musí následovat. Pokud se to ostatním zemím nelíbí, tak je o našem vůdcovství budeme přesvědčovat. Možností "přesvědčování" je hodně. Od ideologické diverze až po válku. Amerika v tomto vývozu není sama. Celý "svobodný" svět chce svou svobodu vyvést do ostatního světa. Včera jsem na ČT 2 viděl pořad Letem světem. Je to seriál, ve kterém Kaiser a Lábus cestují po světě, pochopitelně za peníze ČT, ironizují situaci v jednotlivých zemích a dávají jim rady, jak by si měly zařídit své poměry. Tentokrát byli v Barmě. Vždycky se při sledování takových pořadů dívám, kdy byly natočeny. Tentokrát to bylo v roce 2007. Kaiser tam Barmáncům neomaleně doporučuje, aby provedli "sametovou" revoluci. A hned jim předvedl, jak se zvoní klíčema. Dneska už by takové pojetí asi neobstálo. Jó, časy se mění. Člověk si může říci - vždyť jsou to šaškové. Ale jiná naše dvojice - Bubeník a Pilip, navštívila Kubu, se stejným záměrem. Ty už bych za šašky neoznačil. Zkrátka - tenhle svobodný svět v čele s USA dává celému světu neomalený návod, jak se má chovat. Ať se to zbytku světa líbí nebo ne. Nejsem proti tomu, aby svobodný svět konkuroval "nesvobodnému" a dával mu svůj příklad. Ale nemůže to dělat prostředky nekalé reklamy, natož nějakým humanitárním bombardováním. Navíc takový příklad je pokrytecký. Nesvoboda v Sýrii vadí, nesvoboda v Saudské Arábii je OK. Přikloní se Trump k tomuto chápání vůdcovství Ameriky?

Pak je možný druhý výklad Trumpových slov. Amerika bude příkladem pro celý svět svou svobodou, bohatstvím, kulturou, rovností příležitostí atd. Myslím, že je dost příkladů pro tento výklad Trumpových slov. To je to, co od Trumpa očekávají jeho voliči a nakonec celá Amerika i celý svět. Půjde -li Trump touto cestou, jde cestou správnou. A k tomu Trump nedvojsmyslně dodává. Budeme se starat především samy o sebe. Každý stát je odpovědný sám za sebe zrovna tak, jako je sám za sebe odpovědný každý občan. Nečekej, že tě bude Amerika chránit, když se budeš ulejvat v plnění svých obranných povinností. Nejen Trumpova prohlášení, ale už i první Trumpovy kroky ukazují, že dominantní asi bude ten druhý výklad. Ve srovnání s předchozími poměry je to skutečně změna, a velká.

Donald Trump prezidentem USA

20. ledna 2017 v 10:37 | Ivo Adler
Tak dneska budou Donalda Trumpa korunovat na prezidenta USA. Záměrně píši korunovat, protože cirkus, který se kolem toho dělá, se od korunovace příliš neliší. Američani jsou tací. Jejich země je přece nejkrásnější a nejbohatší, proto si ten cirkus zaslouží. V jiných zemích instalují hlavu státu a ani pes po tom neštěkne, tady je to planetární událost. Ale budiž, osoba prezidenta USA je natolik významná, že si světovou pozornost zaslouží. Jeho předchůdce Barack Obama znamenal jeden mezník v dějinách USA. Byl to první barevný ve funkci prezidenta USA. Snad si svět zapamatuje aspoň jeho program zdravotní péče pro chudé Američany. Pokud ho Trump nedemontuje. A to by bylo zhruba všechno. Jinak na něm nebylo nic zvláštního - trochu dobrák, trochu hajzl, jak to bývá. Vadí mi, že americká rétorika kolem změny prezidenta je tak dunivá. Samá velká slova, obsah už je méně oslnivý.
Samotný průběh inaugurace ukazuje na latentní poplatnost americké politiky náboženství. Přísahá se na Bibli. Trump snad bude přísahat dokonce na dvě Bible. Jsem zvědav, kdy se proti tomu začnou bouřit židi a muslimové, popř. budhisté. U nás prezident přísahá na ústavu. Už tím je předznamenán sekulární charakter našeho státu. Ovšem kdybych já skládal prezidentský slib, neodpustil bych si rýpnutí - k tomu mi napomáhej bůh Otec, Syn i Duch svatý, amen. Po takovém slibu by každému muselo být jasné, že je mi náboženství u prdele. Verbálně tomu ovšem nelze nic vytknout. Jsem přece křesťan. Je vidět, že Amerika má před sebou ještě dlouhou vývojovou cestu. Napětí kolem Trumpovy inaugurace je vyvoláno očekáváním změny. Trump vsadil na změnu v americké politice a na to lidé slyšeli. Program Clintonové byl vlastně jen extrapolací dosavadní politiky, jen bude všeho jaksi víc. Většina ale řekla - díky, ale to už známe.
Trumpa jsem označil za pragmatika, což předpokládá, že se bude řídit prospěchem Spojených států amerických. Tady se nabízí hned několik otazníků. Nakolik je v zájmu USA uvíznout v bažině občanské války v Afghanistánu? A je velký otazník, jak to dopadne v Iráku. Přitom ani v jednom případě se nejedná o konfrontaci s Ruskem, což dříve bylo tradičním zdůvodněním americké angažovanosti. Ba dochází k jistému paradoxu. Američani podporovali afghánský Taliban proti Rusům, resp. Sovětům, Rusové se stáhli a dneska rozvíjí s Talibanem vztahy, zato USA vězí až po uši v afghánské válce. Na nějaké razantní vítězství kábulské vlády to nevypadá. Dokážou se USA stáhnout? A podobných případů, jen ne tak vyhraněných, je celá řada. Volky nevolky, na to bude muset Trump reagovat.

Kardinální otázkou jsou ale vztahy s Ruskem. Studená válka mezi USA (NATO) a Ruskem stále trvá, jen se snížila její intenzita. Nejnižší byla za prezidentování Jelcina. Jelcin v podstatě na obhajobu zájmů Ruska rezignoval. Proto je na Západě tak oslavován. Po rozpadu socialistické soustavy se ukázalo, o co ve skutečnosti šlo. Sovětský svaz kolem sebe vytvářel pásmo nárazníkových států, které měly zabránit vpádu Západu na jeho území. S tím má Rusko své historické zkušenosti. Řádem německých rytířů počínaje a Hitlerem konče. Rusko je země bohatá na přírodní zdroje a na Západě je dost politiků, kteří si myslí, že tyto zdroje by mělo mít k dispozici celé lidstvo. S tím by se dalo i souhlasit, ale ne za okolností, že se na těchto zdrojích budou bohatnout západní společnosti, maximálně s účastí místních kompradorů. Jelcin byl představitelem těchto kompradorů. Nalezení vyvážených vztahů s Ruskem je úkolem pro Trumpa a pro každou americkou administrativu. V jistém smyslu současný svět připomíná svět před sto lety. Mezi Ruskem a Západem nejsou ideologické rozpory, ale střetávají se ekonomické i politické zájmy. Řešení je možné buď válkou nebo dohodami na základě vzájemně výhodných kompromisů. Pochopení nutnosti kompromisů se v Trumpově jednání objevuje, ale jak je trvalé a jestli ho dokáže Trump prosadit v konfrontační atmosféře USA, to je největší neznámá. Přál bych si, aby to dokázal. Je to v zájmu celého lidstva.

Pacifistka

19. ledna 2017 v 11:54
Kanadská pacifistka napsala kanadským úřadům a stěžovala si na zacházení s teroristy zatčenými v Afghánistánu.
Ministr obrany jí odpověděl:
Vážená občanko,
Děkuji za Váš dopis, ve kterém vyjadřujete starost o to, jak zacházíme s teroristy Talibanu a Al Kájdy, kteří jsou v rukou kanadské armády. Zabýváme se stížnostmi, které dostáváme od občanů, jako jste Vy, a vytvořili jsme nový pacifistický a integrační program pro teroristy. V souladu s tímto programem jsme se rozhodli vybrat jednoho teroristu a umístit ho do Vaší rodiny. Příští pondělí budete mít ve svém domě pana Alí Mohameda Amé Ben Mahmuda (můžete mu říkat jednoduše Amé). Očekávám, že ho dobře přijmete a budete o něj pečovat tak, jak jste vyžadovala ve svém protestním dopise. Je pravděpodobné, že si budete muset najít nějaké pomocníky pro tuto misi. Naše oddělení u Vás každý týden provede kontrolu, abychom ověřili, že stále máte na mysli principy dobrého zacházení, které jste vyžadovala ve Vašem dopisu. Musím Vás upozornit, že Amé je extrémně nebezpečný psychopat, ale věříme, že s vnímavostí, kterou jste prokázala ve Vašem dopisu, se Vám podaří překonat tuto obtíž. Připomínáme, že Váš host se jeví extrémně efektivní v boji muže proti muži, že umí zabíjet tužkou nebo nůžkami na nehty. Kromě toho je Amé expert ve výrobě výbušnin z věcí, které se vyskytují běžně v domácnostech. Proto prosím mějte pod kont rolou tyto věci, i když - podle Vašeho názoru - dejte po z or, abyste se tím snad nějak nedotkla či neurazila pana Amého. Terorista se nebude s Vámi a s Vašimi dcerami chtít příliš bavit nebo nějak spojit (s výjimkou sexuálního spojení), jelikož on považuje ženy za prosté předměty. Toto je velmi citlivý aspekt, protože u něj byly pozorovány násilné tendence k ženám, které nedodržují islámská pravidla oblékání, takže věřím, že Vám nebude vadit nosit burku. Tím zvýšíte respekt ke kultuře a víře, který jste zmínila ve svém dopise. Ještě jednou Vám děkuji za Váš zájem a obavu, vážíme si osob, jako jste Vy, a budeme informovat naše spoluobčany o Vaší spolupráci.


Hodně štěstí.
S úctou Gordon O'Connor
Ministr obrany
Poznámka:
Přestože se to zdá být lež, dopis je skutečný a byl publikován v tisku

Proč tu zůstanu

10. ledna 2017 v 10:58 | F. R. Čech –
Nejsme hrdý národ. Jen že jsme tu furt. Přišel Němec, pobyl a zase odešel, a my jsme tady furt. Přišel mužik, pobyl, odešel, a my jsme tady ještě pořád furt.
Přišla Unie, pobude a až se rozpadne, my tu zase budeme furt. Těžko nás porazit, když nebojujeme. A žádný vetřelec nezvládne poslouchat naše vtipy déle jak čtyři sta let, to je vyzkoušeno. Nestojíme za moc, ale ještě pořád stojíme tady. To není špatné.
Politika tady stojí za hovno.
Svatá pravda. Politici jsou šmejdi, kradou, a sousedovi, který je volil by se patřilo dát po hubě. Ale je fakt, že je zvolil ve volbách. To znamená, že tady míváme volby. A se na politiky může nadávat nahlas a nikdo tě nezavře?
To není špatné.
Žijeme v drahotě a bídě
Je to pravda. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou vyjdou naprosté většině jen na vlastní bydlení, placatou televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. Hlady už tady nikdo neumřel sto let. Máme se tak zle, že jsme líní se za lepší prací odstěhovat
z Brna do Ostravy, protože je to hrozně daleko, a tady máme garsonku po babičce. Čtvrtina lidí má denně na cigára, polovina na benzin do auta, a tři čtvrtiny na kořalku.
To není špatné.
Šéfové jsou parchanti.
Svatá pravda, šéfové obecně jsou na hovno. Pokud ale můžeš nadávat na šéfa,
znamená to, že máš práci.
To není špatné.
Daně jsou vysoké.
Jsou. Jsou nekřesťansky vysoké.Pokud ale musíš platit daně, znamená to,
že jsi i něco vydělal nebo něco máš. Horší by bylo, kdybys nic nevydělal a nic neměl.
Nakonec to není tak špatné.
Zaměstnanci jsou líní nevděční parchanti. Ale pokud máš zaměstnance, kterým platíš, znamená to, že jsi borec, který dokáže vést firmu a vydělat tolik peněz,
že můžeš dát obživu dalším lidem.
To není špatné.
Zdravotnictví stojí za hovno.
No samozřejmě. Na každém pokoji by měla být telka, všichni by měli mít bílé plomby a právo na okamžitou transplantaci jater. Takhle se musíme spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dojede sanitka, že nás nejdřív zachrání
a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, že v nemocnici platíme jen za karbanátek, a že v rámci pojištění dostáváme velice slušné a odborné služby.
To není špatné.
Počasí stojí za hovno.
Naprostá pravda. V létě velké vedro, v zimě krutý mráz. Ale nemáme tsunami, ničivá tornáda ani zemětřesení. To není špatné.
Příroda stojí za hovno.
Pravda. Ani pořádné hory, ani pořádné moře, ani pořádná džungle. Ale zas tu nemáme na každém kroku jedovaté hady, chlupaté pavouky, moskyty, v lese na tebe neskočí hladový tygr, a pravděpodobnost, že tě do Berounky stáhne krokodýl, je taky poměrně nízká.
To není špatné.
Celé je to tu na hovno.
Je to přesně tak. Ale nikdo nás tu nedrží. Můžeme se kdykoli sebrat a odstěhovat se na jiné, lepší místo, kde bude všechno v cajku. A taky nám nikdo nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje, a mnohde je to i mnohem horší než tady.
A to není špatné.
Přes všechny ty výše popsané kruté hrůzy, ve kterých tady musíme žít, dokážeme každodenně řešit kraviny, jako kdo je baníkovec a kdo sparťan, že v televizi dávají ptákoviny, a dokážeme se smrtelně vážně hádat a urážet kvůli tomu, že jeden chce DPH zvednout o procento a druhý o dvě snížit.
I přesto si lajsnu prohlásit, žže se tady máme jako prasata v žitě, v nejklidnějším koutě galaxie. Nic důležitého tu nemáme, takže nám to nikdo nechce vzít. Nic nám zas tak moc nechybí, takže sami na nikoho neútočíme.
Nejsme bůhvíjak bohatí, aby se nám sem stěhovaly hladové hordy, a nejsme zdaleka tak chudí, abychom se ve stěhovavé hordy proměnili sami. Díky tomu všemu sice nedržíme jako národ moc pohromadě, ale zase nás nikdo jako jedince nijak neomezuje, a nemá tendence násilím sjednocovat. Pokud existuje na světě místo, kde se může každý v klidu a svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, je to tady.
Můžeme studovat, cestovat, podnikat, pracovat, chlastat pivo, dělat cokoli co chceme. To není špatné.
Akorát možná neškodí si to sem tam připomenout. Líbí se mi tu. Zůstanu tu i příští rok.
Poznámka Ivo Adler
Zařadil jsem tento článek z toho důvodu, že v Česku nechybí hlasy, že Češi jako národ stojí za hovno. A lidé s těmito názory si je nenechávají pro sebe (Pithart aj.) Za vše, co máme, vděčíme Němcům. Zrovna nedávno jsem to slyšel v televizi. Tento názor nesdílím. Ale také se nemohu ztotožnit s názorem, že Rus = mužik. Kdo tohle hlásá, inzeruje svou vlastní blbost. Mužici nelétají do vesmíru. Důkazů pro tuto nerovnost by se našlo víc, ale nemá cenu je vykládat někomu, kdo má národy zaškatulkované jednou provždy.

Čas jak řeky příval plyne

4. ledna 2017 v 15:54 | Ivo Adler
A je tu zase Nový rok. Zaplať pánbu. Už mně ten minulý rok štval. Nadělil nám události, které si klidně mohl ušetřit. Manželství mladšího syna se prakticky rozpadlo, a to mají tak krásnýho chlapečka. Tento rok by měl jít do školy, ale asi nepůjde, protože se narodil až o vánocích. Snacha si vnoučka vzala s sebou a odstěhovala se k rodičům. A tak si ho vůbec neužijeme. Příčinou je ale synovo chování. Blbne. Nedokáže se vyrovnat se starostmi všedního dne. A to mně pěkně štve. Sám s tím nic nezmůžu. A tak s manželkou čekáme, jestli se dokáže srovnat. A to jsme mu koupili družstevní byt 3 + kk. K ničemu to nepřispělo. Jo, život nejsou jen radovánky.
Sám jsem si taky užil svoje. Totální endoprotéza pravého kyčelního kloubu není zrovna procházka růžovou zahradou. Nicméně, chodím bez pajdání. V ulici za rohem bydlí manželky kamarádka, která taky podstoupila stejnou operaci a pajdá. A to machrovala, jak brzo po operaci chodí. Vždycky si při té příležitosti vzpomenu na jednu sestřičku, která mi řekla, jó, tahle operace chce vyležet. Samozřejmě, taky jsem po operaci chodil, ale o berlích, k chůzi bez berlí jsem se nenutil, počkal jsem si, až to půjde bez berlí bez přemáhání. Když teď čtu o Karlu Gottovi, jak brzo se vrhá do povinností (ke kterým ho nikdo nenutí), tak si říkám: je to vůl. Absolvoval jsem totiž tu samou operaci, a vím, jaká omezení to přináší. I tahle operace chce svůj čas. Tělo se nenechá ošidit. Jak to Gott bude zvládat, na to jsem opravdu zvědavý. Ale třeba je to zázračný superman, který zvládne všechno.
Nový rok ukončuje hektické předvánoční období. Ubrali jsme, i když jsme mohli ubrat ještě víc. Žena napekla už jen sedm druhů cukroví. Dost ho rozdala, peče totiž dobře. A co mně docela baví, pomocí cukroví jsme upevnili sousedské vztahy. Sousedka vedle nás je v našem věku a je sama. Žena s ní navázala přátelské vztahy, dámy provozují bartrový obchod přes plot - já jsem upekla tohle, ty zas koštni toto. A já jsem byl do toho taky vtažen. Už si se sousedkou tykám, byla u nás na nový rok odpoledne, poseděli jsme a popili, moje žena nedala jinak, než že to musí být šampaňské, které ona ráda. Nedosti na tom, když je třeba, žena jí chodí venčit psa. To se stalo právě v těchto dnech, kdy sousedka měla chřipku. Já jí ho venčit nebudu, venčím našeho psa. A jsem za to docela rád. Mám racionální důvod jít dvakrát denně ven a dělá mi to dobře. Pes to sice není náš, ale mladých číslo jedna, ale už jsme ho adoptovali. Mladí si na to konto pořídili kocoura. Děsím se toho, že až je omrzí, tak ho k nám strčí taky. Díky psovi já v naší čtvrti navazuji přátelské vztahy s ostatními pejskaři. Jsme taková komunita, která už se zná. A to mi dělá dobře.
Adoptovali jsme nejen psa. Ob barák se do naší ulice nastěhovala mladá dvojice. Samozřejmě nesezdaná, jak je dneska zvykem. Slušný mladý lidi, přišli se k nám představit. A protože se jim před rokem narodil chlapeček, mladá paní si postěžovala, že je doma uvázaná jako pes u boudy, partner totiž jezdí za prací do Německa a ona je na všechno sama. Moje žena je na tyhle věci velice chytlavá a tak se hned nabídla, že když bude potřebovat, že jí chlapečka pohlídá. A hned jí k nám párkrát pozvala, aby si chlapeček na nás zvykal. Tak jsme se stali adoptivními prarodiči. Má to ale určité výhody. Partner sousedky je šikovný a spravil nám odpad z koupelny, se kterým bych si sám těžko věděl rady.
Nicméně tak docela se zase neflákám. Spravil jsem varnou konvici a ještě něco z elektriky, už nevím co, a to jsem udělal manželce radost. Hrozně ráda se přítelkyním chlubí - můj muž spravil to, či ono. Já si ale víc cením toho, že jsem ještě před nástupem mrazů zrejpal poslední záhon na zahrádce, pohnojil, přesadil nějakou bylinku, kterou manželka dostala od sousedky, a ještě jsem před zámrzem vyrejpal nějaké pórky do kuchyně. Ostatní musí počkat, jsou samozřejmě zimní, až zas bude povol.

Že máme dobré sousedské vztahy s ostatními, je očividné a naplňuje mně to uspokojením. Něco bychom mohli předat mladšímu synovi, ale ten nemá zájem. Snažíme se mu zprostředkovat - jaký budeš ty na lidi, takoví budou oni na tebe, ale je to marné. Snad mu to časem dojde. To je naše přání do Nového roku.

Kam dál